3 VSPH 1470/2016-A-17
MSPH 91 INS 12168/2016 3 VSPH 1470/2016-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Sekaninova 710/22, 128 00 Praha 2, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016, č.j. MSPH 91 INS 12168/2016-A-12,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016, č.j. MSPH 91 INS 12168/2016-A-12, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2016, č.j. MSPH 91 INS 12168/2016-A-12, uložil dlužníku Petru Borufkovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu nebo do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal zjištění svého úpadku. Dlužník má celkem 16 věřitelů a souhrn jeho závazků činí 1,640.496,-Kč, přičemž závazky ve výši 730.715,-Kč pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka. Jelikož dlužník neprokázal, že má souhlas všech věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, soud prvního stupně konstatoval, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jiným způsobem než (nepatrným) konkursem, v němž činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč, přičemž z majetkové podstaty dlužníka ji nebude možné hradit. Proto soud prvního stupně uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení změnil. Dlužník uvedl, že má pravidelný příjem ze zaměstnání a nevlastní žádný majetek. Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč považuje za předčasné a nepřiměřeně tvrdé, jelikož nevlastní žádné finanční prostředky, z nichž by mohl požadovanou zálohu uhradit. isir.justi ce.cz

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) souhlasí s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Účelem institutu zálohy podle § 108 IZ je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník podle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu -viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané podle § 403 IZ.

K povaze dluhů z podnikání pak Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku).

Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení, neboť eviduje 21 závazků u 16 věřitelů v celkové výši 1.640.496,-Kč, přičemž všechny závazky jsou více než 30 dní po platnosti a některé jsou exekučně vymáhány. K výzvě soudu prvního stupně ze dne 24.5.2016 (A-6) dlužník v podání doručeném dne 31.5.2016 (A-7) označil dluhy pocházející z jeho podnikatelské činnosti. Dne 2.6.2016 vyzval soud prvního stupně dlužníka (A-8), aby doložil souhlasy s jeho oddlužením od věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. Dlužník předložil vyjádření věřitelky PSSZ, jež nemá sice námitky, aby její pohledávka byla uspokojována v rámci oddlužení, ovšem za podmínky, že pohledávka bude uspokojena v plné výši. Finanční úřad pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, sdělil, že souhlas s oddlužením dlužníka nebude udělovat, jelikož nemá možnost ověřit informace ohledně majetkové situace dlužníka; k tomu má sloužit schůze věřitelů.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužník má vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2 dluh na dani z přidané hodnoty, jež-jak vyloženo výše-má výhradní původ v podnikání dlužníka. Dlužník k insolvenčnímu návrhu přiložil exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo jiných příjmů vydaný dne 13.10.2015 Finančním úřadem pro hl. m. Prahu,

Územním pracovištěm pro Prahu 2, č.j. 6450326/15/2002-00540-105668, jímž byla vůči dlužníku nařízena exekuce srážkami ze mzdy k vymožení nedoplatku v celkové výši 270.394,25 Kč. Posouzení závazku vůči Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání, proto v dané věci není namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ, tj. povolení oddlužení a projednání otázky jeho subjektivní přípustnosti až na schůzi věřitelů. Dlužník, i přes výzvu soudu prvního stupně, nedoložil souhlas Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, jakožto věřitele majícího vůči dlužníku pohledávku pocházející z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 IZ. Proto lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dosahuje v případě jejího určení podle § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH). Podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, nedošlo-li v konkursu k žádnému zpeněžení, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč (bez připočtení event. DPH). Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně správně uložil dlužníku povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]

V Praze dne 12. září 2016

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková