3 VSPH 1456/2011-A-26
KSPA 48 INS 337/2011 3 VSPH 1456/2011-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Ing. Roman anonymizovano , anonymizovano , bytem Moravská Třebová-Předměstí, Tyršova 1507/11, IČO 63610345, zast. JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem Brno, tř. kpt. Jaroše 13, zahájené k insolvenčním návrhům věřitelů: a) Lesy Lukov, a.s. v likvidaci se sídlem Lukov 119, IČO: 26884607, zast. JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, b) Ing. Petr Čelustka, bytem Přerov I-Město, Čsl. letců 10, IČO: 73275026, zast. Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem Přerov, Žerotínovo nám. 13, c) Československá obchodní banka, a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČO: 00001350, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 19. dubna 2011, č.j. KSPA 48 INS 337/2011-A-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 19. dubna 2011, č.j. KSPA 48 INS 337/2011-A-13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) zamítl insolvenční návrh věřitelů Lesy Lukov, a.s. v likvidaci (dále jen navrhovatel a) a Ing. Petra Čelustky (dále jen navrhovatel b) pro nedostatek aktivní legitimace (bod I. výroku) a zavázal navrhovatele k náhradě nákladů řízení dlužníkovi ve výši 16.808,02 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).

Soud konstatoval, že k návrhu navrhovatelů a) a b) bylo zahájeno dne 11.1.2011 insolvenční řízení na majetek dlužníka Ing. Romana anonymizovano (dále jen dlužník). V něm navrhovatel a) uvedl, že má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 1.618.038,-Kč z titulu nezaplacených kupních cen za dodávku dřeva a sazenic stromů, jež mu dodal na základě tří ústně uzavřených kupních smluv a cenu těchto dodávek vyfakturoval fakturami č. 280100159 z 5.3.2008 na částku 1.285.467,-Kč se splatností 19.3.2008, č. 280100618 z 20.6.2008 na částku 329.329,-Kč se splatností 4.7.2008 a č. 290100074 z 19.2.2009 na částku 33.242,-Kč se splatností 19.3.2009, jež dlužník nezaplatil. Navrhovatel b) v návrhu pak uvedl, že má za dlužníkem dvě pohledávky ve výši 170.257,-Kč z titulu nezaplacených kupních cen za dodávku dřevní hmoty, jež mu dodal na základě dvou ústně uzavřených kupních smluv a cenu těchto dodávek vyfakturoval fa č. FV 7379 z 31.12.2007 na částku 58.536,-Kč se splatností 13.1.2008 a č. FV 8015 z 31.1.2008 na 11.172,-Kč se splatností 7.3.2008. Za další věřitele dlužníka označili navrhovatelé Okresní správu sociálního zabezpečení Svitavy, Finanční úřad v Moravské Třebové, Československou obchodní banku, a.s., OMV Česká republika, s.r.o. a Raiffeisenbank, a.s.

Dále soud uvedl, že dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu. K pohledávce navrhovatele a) dlužník namítl, že zanikla započtením, neboť ze vzájemných obchodů s ním mu vznikla pohledávka ve výši 1.091.068,-Kč a navrhovatel a) měl za ním pohledávku ve výši 1.090.486,50 Kč, již však následně snížil na celkovou částku 767.969,50 Kč jako dluh z uvedených tří faktur, proti této pohledávce však dlužník provedl jednostranný zápočet svých pohledávek k datu 24.2.2009, v jehož důsledku mu vznikla za navrhovatelem a) pohledávka ve výši 551,50 Kč. K pohledávce navrhovatele b) dlužník namítl, že nemá vůči této osobě jakékoliv závazky, neboť s ním neuzavřel jakoukoliv smlouvu kupní či o dodání zboží a jím předložené faktury neprokazují vůbec, že by si u něj objednal a odebral nějaké zboží. K dalším navrhovateli označeným věřitelům dlužník uvedl, že vůči nim své závazky plní.

Insolvenční soud konstatoval, že při nařízeném jednání navrhovatel a) sdělil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 767.969,50 Kč a odmítl dlužníkem provedený jednostranný zápočet z důvodu, že do něj dlužník zahrnul i pohledávku z faktury č. 290100074 ze dne 19.2.2009 ve výši 33.242,-Kč, jež se stala splatnou až po jeho datu. K tomu soud uzavřel, že prokazování těchto důkazů přesahuje rámec zjišťování úpadkové situace dlužníka . Navrhovatel b) pak při uvedeném jednání k dotazu soudu uvedl, že smluvní vztah s dlužníkem prokazuje e-maily, jež měly být odeslány dlužníkem a jsou založeny ve spisu jako přílohy A-3/43 a A-3/44, jež soud zhodnotil tak, že se z nich nepodává, že byly odeslány z dlužníkova e-mailu.

Cituje § 1, § 3 odst. 1 až 3, § 97 odst. 1, § 136 odst. 1 a § 143 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl soud k závěru, že ani jeden z věřitelů nedoložil a neosvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, takže neosvědčili svou aktivní legitimaci, neboť břemeno tvrzení a důkazní spočívá výhradně na insolvenčním navrhovateli, na němž je, aby k takové pohledávce nabídl listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci učinit, a proto insolvenční návrh podle § 143 odst. 1 IZ zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 a § 146 o.s.ř. a dlužníku přiznal náhradu nákladů za právní zastupování advokátem.

Toto usnesení napadl navrhovatel a) v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. Namítl, že se měl insolvenční soud ve smyslu § 141 odst. 2 IZ před rozhodnutím zabývat nejen aktivní legitimací navrhovatelů, ale i osvědčením úpadku podle § 3 IZ, neboť k datu vydání napadeného rozhodnutí se do insolvenčního řízení přihlásilo dalších deset věřitelů, k datu odvolání (15.8.2011) je přihlášeno již 18 věřitelů. Zdůraznil, že trvá na existenci své pohledávky, jak ji uvedl v insolvenčním návrhu a v přihlášce pohledávky.

V průběhu odvolacího řízení podal insolvenční návrh proti dlužníku (dne 2.1.2012) také věřitel Československá obchodní banka, a.s. (dále jen navrhovatel c), jenž tvrdí, že má za dlužníkem na základě notářského zápisu č.j. NZ 88/2009, N 108/2009 o uznání závazku s doložkou vykonatelnosti vykonatelnou pohledávku ve výši 860.732,77 Kč mající původ ve smlouvě o úvěru č. 7/01997/5150. Podle tohoto zápisu se dlužník zavázal splácet celkovou dlužnou částku ve splátkách, avšak splátky nedodržel a dluh se stal splatným k 30.6.2009. Zaplacení dluhu se domáhal navrhovatel c) vůči dlužníku návrhem na nařízení exekuce z 30.9.2009, kdy celková dlužná částka činila 828.102,74 Kč, a následně v rámci prováděné exekuce pak obdržel plnění ve výši 208.300,-Kč a 84.736,-Kč, přesto ke dni podání, resp. přistoupení k řízení má za dlužníkem shora uvedenou pohledávku sestávající z jistiny 503.887,92 Kč, úroku k 29.11.2011 ve výši 64.196,34 Kč a úrok z prodlení ke stejnému datu ve výši 292.648,51 Kč. Současně řádně označil dalších deset dlužníkových věřitelů s uvedením výše a splatnosti jejich pohledávek za dlužníkem. Jsou jimi např. pohledávky OMV Česká republika, s.r.o. ve výši 35.793,39 Kč se splatností 30.6.2009, 84.333,46 Kč se splatností 16.7.2009, 360.602,16 Kč se splatností 30.7.2009, 57.102,57 Kč se splatností 18.8.2009 a 12.619,88 Kč se splatností 1.9.2009 za odběr zboží, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. s pohledávkou ve výši 156.583,-Kč splatnou dne 6.4.2009. Bago, s.r.o. s pohledávkou 42.047,46 Kč splatnou 7.7.2008 za přepravu strojů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 107 odst. 1 až 3 IZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení považoval odvolací soud za nutné předně zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob a nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ). Je tak zřejmý zásadní rozdíl v rozsahu účinků, jež působí insolvenční návrh podle IZ, a účinků podání návrhu na prohlášení konkursu podle § 4 ZKV, vymezené zejména v § 4a ZKV (povinnost dlužníka zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení jeho majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti), a proto závěry Nejvyššího soudu v čl. IX Stanoviska, jímž navrhovatel v odvolání argumentuje, nelze pro insolvenční řízení použít.

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení pod sp.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, č.j. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V dané věci však navrhovatelé a) a b) svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ zcela zjevně nesplnili, když nejenže v insolvenčním návrhu nevylíčili konkrétní skutečnosti nasvědčující dlužníkovu úpadku, ale dokonce nenabídli dostatečná skutková tvrzení ani o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, jejichž prostřednictvím insolvenční navrhovatelé a) a b) prokazují svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

V projednávané věci se navrhovatelé a) a b) ve svém insolvenčním návrhu omezili toliko na tvrzení, že mají za dlužníkem pohledávky vzniklé na základě kupních smluv uzavřených ústní formou, na jejichž základě dlužník zboží přijal a oni mu vyúčtovali kupní cenu podle shora uvedených faktur. Odvolací soud dospěl k závěru, že tito navrhovatelé nedostatečně a neúplně vylíčili důvod vzniku, výše a splatnosti jejich pohledávek za dlužníkem, neboť chybí jakékoliv tvrzení o tom, kdy byly jednotlivé kupní smlouvy (ústně) uzavřeny, co bylo konkrétně jejich předmětem, neboť označení předmětu dodávky jako dřevo, dřevní hmota a sazenice stromů nevypovídají nic o specifikaci dodávky (druh, množství), stejně jako chybí jakákoliv tvrzení o dodání takového zboží dlužníku a stanovení jeho ceny. Absence těchto tvrzení pak nemůže být nahrazena navrhovateli a) a b) vystavenými fakturami.

Navrhovatelé a) a b) tedy v insolvenčním návrhu nevylíčili konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jejich splatné pohledávky za dlužníkem. Břemeno tvrzení tu spočívá výhradě na těchto navrhovatelích, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Navrhovateli a) a b) popsaná, naprosto nedostatečná skutková tvrzení o jejich pohledávkách za dlužníkem by zjevně nemohla být předmětem dokazování, ani kdyby k jejich prokázání nějaké důkazy předložili. Navrhovatelé a) a b) tedy nevylíčili skutečnosti svědčící o jejich legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu nejsou oprávněni se zkoumání dlužníkova úpadku domáhat.

Ohledně dalších dlužníkových věřitelů pak navrhovatelé a) a b) označili několik právnických osob pouze jejich názvem a formou, bez uvedení sídla a bez toho, aby specifikovali jejich pohledávky za dlužníkem výší a splatností. Místo toho bez dalšího uzavřeli, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti, jež není schopen uspokojit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, a zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků.

Na základě takovýchto tvrzení navrhovatelů a) a b) zjevně nelze přijmout závěr, že sami mají vůči dlužníku splatnou pohledávku, a nedostatečná jsou i jejich tvrzení, že dlužník má vedle nich i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti, resp. že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatelů a) a b) přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, když neuvedli ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele a může se uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud

činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nepodává dostatečné informace o své pohledávce za dlužníkem a ani nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal, pak ale nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka.

Za této situace bylo namístě, aby insolvenční soud postupem podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) odmítl, nikoliv přistoupil k jeho projednání.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné, že po rozhodnutí soudu prvního stupně (dříve než nabylo právní moci) podal insolvenční návrh navrhovatel c), jenž do insolvenčního řízení dlužníka též řádně přihlásil svou pohledávku, a tím ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 IZ jako další navrhovatel přistoupil k insolvenčnímu řízení. Jeho insolvenční návrh beze zbytku vyhovuje náležitostem požadovaným v § 103 odst. 1, 2 IZ, neboť v něm vylíčil důvody vzniku jeho pohledávky za dlužníkem s údaji o její výši a splatnosti, a dále též označil konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka s uvedením výše a splatnosti jejich pohledávek. Tato tvrzení svědčí o naplnění stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence, neboť se z nich podává, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen platit, neboť je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ IZ).

V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012, ze dne 28.3.2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 98/2012), v němž tento soud vyslovil závěr, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první IZ) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první IZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem (v daném případě a/ a b/) i dalším insolvenčním navrhovatelem (v daném případě c). Pokračoval, že jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny (srov. i R 11/2009).

Podmínky formulované v ustanovení § 128 odst. 1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu je tedy třeba zkoumat jak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatelů a) a b), tak se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu přistoupivšího navrhovatele c); jak již uvedeno, jeho návrh je bez vad a mimo jakoukoliv pochybnost umožňuje, aby v insolvenčním řízení bylo na jeho základě pokračováno.

Pak ovšem-ve světle promítnutí konstrukce ustanovení § 107 odst. 3 IZ do posuzování vad insolvenčního návrhu věřitele-bezvadný insolvenční návrh přistoupivšího navrhovatele c) brání tomu, aby odvolací soud rozhodl jinak, než že napadené usnesení zruší, neboť dalšímu pokračování insolvenčního řízení vady insolvenčního návrhu navrhovatelů a) a b) nebrání.

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat insolvenčním návrhem navrhovatele c).

K tomu odvolací soud ještě poznamenává, že v případě nepřistoupení navrhovatele c) do insolvenčního řízení by bylo namístě změnit napadené usnesení tak, že se insolvenční návrhy navrhovatelů a) a b) odmítají.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 29. listopadu 2012

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová