3 VSPH 144/2013-A-23
MSPH 95 INS 23853/2012 3 VSPH 144/2013-A-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 6, Třebonická 192, PSČ 160 00, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 23853/2012-A-17 ze dne 4. ledna 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 23853/2012-A-17 ze dne 4. ledna 2013 se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně uložil dlužníku nadepsaným usnesením povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě pěti dnů ode dne právní moci usnesení. Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se insolvenčním návrhem ze dne 30.9.2012 spojeným podle § 106 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále IZ) s návrhem na povolení oddlužení dlužníka Jana anonymizovano tento dlužník domáhá, aby soud rozhodl o jeho úpadku a zároveň, aby jako způsob řešení úpadku povolil oddlužení.

Soud prvního stupně posoudil, že návrhu na povolení oddlužení vyhovět s ohledem na ustanovení § 395 odst. 1 IZ nelze, neboť je jím sledován nepoctivý záměr. Poukázal na výši závazků ve vztahu k výši současných a předchozích měsíčních příjmů dlužníka a na to, že povinností dlužníka je objasnit účel použití prostředků, které mu plynuly z jednotlivých uzavřených závazků. Této podmínce dlužník nevyhověl, pokud účel čerpání většiny půjček a úvěrů poskytnutých věřiteli nekonkretizoval a nespecifikoval, na co konkrétně a v jaké výši byly použity finanční prostředky z těchto půjček a úvěrů. Zejména nevysvětlil, jakým způsobem naložil s částkou poskytnutou Vladimírem Nývltem ve výši 300.000,-Kč, nespecifikoval okolnosti týkající se vypořádání zaniklého společného jmění manželů z předchozího manželství a způsob vypořádání společného jmění manželů nedoložil.

Pokud se týká současného manželství dlužníka, nespokojil se soud prvního stupně s tvrzením dlužníka, že v druhém manželství společné jmění manželů prakticky nevzniklo . Uvedl, že pokud dlužník netvrdil, že společné jmění manželů v novém manželství bylo zúženo, pak v období trvání tohoto nového manželství vznikly závazky a rovněž příjmy manželky je třeba zahrnout do společného jmění manželů. Poukázal na ustanovení § 144 a § 145 odst. 3 občanského zákoníku s tím, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů a tudíž závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně dále poukázal na to, že dlužník uvádí rozporné údaje o výši a zdrojích svého příjmu, pokud v návrhu uvádí nahodilé a nepravidelné brigády a výši těchto příjmů nevyčíslil. Poukázal na to, že v minulém období dlužníku plynuly příjmy v nadprůměrně vysoké výši cca 70.000,-Kč, pobírá výsluhový příspěvek a v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů obdržel částku 800.000,-Kč. Výše celkových závazků činí částku 1.582.386,-Kč. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že teprve po výzvě soudu dlužník upřesnil, že vlastní několik movitých věcí, jejichž hodnotu konkretizoval. Podle jeho názoru je v posuzovaném případě mimořádný nepoměr mezi výší dlužníkových příjmů za uplynulé období v porovnání s hodnotou majetku dlužníka. Dlužník i přes výzvu soudu nespecifikoval dobu vzniku jednotlivých závazků a dobu, po kterou není schopen jednotlivé závazky splácet a neuvedl data splatnosti jednotlivých závazků. Podle názoru soudu prvního stupně vynakládal v době vysokého zadlužení mimořádné částky na úhradu potřeb osob, k nimž nemá vyživovací povinnost. To vedlo soud prvního stupně k závěru o lehkovážném přístupu k převzatým závazkům a k úsudku o nepoctivém záměru, pokud dlužník nově poskytnuté prostředky nepoužil k uspokojení dříve vzniklých závazků.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ určil výši zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč z důvodu způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem ( § 396 IZ). Pokud se týče výše zálohy, kterou stanovil soud prvního stupně v nejvyšší možné výši, uvedl soud prvního stupně, že přihlédl k tomu, že dlužník vlastní pouze movité věci, jejichž hodnota a zpeněžitelnost není zřejmá.

Dlužník ve včas podaném odvolání uvedl, že vše řádně specifikoval jak v návrhu, tak v jeho doplnění. Poukázal na to, že do roku 2012 plnil závazky spolehlivě, a to jak úvěry, tak i čerpání a placení kreditních karet probíhalo standardně. Protože splnil všechny požadavky soudu, není podle jeho názoru důvod návrh na povolení oddlužení odmítnout. Má za to, že splňuje základní kritéria pro oddlužení. Poukázal na to, že nic nezamlčel a není schopen uvést bližší podrobnosti. Nelze proto dospět k závěru, že jedná nepoctivě a nedbale, nemá nečisté úmysly, nýbrž u něho nastala situace, že v posledním roce nemůže dostát svým povinnostem. Je toho názoru, že zdůvodnil velmi vysoké životní náklady, avšak nemůže si přesně pamatovat, zda použil čerpaný kredit ve výši 30.000,-Kč například na úhradu školního lyžařského zájezdu dětí nebo na splátku leasingu nebo úvěru. Pokud se týká částky 300.000,-Kč poskytnuté Vladimírem Nývltem, ohradil se proti jeho lživému obvinění a popsal podrobně vztah k této osobě, včetně záměru společně podnikat. Pokud se týká vypořádání společného jmění s bývalou manželkou má za to, že podrobně vypsal všechny okolnosti shodně, jako podrobně popsal hospodaření nové rodiny. Pokud se jedná o příjmy z brigád, získal vždy minimální částky do výše několika tisíc korun za několik měsíců. Tento příjem nestačil na pokrytí splátek úvěrů. Nesouhlasil s tím, že nespecifikoval vznik svých závazků a dobu, od kdy není schopen splácet. Nesouhlasil ani s tím, že by pořizoval nadstandardní vybavení

či věci, natož, že by používal prostředky pro osoby, k nimž nemá vyživovací povinnost. K otázce výše uložené zálohy uvedl, že není schopen takto vysokou částku zaplatit a považuje ji za nepřiměřenou. Uvedl, že je schopen platit měsíčně 15.011,-Kč a za 5 let uhradí téměř 60 % svých dluhů. Tím je zajištěna úhrada nákladů insolvenčního správce, jemuž připadne 1.080,-Kč měsíčně a na splátku závazků připadne částka 13.931,-Kč. Na úhradu nákladů insolvenčního řízení tak připadne částka 64.800,-Kč. Není proto důvodu stanovovat zálohu. Navrhoval proto, aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, postupoval podle § 94 odst. 2 písm. c) IZ a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

S účinností ode dne 1. 1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. novelizován IZ, přičemž dle Čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 občanského soudního řádu). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let.

Dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne též, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Ani při naplnění některé z domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má však při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.

Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr.

Odvolací soud se při posouzení otázky poctivosti jednání dlužníka vůči svým věřitelům ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník nejednal dlouhodobě poctivě ve vztahu ke svým věřitelům, pokud nově získané půjčky, úvěry nebo výběry z kreditních karet nepoužil na úhradu dřívější dluhů, nýbrž pokračoval v zadlužování i v době, kdy se jeho měsíční příjem snížil o dvě třetiny dříve dosahovaného příjmu, a aniž by výdaje přizpůsobil dosahovanému příjmu. Dlužník tedy dlouhodobě zvyšoval svoji zadluženost i za situace, kdy se jeho majetkové poměry nepříznivě změnily a tato zadluženost se neprojevila žádným způsobem v rozsahu jím evidovaného majetku. Tento rozpor dlužník nevysvětlil. V souvislosti s další zjištěnou skutečností, že dlužník přijal vysokou částku v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů, aniž by ji alespoň částečně využil na úhradu svých dluhů, nasvědčují uvedená zjištění tomu, že v návrhu na povolení oddlužení se promítá nepoctivý vědomý kalkul dlužníka s výhodami spojenými s oddlužením na úkor jeho věřitelů.

Z těchto důvodů lze souhlasit se závěry soudu I. stupně, že nejsou ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ splněny podmínky pro povolení způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením, nýbrž lze předpokládat, že dojde k řešení dlužníkova úpadku konkursem, ledaže by věřitelé vyjádřili souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením.

Pokud se týče výše zálohy, kterou stanovil soud prvního stupně v nejvyšší možné výši z důvodu, že dlužník vlastní pouze movité věci, jejichž hodnota a zpeněžitelnost není zřejmá, ztotožnil se odvolací soud i s tímto postupem soudu prvního stupně, který shledal v souladu s ustanovením § 108 odst. 2 IZ.

Odvolací soud proto podle ustanovení 219 o.s.ř. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. ledna 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková