3 VSPH 1436/2011-A-30
KSPA 59 INS 5951/2011 3 VSPH 1436/2011-A-30

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka ALZ, a.s. v likvidaci se sídlem Smilova 5, Pardubice, IČO 26424339, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 5951/2011-A-22 ze dne 6. září 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 5951/2011-A-22 ze dne 6. září 2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 5951/2011-A-22 ze dne 6.9.2011 uložil dlužníku ALZ, a.s. v likvidaci (dále jen dlužník), aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 8.4.2011 podal dlužník insolvenční návrh, jímž se domáhal zjištění svého úpadku. Uvedl v něm, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 13.1.2010, č.j. 36 Cm 3/2010-4 byl zrušen s likvidací, likvidátorem byl jmenován Mgr. Jan Urban. Likvidátor sestavil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců. Z těch soud zjistil, že dlužník disponuje peněžními prostředky ve výši 21.984,50 Kč a vykonatelnou pohledávkou za Ing. Radkem Dorňákem ve výši 1.987.015,50 Kč, když na původní zjištěnou pohledávku za touto osobou byla v jejím konkursním řízení vyplacena právě ona částka 21.984,50 Kč. Jiný movitý či nemovitý majetek dlužníka zjištěn nebyl. Dlužník má 3 věřitele s pohledávkami v celkové výši 270.142,75 Kč. Nemá žádné zaměstnance.

Soud odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vysvětlil účel institutu zálohy na náklady insolvenčního. K tomu zdůraznil, že účelem insolvenčního řízení je uspořádaní majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem, a že záloha na náklady insolvenčního řízení má zajistit materiální podmínky pro řádný průběh takového řízení. Bylo by v rozporu se zásadou účelnosti a hospodárnosti civilního procesu zahajovat insolvenční řízení, k jehož řádnému a rychlému průběhu by nebyly vytvořeny dostatečné materiální předpoklady. Smyslu insolvenčního řízení neodpovídá postup, při němž by náklady na činnost insolvenčního správce byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu.

Soud dále vycházel z toho, že pokud by v daném případě byl zjištěn úpadek dlužníka, lze předpokládat jeho řešení konkursem, neboť dlužník nesplňuje podmínky pro oddlužení či reorganizaci. V konkurzu by pak náklady insolvenčního řízení byly tvořeny minimálně odměnou insolvenčního správce, která činí dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., nejméně 45.000,-Kč, popř. 54.000,-Kč, pokud bude insolvenční správce plátcem DPH. Další náklady insolvenčního řízení budou tvořeny především náklady na správu a udržování majetkové podstaty a hotovými výdaji správce.

S přihlédnutím k uvedeným předpokládaným nákladům insolvenčního řízení a s ohledem na skladbu dlužníkova majetku a možnosti jeho zpeněžení soud shledal přiměřeným uložit dlužníkovi zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč, která umožní aktivní činnost insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a zajistí následné uhrazení jeho odměny a hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že se mu ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 21.984,50 Kč. Podepsaný likvidátor dlužníka Mgr. Jan Urban uvedl, že jedinými peněžními prostředky, které má k dispozici, je ona částka 21.984,50 Kč, představující rozvrhem určené poměrné uspokojení na dlužníkovu pohledávku za úpadcem Ing. Radkem Dorňákem, která byla v konkursním řízení tohoto úpadce zjištěna ve výši 2 mil. Kč. Částka 21.984,50 Kč byla původně deponována správkyní konkursní podstaty a posléze z této úschovy likvidátorovi vydána. Dlužník dále vlastní neuhrazený zbytek pohledávky za Ing. Dorňákem ve výši 1.987.015,50 Kč. Jiný majetek dlužníka likvidátor nezjistil. Z podaného insolvenčního návrhu také vyplývá, že se likvidátorovi nepodařilo zajistit účetní a jiné doklady dlužníka, a že na základě vlastních šetření zjistil existenci 3 jeho věřitelů. S ohledem na tyto skutečnosti podle likvidátorova názoru nebude prvotní fáze insolvenčního řízení vyžadovat nijak značných výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce, k jejichž krytí právě má záloha sloužit. Za této situace považuje za přiměřenou zálohu ve výši uvedených volných finančních prostředků dlužníka, zvláště když je zřejmé, že vyšší zálohu není schopen zaplatit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 4.4.2011 domáhal zjištění svého úpadku dle § 3 odst. 1 a 2 IZ s tím, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 13.1.2010, č.j. 36 Cm 3/2010-4 byl zrušen s likvidací a likvidátorem byl jmenován Mgr. Jan Urban, který insolvenční návrh jménem dlužníka podal. Ten uvedl, že se mu v průběhu likvidace nepodařilo kontaktovat žádnou odpovědnou osobu, která by mu předala podklady nezbytné pro řádný průběh likvidace (zejména seznamy závazků a pohledávek, přehled majetku společnosti a účetní doklady). Proto musel vycházet pouze z vlastních šetření a sdělení dalších subjektů, podle nichž sestavil seznamy majetku a závazků dlužníka. Likvidátor na podkladě uvedených šetření zjistil, že dlužník má vůči 3 věřitelům splatné závazky v celkové výši 270.142,75 Kč, z nichž pohledávky Finančního úřadu v Pardubicích ve výši 2.121,-Kč a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ve výši 1.000,-Kč jsou již vykonatelné, zbývající pohledávka RWE Energie, a.s. je předmětem dosud neukončeného soudního řízení (platební rozkaz není v právní moci). Do majetku dlužníka náleží peněžní prostředky ve výši 21.984,50 Kč vydané likvidátorovi ze soudní úschovy, kam byly složeny správkyní konkursní podstaty úpadce Ing. Radka Dorňáka (IČO 11275324) jako plnění připadnuvší v konkursním řízení tohoto úpadce (vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 40 K 36/2005) podle rozvrhového usnesení na dlužníkovu zjištěnou pohledávku ve výši 2 mil. Kč. Dlužníku tak dále náleží zbytek této vykonatelné pohledávky za Ing. Dorňákem ve výši 1.987.015,50 Kč, který zůstal po rozvrhu neuspokojen (v rozvrhu byly zjištěné konkursní pohledávky v celkové výši 172.244.201,88 Kč uspokojovány poměrně z částky 1.893.351,33 Kč). Jiný majetek dlužníka likvidátor nezjistil. Dále likvidátor uvedl, že v souladu s § 144 odst. 1 písm. c) IZ prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka. Tato prověrka byla ovšem značně limitována absencí jakýchkoli podkladů. Jejím výsledkem nicméně bylo, že likvidátor nezjistil žádný majetek, který by dlužník v průběhu předchozích 3 let převedl na třetí osobu, a tudíž nebyla zjištěna možná neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu.

Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Jakkoli dlužník je obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podal jeho jménem likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců, nejsou dány ostatní kumulativní podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Předně likvidátor nepředložil soudu takovou zprávu, která by mohla obstát jako řádná (relevantní) zpráva o prověrce právních úkonů dlužníka dle § 144 odst. 1 písm. c) IZ, tedy o tom, zda likvidátor zjistil nějaké dlužníkovy úkony, jež lze považovat za neplatné nebo jimž by bylo možno v insolvenčním řízení podle § 235 a násl. IZ (popř. podle § 42a ObčZ) odporovat. Likvidátor založil tuto prověrku jen na zkoumání předchozích převodů majetku dlužníka, ačkoli odporovat lze i jiným právním úkonům. Přitom šetřil jen majetkové převody za poslední 3 roky, což je časové omezení neopodstatněné z hlediska zkoumání případné neplatnosti právních úkonů. Navíc však likvidátor uvedl, že k provedení příslušné prověrky neměl k dispozici potřebné podklady, protože od dlužníka žádné nezískal- nepodařilo se mu kontaktovat žádnou odpovědnou osobu . Nijak přitom nevysvětlil, jakým způsobem a s jakým výsledkem vyžádal potřebnou součinnost od předsedy představenstva dlužníka (a jeho jediného akcionáře) Ing. Vojtěcha Guttena či od pozůstávajících členů dozorčí rady. Stejně tak likvidátor neuvedl ničeho o tom, jaká zjištění o hospodaření dlužníka, vedení jeho účetnictví a plnění daňových povinností učinil u příslušného finančního úřadu. Za této situace lze důvodně pochybovat o tom, že likvidátor k zajištění podkladů pro posouzení majetkových poměrů dlužníka a jeho předchozího hospodaření, které jsou k řádnému provedení likvidace i k předmětné prověrce potřebné, vskutku učinil vše, co po něm bylo možno spravedlivě žádat.

Likvidátor tak nenabídl dostatečný podklad k úvaze o možném dalším majetku, který by mohl být v insolvenčním řízení co majetek náležející do podstaty k uspokojení dlužníkových věřitelů použit. Zřejmá je pak zatím jen existence výše uvedené dlužníkovy vykonatelné pohledávky za úpadcem Ing. Radkem Dorňákem, která po uspokojení v konkursu tohoto úpadce částkou 21.984,50 Kč, již má likvidátor k dispozici, zůstala neuhrazena ve výši 1.987.015,50 Kč. Tato pohledávka směřuje za osobou, která prošla procesem konkursního řízení, a tudíž má naději na uspokojení jen z případného budoucího úpadcova majetku a jeho příjmů, a to navíc v konkurenci s neuspokojenými pohledávkami ostatních jeho věřitelů. Přestože se momentální dobytnost této dlužníkovy pohledávky jeví v zásadě jako mizivá, není zcela vyloučeno její budoucí zpeněžení např. úplatným postoupením, byť patrně jen za zlomkovou cenu. Lze tedy uzavřít, že za popsaných okolností, provázených absencí řádné prověrky dlužníkových právních úkonů, není možno přijmout ani nepochybný závěr o naplnění podmínky stanovené § 144 odst. 1 písm. d) IZ, tedy o tom, že výtěžek ze zpeněžení dlužníkova majetku bude (při zohlednění ležící hotovosti) zcela zjevně natolik nedostatečný, že nepostačí ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně v dané věci správně vycházel z toho, že při očekávaném řešení dlužníkova úpadku konkursem, popř. nepatrným konkursem (když jiné řešení dlužníkova úpadku nepřichází v úvahu), budou náklady insolvenčního řízení tvořeny mimo jiné i hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 odst. 1 až 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí minimálně (bez DPH) 45 tis. Kč, jinak se určí v přiměřené výši úvahou soudu dle § 5 téže vyhlášky. Podle dosavadních výsledků řízení však zatím nelze s dostatečnou jistotou předpokládat, že k úhradě všech těchto nákladů bude výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka postačovat. Jak již vysvětleno shora, zálohou je třeba zajistit nejen počáteční náklady insolvenčního řízení, které umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce do doby, než dojde k případnému zpeněžení dlužníkova majetku, ale současně je nutné garantovat zálohou úplné uspokojení nákladů insolvenčního řízení, pokud by výnosy majetkové podstaty nakonec nebyly k jejich uspokojení dostatečné.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž k okolnostem věci přiměřenou shledal odvolací soud i její stanovenou částkou 40.000,-Kč, z níž do výše 21.984,50 Kč má dlužník finanční prostředky k dispozici. Se zřetelem k tomu odvolací soud napadené usnesení dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Pouze pro úplnost považoval za vhodné dodat, že dokončení likvidace a výmaz dlužníka (společnosti) z obchodního rejstříku nejsou realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny, a že není-li likvidátor dlužníka schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit a soud řízení zastaví, nic likvidátorovi nebrání, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidaci společnosti dokončil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 25. května 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva