3 VSPH 1451/2013-A-19
KSPL 27 INS 11109/2013 3 VSPH 1451/2013-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Rubešova 620/6, 326 00 Plzeň, IČO 72230479, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 11109/2013-A-9 ze dne 29. května 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 11109/2013-A-9 ze dne 29. května 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 11109/2013-A-9 ze dne 29.5.2013 uložil dlužníku Petru Pajerovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení, který mu byl doručen dne 19.4.2013, bylo téhož dne zahájeno insolvenční řízení. Usnesením č.j. KSPL 27 INS 11109/2013-A-6 ze dne 6.5.2013 pak soud vyzval dlužníka k doplnění návrhu na povolení oddlužení, načež dlužník podáním ze dne 15.5.2013 svůj návrh doplnil.

Dále soud odkázal na § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, dle kterého je účelem institutu zálohy především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě se dlužník domáhá povolení oddlužení ve formě splátkového kalendáře, nicméně soud zjistil, že má (ač to v návrhu výslovně neuvedl) závazky z podnikání, a to minimálně vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, a.s (dále jen VZP) a Okresní správě sociálního zabezpečení (dále jen OSSZ) v celkové výši 603.702,-Kč, což je více než 60 % všech dlužníkových závazků. Dlužník je podnikatelem, jeho živnostenské oprávnění vzniklo dne 4.12.2000 a bylo přerušeno ode dne 27.6.2012. Dle § 389 odst. 1 IZ může dlužník, který není podnikatelem soudu navrhnout, aby se jeho úpadek řešil oddlužením. Dle ustálené judikatury lze povolit oddlužení i osobě, která podniká a má závazky z podnikání, tyto závazky však nesmí představovat převážnou část pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, jako je tomu v daném případě.

Soud tudíž dospěl k závěru, že dlužníku pravděpodobně nebude povoleno oddlužení a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. Proto mu uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud (neučiní-li tak soud prvního stupně autoremedurou) zrušil. Uvedl, že původně v insolvenčním návrhu vykázal své závazky v celkové výši 1.050.466,-Kč, z toho závazky vůči VZP a OSSZ (závazky z podnikání) celkem ve výši 603.702,-Kč. Posléze však zjistil (jak soudu oznámil i podáním ze dne 1.7.2013), že šlo o nesprávný údaj, když si nesprávně vyložil zaslaná vyúčtování, a že skutečná výše závazků vůči těmto věřitelům činí pouze 280.392,-Kč, což představuje 38 % v poměru ke všem závazkům, jejichž výše činí cca 730.000,-Kč. Dlužník se domnívá, že jakkoli z celkové výše jeho dluhů činí dluhy z podnikání činí 38%, tyto vznikaly již v roce 2007 a nejsou natolik četné, aby vedly k prohlášení konkursu na jeho majetek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Podle § 169 odst. 2 o.s.ř. vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši.

Soud prvního stupně při rozhodování o záloze vycházel z předpokladu, že pro převažující dluhy z podnikání není oddlužení dlužníka dle § 389 IZ subjektivně přípustné, takže návrh na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ) a úpadek dlužníka bude řešen konkursem (§ 396 IZ). Nijak se ale soud nevyjádřil k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení-očekávaného konkursu a neuvedl žádná konkrétní zjištění o rozsahu, složení a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku (jak vyplývají z jeho návrhů) ani o tom, zda lze očekávat nějaké budoucí příjmy dlužníka, které by jako součást majetkové podstaty-v rozsahu vymezeném v § 207 odst. 2 IZ-mohly být (i v konkursu) dalším zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení, jejich úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky. Insolvenční návrh totiž není opatřen řádnými povinnými přílohami-řádnými seznamy dle § 104 IZ opatřenými předepsanými náležitostmi, a pro tuto vadu, k jejímuž odstranění zatím soud prvního stupně dlužníka řádně nevedl, dosud jeho insolvenční návrh (a stejně tak i návrh na povolení oddlužení) není způsobilý projednání.

V seznamu závazků připojeném k návrhům dlužník vesměs neuvedl údaje o splatnosti jednotlivých svých závazků (všechny jsou nezajištěné) nebo takové jiné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno úsudek o splatnosti daných závazků činit (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 38/2010-A ze dne 1.3.2012, uveřejněného pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento seznam je navíc i zjevně neúplný, když do něj dlužník-jak sám výslovně uvedl-nezahrnul svůj závazek vůči ČSOB Leasing, a.s. s tím, že nezná jeho přesnou výši. U předloženého seznamu majetku dlužníka pak lze důvodně pochybovat o jeho správnosti a úplnosti za situace, kdy v něm dlužník vedle prohlášení, že nemá žádné pohledávky, ohledně majetku jiného druhu uvedl, že vlastní blíže neurčené obvyklé vybavení domácnosti. Dlužník je ale povinen v seznamu majetku specifikovat veškerý svůj majetek, tedy i takový, který sám považuje za málo hodnotný nebo nezpeněžitelný (pokud nejde o věci nejnutnější denní potřeby, jako je ošacení, hygienické potřeby apod.). K doplnění insolvenčního návrhu o řádný seznam závazků však soud prvního stupně dlužníka dle § 128 odst. 2 IZ dosud nevyzval. Požadoval po něm pouze doplnit insolvenční návrh o seznam majetku, a to usnesením č.j. KSPL 27 INS 11109/2013-A-6 ze dne 6.5.2013. V němž však dlužníku vady předloženého seznamu nevytkl a výzvu formuloval tak, jako kdyby dlužník dosud žádný seznam majetku nepředložil; navíc ani dlužníka nepoučil dle § 128 odst. 2 IZ o následku spočívajícím v odmítnutí insolvenčního návrhu, nebude-li ve stanovené lhůtě o povinné přílohy doplněn (adresoval mu jen poučení týkající se neodstranění vad návrhu na povolení oddlužení dle § 393 odst. 3 IZ). Na to dlužník podáním ze dne 15.5.2013 (A-8) předložil tentýž vadný seznam majetku. Po vydání napadeného usnesení pak dlužník (podáním ze dne 1.7.2013, A-13) předložil novou verzi svého seznamu závazků, který upravil jen změnou výše pohledávek vůči VZP a OSSZ, takže jeho výše popsané vady zůstaly neodstraněny.

Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co bude tímto postupem-náležitou výzvou k doplnění návrhu dle § 128 odst. 2 IZ, již soud prvního stupně dosud dlužníku neadresoval-insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Pro úplnost považoval odvolací soud-s ohledem na odvolací argumentaci dlužníka-za nutné dodat, že v insolvenčním řízení je nadále podle nového znění § 389 IZ účinného od 1.1.2014 (viz novela IZ provedená zákonem č. 294/2013 Sb.) k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněna jen ta fyzická osoba (třebaže by byla podnikatelem), která nemá dluhy z podnikání, nebo u níž věřitel dluhu z podnikání s dlužníkovým oddlužením výslovně souhlasí (ledaže jde o pohledávku neuspokojenou po skončení dlužníkova insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle § 308 odst. 1 písm. c/ a d/ IZ). Neuplatní se tudíž ta dosavadní soudní judikatura, jež ve vztahu k předchozímu znění § 389 IZ vymezovala kriteria, za nichž není nutno považovat dluh z podnikání za překážku řešení dlužníkova úpadku konkursem (míněno zejména usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněné pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.].

V Praze dne 10. února 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková