3 VSPH 151/2010-A-36
KSCB 28 INS 4816/2009 3 VSPH 151/2010-A-36

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Mgr. Libor Zemanec, bytem v Českých Budějovicích, Stará cesta 7, zahájeném k návrhu: HORA HOLDING, spol. s r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 53, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2009, č.j. KSCB 28 INS 4816/2009-A-19,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2009, č.j. KSCB 28 INS 4816/2009-A-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhá proti dlužníkovi zjištění jeho úpadku s odůvodněním, že má za dlužníkem pohledávky, o nichž s ním vede dosud pravomocně neskončená řízení, a to o 162.525,--Kč, představující škodu, kterou mu dlužník způsobil nesprávnými právními radami, probíhající před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 90/2009 (Pohledávka A), o 1.152.304,50 Kč, představující škodu, kterou mu dlužník způsobil tím, že neuplatnil řádně jeho práva ze směnky za dlužníkem Ing. Jiřím Markem, probíhající před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. 15 C 272/2009 (Pohledávka B), o 575.000,--Kč představující škodu, kterou mu dlužník způsobil tím, že uvedenou částku převzal od Ing. Jiřího Marka, avšak nikdy mu ji nepředal, probíhající před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 577/2007 (Pohledávka C) a o 74.974,50 Kč představující dlužníkovo bezdůvodné obohacení, neboť si nechával na svůj účet zasílat částky, jež mu nepatřily a naopak je použil k započtení na svou pohledávku za ním, probíhající před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. 34 C 322/2008 (Pohledávka D), a další blíže nespecifikované pohledávky. Uvedl, že pohledávky za dlužníkem mají i Vladimír Kocman (ve výši celkem 5 mil. Kč), Hypoteční banka, a.s. (ve výši 8 mil. Kč), Československá obchodní banka, a.s. (ve výši 137.968,--Kč) a Finanční úřad v Českých Budějovicích (ve výši 360.000,--Kč). Uzavřel, že dlužník je v úpadku po delší dobu a že je nucen své pohledávky proti němu vymáhat před soudem, jak uvedeno shora. K návrhu pak připojil přihlášku pohledávek za dlužníkem označených A,B,C; z obdobných důvodů pak založil další přihlášky pohledávek na vydání částek vymožených pro něj dlužníkem v exekuci, jež si dlužník ponechal namísto, aby mu je převedl.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu. Uvedl, že jeho obsah je nepravdivý, mající šikanózní charakter s tím, že uznává pouze své závazky z hypotečního úvěru. K Pohledávkám A,B,C a D uvedl, že je neuznává a že jsou ohledně nich vedena soudní řízení. K pohledávce Hypoteční banky, a.s. uvedl, že hypotéku v pravidelných měsíčních splátkách řádně a včas hradí, k pohledávce ČSOB uvedl, že je pouze ručitelem kontokorentního úvěru poskytnutého společnosti

Tarotex, spol. s r.o. V případě pohledávky Vladimíra Kocmana uvedl, že tento věřitel prohlásil, že všechny závazky vůči němu uhradil, existenci pohledávek Ing. Milana Hory a Tatiany Horové odmítl s tím, že je neuznává a probíhá o ně spor v soudním řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích (řízení k žalobě Tatiany Horové bylo již pravomocně zastaveno). K pohledávce Lubomíra Svrchokryla uvedl, že neexistuje, že se jedná o majitele společnosti LOX, spol. s r.o., která pro navrhovatele vymáhá pohledávky; také popřel pohledávku společnosti AURID, spol. s r.o. v likvidaci, jež nikdy neexistovala a společnost vůči němu žádné pohledávky neuplatňovala; společnost je od 17.6.2009 v konkursu. Tvrzenou pohledávku Finančního úřadu v Českých Budějovicích odmítl s tím, že vůči němu žádné nároky neuplatňuje. Uzavřel, že navrhovatel nedoložil, že má vůči němu jakoukoliv splatnou pohledávku, a současně neosvědčil, že vůči němu měli splatné pohledávky další věřitelé, jimž by nebyl schopen platit své splatné závazky.

Napadeným usnesením insolvenční návrh zamítl (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Vyšel ze zjištění, že Finanční úřad v Českých Budějovicích podle svého vyjádření nemá vůči dlužníkovi žádné pohledávky, že podle zprávy JUDr. Inky Růnové, insolvenční správkyně společnosti AURID, spol. s r.o. v likvidaci pohledávka za dlužníkem je sporná a její existenci nelze prokázat. Cituje ustanovení § 103 odst. 2, § 105 a § 143 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), zdůraznil, že základním předpokladem úspěšnosti insolvenčního návrhu je osvědčení aktivní legitimace navrhovatele jako věřitele dlužníka. Uzavřel, že v posuzované věci navrhovatel svou aktivní legitimaci neosvědčil, když nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). K navrhovatelem tvrzeným Pohledávkám A,B,C a D, jakož i k dalším pohledávkám uvedl, že se jedná dílem o pohledávky, o nichž probíhá soudní řízení, dílem je blíže nespecifikuje; dlužník pak tyto pohledávky vyjma hypotéky popírá. Poznamenal, že v insolvenčním řízení sice lze provádět dokazování o určitých sporných skutečnostech, avšak vyloučil, že by v jeho rámci bylo lze prokazovat samotnou existenci pohledávky za situace, kdy se jedná pohledávky, jež navrhovatel dovozuje z porušení povinností dlužníkem, tj. pohledávky z odpovědnosti za škodu nebo z bezdůvodného obohacení, jejichž prokazování vyžaduje rozsáhlé dokazování, neboť insolvenční řízení není řízením nalézacím. Odkázal na závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR Cpjn 19/1998, jež dopadají i na insolvenční řízení, podle nichž v případě, že k existenci splatné pohledávky věřitele je zapotřebí provést dokazování (dlužník existenci splatné pohledávky popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak insolvenční návrh na zjištění dlužníkova úpadku je třeba zamítnout pro nedoložení navrhovatelovy splatné pohledávky. Shodný závěr učinil i ve vztahu k navrhovatelově povinnosti osvědčit existenci úpadku dlužníka. Upozornil na to, že z předložených dokladů nevyplývá, že dlužník měl závazky i vůči dalším věřitelům a především po lhůtě splatnosti, že od zahájení insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky za dlužníkem kromě navrhovatele ještě Ing. Milan Hora a Tatiana Horová, tj. osoby, jež jsou do jisté míry s navrhovatelem propojeny. Insolvenční návrh proto podle § 143 odst. 3 (správně odst. 2) InsZ zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. při respektování okolnosti, že úspěšnému dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. přikázal věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen, neboť obsahuje nesprávné právní závěry a řízení před soudem prvního stupně bylo postiženou vadou spočívající v tom, že rozhodl, aniž by nařídil jednání, přestože podmínky pro rozhodnutí bez nařízení uvedené v ustanovení § 133 InsZ nebyly splněny. Poukázal na to, že účastníci řízení se práva účasti na projednávání věci nevzdali a nevydali souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Věcně namítl, že jeho pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za dlužníkem jsou lehce prokazatelné, a zopakoval, že v případě Pohledávky D dlužník obdržel od třetích osob částky představující náhradu nákladů soudního řízení či náklady exekuce, jež mu nevydal a ponechal si je, ač nebyl účastníkem těchto řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že v případě Pohledávky C zcela opomněl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 23 C 577/2007-396 ze dne 31.července 2009, podle něhož byl dlužník zavázán k povinnosti mu uhradit částku 575.000,--Kč a náklady řízení ve výši 130.164,20 Kč. Uvedl, že důvodem pro zamítnutí návrhu nemůže být skutečnost, že o některých jeho pohledávkách dosud probíhají soudní řízení za situace, kdy existují další pohledávky navrhovatele za dlužníkem, jichž se nalézací řízení netýká. Uvedl, že neobstojí argumentace soudu prvního stupně, že Ing. Milan Hora a Tatiana Horová jsou jedinými dalšími přihlášenými věřiteli a že se jedná o osoby s ním spřízněné, neboť se jedná o jejich pohledávky, jež nemají s jeho pohledávkami za dlužníkem žádnou souvislost. Nadto namítl, že do insolvenčního řízení podal přihlášku pohledávky i Karel Hager (800.000,--Kč) 13.11.2009, jež dosud nebyla zveřejněna, soud prvního stupně při svém rozhodování ji nevzal v úvahu a napadené usnesení se nikterak nevyjadřuje ani k řadě přihlášek pohledávek, jež sám k insolvenčnímu soudu podal. Poukázal také na to, že dlužník byl vyzván k založení seznamu svého majetku a závazků ve lhůtě 15 dnů ode dne jejího doručení, že dlužník na výzvu nereagoval, avšak insolvenční soud vůči němu žádné další opatření nepřijal, neboť za splnění výzvy nelze považoval dlužníkovo vyjádření ze 13.8.2009, a bylo proto jeho povinností ve smyslu § 3 odst. 2 písm.d) InsZ vycházet z nastolené domněnky, že dlužník není s to plnit své peněžité závazky. Doplnil, že dlužník má vůči soudu prvního stupně blízké kontakty, jež se snaží využít ve svůj prospěch, jak mu sám sděloval ještě v dobách, kdy jej zastupoval. Vyjádřil obavu s ohledem na dosavadní průběh řízení před soudem prvního stupně, že nelze očekávat objektivní posouzení dlužníkova úpadku a spravedlivé rozhodnutí ve věci. V průběhu odvolacího řízení navrhovatel doplnil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.července 2009 ( správně 31.srpna 2009), č.j. 23 C 577/2007-396 (Pohledávka C) bylo uloženo dlužníkovi zaplatit mu 575.000,--Kč a uhradit náklady řízení ve výši 130.164,20 Kč; k odvolání dlužníka byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.března 2010 sp.zn. 8 Co 3002/2009, a zdůraznil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku. K dlužníkovu tvrzení o jeho pohledávce za ním ve výši 1 mil. Kč uvedl, že mu nesvědčí a nic na tom nemůže změnit ani podání dlužníkova návrhu na vydání rozhodčího nálezu k pohledávkám, jež mají svůj původ ve Smlouvě o spolupráci a rozdělení výnosu spolupráce ze dne 2.2.2006, resp. 6.2.2006, již s dlužníkem uzavřel.

Dlužník k navrhovatelovu odvolání navrhl, aby je odvolací soud jako nedůvodné zamítl, přičemž zopakoval svou v řízení dosud prezentovanou argumentaci proti insolvenčnímu návrhu. Uvedl, že ze strany navrhovatele, resp. jednatele Ing. Hory je jeho podání pouze aktem msty za to, že na něho bylo podáno trestní oznámení a v důsledku toho mu bylo sděleno obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Zdůraznil, že návrh byl podán poté, co navrhovatel neuspěl v soudních řízeních, upozornil na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 34 C 322/2008, jež bylo pravomocně skončeno v neprospěch navrhovatele (Pohledávka D). Uvedl, že nebyly splněny podmínky pro nařízení jednání, neboť návrh neobsahoval listinné důkazy k mnohosti jeho věřitelů, a konstatoval, že faktický deficit jakýchkoliv listinných důkazů prokazujících mnohost věřitelů je jednou ze základních překážek nařízení jednání . Nadto připomněl, že pět přihlášek navrhovatelových pohledávek ke dni 9.12.2009 (den podání k soudu) buď již neexistovalo, nebo byly promlčeny, a že proti některým z nich započetl své pohledávky za navrhovatelem; pro rozhodování insolvenčního soudu tak byly bez významu. Uvedl, že po insolvenčním soudu nelze spravedlivě žádat, aby samostatná řízení svým vlastním dokazováním nahrazoval, neboť by tak byla popřena zásada insolvenčního řízení, tj. rychlosti jednání s cílem minimalizovat negativní dopady zahájeného insolvenčního řízení na dlužníka. K přihlášce pohledávky Karla Hagera uvedl, že její nezveřejnění nelze přičítat soudci, nýbrž že se jedná s největší pravděpodobností o omyl kanceláře, tj. nikoliv účelového jednání, a prohlásil, že tento věřitel proti němu nemá pohledávku ve výši 800.000,--Kč (z titulu odpovědnosti za škodu). K navrhovatelově námitce, že insolvenční soud nevyvodil z nedoložení seznamu majetku a závazků ve smyslu § 3 odst. 2 písm.d) InsZ závěr, že není s to plnit své peněžité závazky, uvedl, že by jej bylo lze přijmout teprve poté, co by byla doložena jeho splatná pohledávka a mnohost věřitelů. Námitku navrhovatele, že má jako bývalý advokát značné kontakty u insolvenčního soudu, odmítl jako nepodložené s tím, že v nalézacích řízeních je navrhovatel neuplatnil. Doplnil, že žaloba týkající se Pohledávky B, projednávaná pod sp.zn. 13 Cm 90/2009 před Krajským soudem v Českých Budějovicích, byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem ze dne 19.února 2010. K Pohledávce C připustil, že byla navrhovatelovi přisouzena rozhodnutím soudu, avšak uvedl, že proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podá dovolání. Zároveň doložil, že proti navrhovatelově pohledávce v celkové výši 745.132,70 Kč, představující součet částek přisouzených soudem prvního stupně (sp.zn. 23 C 577/2007 Okresního soudu v Českých Budějovicích z 31.8.2009), tj. 575.000,--Kč a 130.164,20 Kč (náklady řízení) a soudem odvolacím (sp.zn. 8 Co 3002/2009 Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.3.2010), tj. 64.542,--Kč (náklady odvolacího řízení) po odečtení částky 24.573,50 Kč, o níž třeba navrhovatelovu pohledávku snížit, neboť v tomto rozsahu zanikla započtením proti jeho pohledávce za navrhovatelem (na základě rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19.10.2009), jednostranně započetl svou pohledávku za dlužníkem ve výši 1 mil. Kč z právního důvodu nároku na podíl z výnosu z prodeje pohledávek podle Smlouvy o spolupráci a rozdělení výnosů z této spolupráce z 2.2.2006.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání z důvodu § 94 odst. 2 písm.d) InsZ, a dospěl k závěru, že je důvodné.

Podle § 7 odst. 1 InsZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 85 odst. 1 InsZ v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 86 InsZ v insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány. Uvedeným ustanovením byla do fáze insolvenčního řízení, jež začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutími o něm, zakotvena při zjišťování skutkového stavu věci zásada vyšetřovací, jež vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení.

Podle § 131 InsZ skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny.

Podle § 133 InsZ o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání tehdy, jestliže za a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo za b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení (odst. 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku (odst. 2).

Insolvenční soud nepochybil při úvaze, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, i zde se prosadí bod VIII. Stanoviska Nejvyššího soudu pod sp.zn. Cpjn 19/98 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; proto je správný závěr insolvenčního soudu, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele může být i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami.

Přesto postup insolvenčního řízení se jeví jako předčasný, neboť podle § 229 odst. 3 o.s.ř. jedním z důvodů zmatečnosti řízení je okolnost, že postupem soudu účastníkovi řízení byla jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Citované ustanovení umožňuje podat žalobu pro zmatečnost jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu by však bylo postiženo zmatečností i v případě, že byla účastníkovi řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, tj. znemožněna mu realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává, avšak odvolací soud nezjednal nápravu (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSCR 30/2009-A-64).

V projednávané věci insolvenční soud zamítl insolvenční návrh jednak proto, že navrhovatel nedoložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku podle § 105 InsZ, jednak pro neosvědčení úpadku navrhovatelem ve smyslu § 143 odst. 2 InsZ. Učinil tak za situace, kdy nebyla splněna žádná z podmínek ustanovením § 133 odst. 1 InsZ pro rozhodnutí bez nařízení jednání, neboť dlužník navrhovatelem tvrzené pohledávky zpochybňoval a ty se staly spornými. V průběhu odvolacího řízení pak nastala situace, kdy navrhovateli svědčí pohledávka přisouzená soudem, avšak zároveň se jedná o pohledávku, proti níž namítl k započtení dlužník svou pohledávku za navrhovatelem, jíž se insolvenční soud nezabýval. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před insolvenčním soudem bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, když rozhodl v rozporu s § 133 odst. 1 InsZ o návrhu bez nařízení jednání, a již nebylo lze v průběhu odvolacího řízení odstranit.

Na základě uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219 odst. 1 písm.a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu, jenž v dalším řízení odstraní zmatečnosti řízení před ním a znovu posoudí, zda navrhovatel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem a osvědčil dlužníkův úpadek; to však teprve poté, co se výslovně vypořádá s otázkou, zda insolvenční návrh obsahuje všechna rozhodující tvrzení pro závěr o úpadku.

Důvody pro postup podle § 221 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud neshledal, neboť insolvenční soud dosud nemohl porušit neexistující závazný právní názor odvolacího soudu v projednávané věci a jeho procesní pochybení spočívající v tom, že rozhodl, aniž nařídil jednání, bylo výsledkem dosavadní soudní praxe, jež byla korigována výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení dovolání není přípustné.

V Praze dne 7. května 2010

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová