3 VSPH 15/2013-B-25
MSPH 98 INS 7422/2012 3 VSPH 15/2013-B-25

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice: Olga Valerjevna anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze-Slivenci, Za farou 819/61, odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-B-4 ze dne 5. prosince 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-B-4 ze dne 5. prosince 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že podáním z 27.3.2012 navrhl věřitel Reticulum Power, a.s. IČO 27923045 zjištění úpadku dlužnice, že usnesením č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-A-12 z 23.5.2012 dlužnici vyzval, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřila a protože tak neučinila ve lhůtě 10 dnů (výzva doručena 31.5.2012), nařídil jednání, k němuž se dlužnice, ač řádně obeslaná, bez omluvy nedostavila. Usnesením č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-A-23 z 2.11.2012 (také Usnesení) zjistil úpadek dlužnice a prohlásil na její majetek konkurs, neboť jak zjistil z živnostenském rejstříku, dlužnice je v něm zapsána jako podnikatelka, a proto bylo vyloučeno dlužničin úpadek řešit oddlužením. Usnesení bylo doručeno dlužnici 8.11.2012 a nabylo právní moci 24.11.2012. Podáním z 26.11.2012 podala dlužnice návrh na povolení oddlužení, který doplnila o pracovní smlouvu ze 6.4.2012.

Cituje ustanovení § 389 odst. 1 a § 390 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) insolvenční soud konstatoval, že dlužnice nebyla poučena ve smyslu § 390 odst. 1 InsZ o možnost podat návrh na povolení oddlužení, což je důvodem, aby se dlužník úspěšně domáhal zrušení konkursu ve lhůtě podaném odvolání proti Usnesení. Uzavřel, že takové odvolání dlužnice v odvolací lhůtě nepodala a Usnesení nabylo právní moci a že návrh na povolení byl podán opožděně.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sen. zn. 29 NSČR 39/2012 a nesprávnost napadeného usnesení shledala v tom, že řízení před insolvenčním soudem bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Zdůraznila, že nebyla řádně poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení a že z žádného právního předpisu neplyne, že by pravomocné rozhodnutí o prohlášení konkursu představovalo překážku bránící v podání návrhu na povolení oddlužení osobě, jež o svém právu řádně poučena nebyla. Upozornila na to, že ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že dlužník má právo podat návrh na povolení oddlužení do 30 dnů ode dne, kdy se mu dostane řádného poučení o této možnosti, avšak nikoliv ve spojení s nutností podat odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu. Namítla, že závěr insolvenčního soudu učiněný v napadeném usnesení, že je podnikatelkou, není správný, neboť ke dni podání insolvenčního návrhu (27.3.2012) již nepodnikala a od 6.4.2012 byla v pracovním poměru, jak doložila pracovní smlouvou.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ InsZ), přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že není opodstatněno.

Pro posouzení důvodnosti odvolání proti napadenému usnesení, jímž byl prohlášen konkurs, na dlužničin majetek, je rozhodující odpověď na otázku, zda-li v případě, kdy ke zjištění úpadku fyzické osoby a k prohlášení konkursu na její majetek na návrh věřitele došlo bez poučení dlužníka o právu podat návrh na povolení oddlužení, představuje pravomocné rozhodnutí o prohlášení konkursu překážku bránící návrhu na povolení oddlužení vyhovět, resp. se jím zabývat.

Podle § 389 InsZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odst. 1).

Podle § 390 InsZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen (odst.1). Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala (odst. 2).

Dle právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dát dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 InsZ obsaženou mezi jinými ustanoveními insolvenčního zákona (bez uvedení obsahu ustanovení). Tuto povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, lze dle dovolacího soudu splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. InsZ, může podat do

30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud také odkázal na své rozhodnutí č.j. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B-393, jež bylo publikováno pod číslem 110/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a němž soud dovodil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (oddlužením či reorganizací), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (§ 4 odst. 2 InsZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 InsZ).

Z výše podaného výkladu plyne, že potřeba poučit dlužníka při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nebude dána tam, kde insolvenčnímu soudu bude známo, že dlužník je podnikatelem ( a jako takový je z tohoto způsobu řešení svého úpadku vyloučen). Jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není postavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku (což je situace typická zejména v případech, kdy insolvenční návrh věřitele směřuje proti dlužníku-fyzické osobě), lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením § 389 odst. 1 InsZ (že dlužník není podnikatelem). Dále je zjevné, že výše uvedenými otázkami souvisejícími s poučovací povinnosti insolvenčního soudu podle § 390 odst. 1 InsZ se soud může zabývat jen v rámci řízení, v němž je řešena otázka předpokladů pro prohlášení konkursu na dlužníkův majetek, tj. v řízení před insolvenčním soudem před vydáním rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nebo poté v rámci odvolacího řízení o odvolání dlužníka proti usnesení soudu o prohlášení konkursu.

Insolvenční řízení bylo zahájeno 27.3.1012 k návrhu insolvenčního věřitele, který byl doručen dlužnici 31.5.2012 spolu s usnesením č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-A-12 z 23.5.2012, kterým soud vyzval dlužnici k vyjádření k návrhu a k předložení seznamů uvedených v ustanovení § 104 InsZ. V tomto usnesení ani později insolvenční soud neadresoval dlužnici poučení o jejím právu podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu návrh na povolení oddlužení, vycházeje z toho, že dlužnice je podnikatelkou, u níž je oddlužení vyloučeno, a proto je nepřípadné. Usnesením č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-A-23 z 2.11.2012 insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, ustanovil jí insolvenčního správce a současně podle § 148 odst. 1 InsZ rozhodl, o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem, neboť jiné řešení úpadku (oddlužením nebo reorganizací) bylo vyloučeno a do dalších výroku promítl obsahové náležitosti usnesení o zjištění úpadku upravené v § 136 InsZ. V Usnesení byla dlužnice poučena o svém právu je napadnout (tj. i proti bodu výroku o prohlášení konkursu), avšak protože odvolání proti usnesení nepodala, nabylo právní moci 24.11.2012. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 26.11.2012 dlužnice navrhla povolení oddlužení. ¨

Dlužnice tvrdí, že není podnikatelkou ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ a proto není osobou, u které je řešení jejího úpadku oddlužením vyloučeno (§ 389 odst. 1 InsZ). Z toho dovozuje, že se jí mělo dostat poučení o jejím právu podat návrh na povolení oddlužení podle § 390 odst. 1 InsZ a protože se tak nestalo, lhůta k podání tohoto návrhu ji dosud uplynout nemohla a její návrh na povolení oddlužení nemohl být podán opožděně. Tuto argumentaci však dlužnice mohla účinně prosazovat jen v rámci odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však proti usnesení, jímž byl prohlášen konkurs na její majetek odvolání, nepodala, a proto nabylo právní moci. Bylo tak definitivně rozhodnuto o tom, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem s nezvratným závěrem, že včasný návrh na povolení oddlužení podán nebyl. Za tohoto stavu věci soud postupoval správně, kdy návrh na povolení oddlužení jako opožděně podaný odmítl.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 29. srpna 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová