3 VSPH 1496/2015-A-13
KSPH 65 INS 16875/2015 3 VSPH 1496/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , IČO 13283821, bytem Komenského nám. 201, 271 01 Nové Strašecí, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 16875/2015-A-7 ze dne 14. července 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 16875/2015-A-7 ze dne 14. července 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud Praze usnesením č.j. KSPH 65 INS 16875/2015-A-7 ze dne 14. července 2015 (dále jen usnesení ) uložil dlužníku Miroslavu Mikulkovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dne 26.6.2015 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, kterým se domáhal zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek.

Soud prvního stupně konstatoval, že dlužník nemá žádný nemovitý majetek. Jeho movitý majetek tvoří jen běžné vybavení domácnosti, jehož celkovou hodnotu dlužník odhaduje na 3.000,-Kč. Dlužník má celkem 28 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 10.310.498,53 Kč. Měsíční příjem dlužníka činí 15.500,-Kč hrubého.

Cituje § 108 zák. č. 182/ 2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), soud prvního stupně uvedl, že při určení výše zálohy zohlednil odměnu insolvenčního správce a jeho výdaje. S ohledem na celkový počet závazků dlužníka a skutečnosti, že nedisponuje žádným hodnotným majetkem, ze kterého by mohly být hrazeny náklady insolvenčního správce, uložil dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že dlužník je povinen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč. Dle názoru dlužníka je stanovená výše zálohy nepřiměřená jeho majetkovým a příjmovým možnostem. Dlužník je v současné době v pracovní neschopnosti, ze které mu jsou však prováděny srážky v rámci exekuce. Nemá dostatečnou finanční hotovost pro zaplacení stanovené zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy podle § 108 IZ je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z insolvenčního návrhu a předložených příloh odvolací soud zjistil, že se dlužník domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu s tím, že vůči 28 věřitelům má splatné závazky ve výši 10.310.498,53 Kč. Dlužník má vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři. Vlastní pouze běžné vybavení domácnosti, jehož hodnotu odhaduje na 3.000,-Kč. Nemá žádné pohledávky, ani zaměstnance a jeho průměrný měsíční příjem činí 15.500,-Kč hrubého. V současné době je dlužník v pracovní neschopnosti a pobírá dávky nemocenského pojištění. Protože z těchto údajů je zřejmé, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, přičemž dlužník nedisponuje dostatečnými likvidními prostředky, jež by insolvenční správce mohl použít na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení po svém ustanovení do funkce a též nákladů vzniklých v průběhu řízení, je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že je složení zálohy nezbytné, a s přihlédnutím k výši závazků dlužníka a počtu jeho věřitelů považuje výši zálohy určenou soudem prvního stupně za přiměřenou.

Na základě těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Jen pro úplnost odvolací poznamenává, že dlužník jako fyzická osoba-podnikatel, měl podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (§ 98 odst. 1 IZ). Z přehledu závazků dlužníka a jeho tvrzení v insolvenčním návrhu se podává, že většina z nich pochází z období, kdy podnikal, přičemž již v roce 2008 pocítil dopad ekonomické recese, kdy mu ubylo zakázek a dále se také zhoršila solventnost klientů, proto fakticky ukončil podnikatelskou činnost počátkem roku 2010, již následně přerušil, takže je namístě závěr, že jeho přístup k řešení jeho úpadkové situace se jeví jako nedbalý.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. září 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná