3 VSPH 1532/2016-A-16
MSPH 60 INS 12640/2016 3 VSPH 1532/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Denisy Neubauerové, nar. 17. 5. 1991, bytem Václava Trojana 1484/8, 104 00 Praha 10, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 12640/2016-A-9 ze dne 12. července 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 12640/2016-A-9 ze dne 12. července 2016 se zr u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 60 INS 12640/2016-A-9 ze dne 12. července 2016 (dále jen usnesení ) uložil dlužnici Denise Neubauerové (dále jen dlužnice ), aby ve lhůtě 10 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu dlužnice dne 26. 5. 2016, jímž se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dlužnice uvedla, že má závazky vůči 16 věřitelům v celkové výši 638.217,-Kč. Závazek vůči České správě sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ ) dlužnice označila za závazek z podnikání, přičemž soud prvního stupně zjistil, že dlužnice má závazků z podnikání více. Usnesením č.j. MSPH 60 INS 12640/2016-A-7 ze dne 1. 6. 2016 ji vyzval k doložení souhlasů věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jejím podnikáním. K této výzvě dlužnice označila jako další závazek z podnikání ten u Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen VZP ) a uvedla, že v této fázi insolvenčního řízení není nutné výslovné souhlasy věřitelů dokládat a odkázala přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5351/2013, 4 VSPH 1277/2014-A-28 ze dne 2. 9. 2014. isir.justi ce.cz

Soud prvního stupně, cituje ustanovení § 389, § 390 odst. 3, § 396 a § 108 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ ) a odkazuje přitom na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2016, dospěl ke zjištění, že na dlužnici nedopadá výjimka dle ustanovení § 389 odst. písm. b) a c) InsZ, dlužnice nemá zajištěné závazky a nedoložila souhlasy nezajištěných věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání, s řešením jejího úpadku oddlužením, proto bude její návrh na povolení oddlužení nejspíše odmítnut a na její majetek prohlášen konkurs (dle § 390 odst. 3 a § 396 InsZ).

Protože dlužnice neuvedla žádný majetek vhodný ke zpeněžení a odměna insolvenčního správce činí v případě konkursu podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) nejméně 45.000,-Kč, případně dle § 2a vyhlášky taktéž 45.000,-Kč, uložil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanové výši.

Uzavřel, že pokud by konkurs na majetek dlužnice byl dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) InsZ zrušen, její dluhy z podnikání by již řešení jejího úpadku oddlužením nebránili, a to za situace, kdy by tyto závazky zůstaly po skončení insolvenčního řízení neuspokojeny dle § 389 odst. 2 písm. b) InsZ.

Proti tomuto usnesení se dlužnice z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. řádně a včas odvolala a žádala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Je přesvědčena, že dluhy z podnikání jejímu oddlužení nebrání, neboť věřitelé s tímto řešením úpadku souhlasí, jelikož neprojevili nesouhlas. Má za to, že pokud by nesouhlasili, vůči insolvenčnímu soudu by tuto skutečnost projevili. Vzhledem ke složení majetkové podstaty dlužnice, představuje oddlužení pro věřitele výhodnější způsob řešení úpadku. Považuje se za osobu oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a k otázce doložení souhlasů nezajištěných věřitelů s řešením úpadku oddlužením odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5351/2013, 4 VSPH 1277/2014-A-28 ze dne 2. 9. 2014.

Dále poukazuje na základní zásady insolvenční řízení, mezi nimiž akcentuje rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů. Namítá, že soud prvního stupně by měl i za pochybností oddlužení povolit, sporné otázky dořešit na schůzi věřitelů a případně následně oddlužení neschválit, pokud by vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dlužnice přitom odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 11492/2013, 3 VSPH 1675/2013-A-19 ze dne 13. 2. 2014 či usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. KSOL 16 INS 23069/2013, 1 VSOL 10/2014-A-14 ze dne 28. 1. 2014. Cituje ustanovení § 108 odst. 1 InsZ, namítá, že nelze uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení před rozhodnutím o úpadku, ale až v rámci rozhodnutí o úpadku, jímž oddlužení povolí. Dlužnice přitom odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 29174/2013, 1 VSPH 285/2014-A-21 ze dne 17. 2. 2014. Dlužnice dále shledává postup soudu prvního stupně za protiústavní, jež vybočuje ze standardů soudní praxe a odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 1964/2014-A-15 ze dne 6. 5. 2015. Dlužnice uzavírá, že smyslu a účelu vymezenému v § 1 InsZ nemůže být dosaženo, je-li dlužnici v této fázi uložena povinnost k zaplacení 50.000,-Kč, kterou není schopna uhradit, přičemž v případě řešení jejího úpadku oddlužením by ze svého příjmu byla schopna uhradit přes 50 % svých závazků včetně odměny insolvenčního správce. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 InsZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta InsZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty InsZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužnice oddlužením, neboť tomu brání její dluhy z podnikání, a proto soud návrh na povolení oddlužení odmítne (dle § 390 odst. 3 InsZ) a její úpadek tak podle § 396 InsZ bude řešen konkursem.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 InsZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou InsZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ InsZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) InsZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 InsZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ InsZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé InsZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 InsZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 InsZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 InsZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé InsZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 InsZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 InsZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužnice oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 InsZ její dluhy z podnikání. Nejenže soud prvního stupně ve svém odůvodnění závazky dlužnice, které považuje za podnikatelské, nikterak neoznačil, soud prvního stupně rovněž ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) InsZ, a především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na zřeteli ust. § 389 InsZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužnice (z něj vzešly). Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužnice na povolení oddlužení nebude vyhověno a její úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty InsZ je možno po dlužnici zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužnice, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení úpadku dlužnice, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 InsZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o úpadku dlužnice-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. září 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková