3 VSPH 1506/2013-A-14
KSUL 79 INS 17894/2013 3 VSPH 1506/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužnice Heleny anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem nám. Dr. Beneše 1509/16, 430 01 Chomutov, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 17894/2013-A-8 ze dne 13.srpna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 17894/2013-A-8 ze dne 13.srpna 2013 se mění tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužnici n e u k l á d á .

Odůvodnění:

Soud prvního stupně uložil dlužnici nadepsaným usnesením podle ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci usnesení v souvislosti s insolvenčním návrhem dlužnice ze dne 26.6.2013 spojeným s návrhem na povolení oddlužení.

Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dlužnice předložila návrh na povolení oddlužení splňující náležitosti ustanovení § 103 a § 104 ve spojení s § 391 a 392 IZ. Poukázal na to, že v průběhu řízení byly soudu doručeny námitky dvou věřitelů, kteří se dovolávali nepoctivosti jednání dlužnice s ohledem na to, že u nich vzala půjčku, aniž by bylo jejím úmyslem ji splatit. Soud prvního stupně tedy s ohledem na stanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč pro případ, že by nebylo možné ji uhradit z majetkové podstaty.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice včas odvolání. Uvedla, že si nikdy nepůjčila peníze s úmyslem je nevrátit, avšak nastala situace dluhové spirály, která ji donutila navrhnout insolvenci. Jako čestné považuje po poradě s dluhovou poradnou, aby navrhla řešení oddlužení a uspokojila tak své věřitele. Je srozuměna s tím, že je povinna zálohu zaplatit, úhrada částky 30.000,-Kč však není v jejích silách a na její úhradu by musela přistoupit k další půjčce.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, postupoval podle § 94 odst. 2 písm. c) IZ a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

S účinností ode dne 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. novelizován IZ, přičemž dle Čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Napadené usnesení nenabylo právní moci do 31.12.2013, neboť dlužník podal proti němu odvolání. Z toho důvodu je nutno v odvolacím řízení postupovat podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 občanského soudního řádu). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let.

Dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne též, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Ani při naplnění některé z domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má však při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.

Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr.

Odvolací soud vyšel při posouzení otázky splnění podmínek oddlužení a poctivosti jednání dlužnice vůči svým věřitelům z obsahu spisu a zjistil, že výše jejího zadlužení dosáhla částky 904.783,-Kč. Dále zjistil, že měsíční příjem dlužnice činí v průměru částku 18.000,-Kč a dle informace dlužnice a připojené přílohy vlastní dlužnice nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro řešení úpadku oddlužením, jak předpokládá ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, splněny jsou, neboť ať již by došlo k oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře, bude dlužnice schopna dostát svým povinnostem vůči věřitelům v míře vyšší, nežli je 30 % jejích pohledávek.

Pokud se týče výhrad dvou věřitelů s odkazem na ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ o nepoctivém záměru dlužnice, nepovažuje odvolací soud v tomto stadiu řízení za prokázané, že dlužnice vylákala od těchto věřitelů finanční prostředky s úmyslem je nevrátit. To však neznamená, že taková skutečnost nemůže být v budoucnu zjištěna, což může vést insolvenční soud vzhledem k ustanovení § 405 odst. 1 IZ k tomu, že následně oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V závěru odvolací soud poukazuje i na to,

že s ohledem na novelizované znění § 397 odst. 1 IZ insolvenční soud povolí oddlužení, i když má pochybnosti o oprávnění dlužníka podat návrh na oddlužení.

Za daného stavu věci je odvolací soud toho názoru, že lze důvodně předpokládat řešení úpadku dlužnice oddlužením s přihlédnutím k tomu, že návrh dlužnice splňuje podmínky ustanovení § 391 a násl. IZ. Podle jeho názoru je namístě dát dlužnici šanci, aby prostřednictvím oddlužení získala novou životní perspektivu.

Protože rozhodnutí o úpadku, s nímž by bylo spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, dosud vydáno nebylo, nelze dlužnici uložit, při změněné právní úpravě provedené v ustanovení § 108 odst. 1 IZ, povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 13.února 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová