3 VSPH 1518/2011-A-12
KSPH 40 INS 18800/2011 3 VSPH 1518/2011-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Miloslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ovčácká 255, Doksy, IČO 45856184, zast. JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 18800/2011-A-7 ze dne 21. října 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 18800/2011-A-7 ze dne 21. října 2011 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 40 INS 18800/2011-A-7 ze dne 21.10.2011 uložil dlužníku Miloslavu Růžičkovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník návrhem, kterým bylo dne 17.10.2011 zahájeno insolvenční řízení, domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Soud odkázal na § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že při svém rozhodování vyšel z minimálních nákladů na insolvenční řízení a z předpokládaných příjmů do majetkové podstaty dle insolvenčního návrhu . Ve smyslu § 38 odst. 1 a 5 insolvenčního zákona a § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimální náklady insolvenčního řízení činí 45.000,-Kč, což je minimální výše odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem. Pokud dlužník není fyzickou osobou, či jeho závazky pochází z podnikání, řešení úpadku oddlužením není možné. Při řešení úpadku formou reorganizace činí odměna insolvenčního správce minimálně 83.000,-Kč. Dlužník je právnická osoba v likvidaci a reorganizace u něj tudíž není přípustná dle § 316 odst. 3 IZ. Jediným možným řešením úpadku je proto konkurs. Jelikož předpokládaný příjem do majetkové podstaty činí 0,-Kč a minimální náklady řízení v daném případě činí 45.000,-Kč, soud stanovil výši zálohy ve této výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, nebo aby výši zálohy na náklady insolvenčního řízení snížil. Namítal, že soud prvního stupně zjevně vycházel z nesprávných skutkových zjištění, když uvedl, že dlužník je právnickou osobou a předpokládaný příjem do podstaty činí 0,-Kč. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužník je fyzickou osobou a že je nadále zaměstnán s čistým měsíčním příjmem cca 20 tis. Kč. Neopodstatněná je tak úvaha soudu, že z majetkové podstaty nebude možno hradit ani náklady insolvenčního správce, ačkoli do podstaty bude plynout onen příjem z dlužníkovy mzdy. Tyto své závěry soud ostatně nijak neodůvodnil. Z uvedených důvodů pokládá dlužník výši uložené zálohy za nepřiměřeně vysokou.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V jeho odůvodnění soud neuvedl ničeho o rozsahu, skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti, ani o tom, zda lze očekávat nějaké budoucí příjmy dlužníka, které by jako součást majetkové podstaty mohly být dalším zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit. Místo toho soud bez dalšího uzavřel, že předpokládaný příjem do majetkové podstaty činí 0,-Kč . Takovému závěru pak navíc neodpovídá soudem vyslovený předpoklad, že odměna insolvenčního správce bude-v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem-určena dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. a že proto bude činit minimálně 45 tis. Kč. Není-li pro případ konkursu očekáváno žádné zpeněžení a tedy ani dosažení některého z rozhodných výtěžků uvedených v § 1 odst. 2 a 3 cit. vyhlášky, bude odměna insolvenčního správce určena v přiměřené výši úvahou soudu dle § 5 téže vyhlášky. Především však ostatní obsah odůvodnění usnesení vzbuzuje zásadní pochybnost o tom, zda vůbec soud při svém rozhodování vycházel z dlužníkova insolvenčního návrhu, nebo zda snad neposuzoval nějaký jiný návrh. Soud uvedl, že dlužník je právnickou osobou v likvidaci, ačkoli ve skutečnosti je dlužník fyzickou osobou. Konstatoval také, že se dlužník podaným návrhem domáhal řešení svého úpadku konkursem, přestože takový návrh dlužník nepodal. Ve skutečnosti dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl výslovně ani to, že navrhuje vydat rozhodnutí o zjištění jeho úpadku (takový požadavek lze dovozovat jen z dalšího obsahu návrhu, v němž dlužník na svůj úpadek poukazoval a požadoval, aby s ním soud zahájil insolvenční řízení). Z těchto důvodů jsou pak zmatečné i úvahy soudu o tom, proč jiné řešení dlužníkova úpadku než konkurs nepřichází v úvahu (nehledě již ke zjevné nesprávnosti jeho výkladu § 389 odst. 1 IZ vymezujícího okruh osob vyloučených z oddlužení). Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky, neboť k insolvenčnímu návrhu v rozporu s § 104 IZ není připojen řádný seznam závazků, a tudíž tento návrh zatím není způsobilý projednání. V seznamu závazků totiž žádný z uvedených věřitelů není označen způsobem předepsaným v § 104 odst. 4 ve spojení s § 103 odst. 1 IZ, když u všech chybí údaj o jejich adrese (sídle). Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co bude tímto postupem (zde výzvou k doplnění návrhu dle § 128 odst. 2 IZ) insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 5. června 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva