3 VSPH 1434/2012-A-21
KSCB 28 INS 17326/2012 3 VSPH 1434/2012-A-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka DRAK SVĚTLA, s.r.o. se sídlem Hálkova 823/8, 370 04 České Budějovice, IČO 25219855, zast. JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, 339 01 Klatovy 1, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 17326/2012-A-15 ze dne 24. září 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 17326/2012-A-15 ze dne 24. září 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 28 INS 17326/2012-A-15 ze dne 24.9.2012 uložil dlužníku DRAK SVĚTLA, s.r.o. (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem došlým soudu dne 18.7.2012 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. V případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí odměna insolvenčního správce podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Tyto prostředky ale správce v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je tedy nemůže.

Dále soud uvedl, že ponejprv vyzval dlužníka k zaplacení zálohy ve výši 45.000,-Kč usnesením č.j. KSCB 28 INS 17326/2012-A-8 ze dne 26.7.2012, které napadl dlužník odvoláním s námitkou, že požadavek zálohy je neopodstatněn, neboť má v držení majetek, který bude v insolvenčním řízení zpeněžen. V mezidobí ho nabídl k odkupu výrobků či dosud nezpracovaného materiálu a získal tři zájemce o koupi části majetku za 16.000,-Kč; zbývající majetek lze zřejmě zpeněžit ještě výhodněji. Dlužník ani jednatelka prostředky na uhrazení zálohy nemají. Usnesení ze dne 26.7.2012 pak Vrchní soud v Praze svým usnesením č.j. 1 VSPH 1131/2012-A-13 ze dne 27.8.2012 zrušil pro absenci řádného odůvodnění a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ten při novém posouzení věci opět vycházel z toho, že dlužník nemá reálný majetek, což ostatně v návrhu sám uvedl. Podle rozvahy ke dni 30.6.2012 vlastní pouze zásoby zboží a materiálu ve výši 39.976,-Kč, peněžními prostředky v hotovosti ve výši 29,-Kč a na bankovním účtu ve výši 1.523,43 Kč. Z praxe je soudu známo, že ceny takových movitých věcí, jaké uvádí dlužník, jsou mnohonásobně nižší než účetní ceny, a velmi často jsou zcela neprodejné. Dlužníkovo tvrzení, že zpeněžení jeho věcí přinese dostatek finančních prostředků, není podpořeno žádným relevantním důkazem. Není možné, aby náklady insolvenčního řízení byly přenášeny na stát. Přitom je vzhledem k předmětu podnikání dlužníka zřejmé, že za své služby dostával zaplaceno, a není možno tolerovat, aby podal insolvenční návrh až v době, kdy již žádné finanční prostředky nemá a ani jeho majetek nedává předpoklad výtěžku postačujícího na úhradu nákladů insolvenčního řízení (odměny správce a náhrada jeho hotových výdajů, nákladů na vedení účetnictví, na archivování, na daně, na vymáhání pohledávek apod.). Jelikož majetkové poměry dlužníka záruku úhrady uvedených nákladů neskýtají, soud mu uložil povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá anebo jen ve výši 5.000,-Kč. Namítal, že napadené usnesení vykazuje stejné vady odůvodnění, pro které Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 VSPH 1131/2012-A-13 ze dne 27.8.2012 zrušil pro nepřezkoumatelnost předchozí usnesení soudu prvního stupně ze dne 26.7.2012, kterým uložil dlužníku zaplatit zálohu v totožné výši. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že nemá reálný majetek nebo že lze očekávat jeho zpeněžení za podstatně nižší než účetní ceny. Dlužník vyvrátil tuto obecnou zkušenost, když prokázal, že část svého majetku neformálně nabídl konkurentům či obchodním partnerům, kteří předložili konkrétní nabídky jeho odkupu. I kdyby již nyní uplynutím lhůt, ve kterých se zájemci ke koupi zavázali, nebyla jejich poptávka aktuální, jistě lze daný majetek zpeněžit za srovnatelné ceny, neboť jde o aktuální zboží nepodléhající zkáze, z podstatné části polotovary podléhající dalšímu zpracování-tedy široce využitelné zboží. Více dlužník nemůže zpeněžitelnost svého majetku prokázat, neboť jej s ohledem na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nemůže sám zpeněžit. Při budoucím zpeněžování správcem je však připraven poskytnout mu k tomu veškerou součinnost. Obava soudu z nežádoucího přenosu nákladů insolvenčního řízení na stát je podle dlužníka neopodstatněná; i kdyby k tomu došlo (s čímž ostatně zákon ohledně odměny insolvenčního správce výslovně počítá), nepřesáhne přiměřenou míru. Za nepřípadnou považuje dlužník i výtku soudu, že nepodal insolvenční návrh v době, kdy ještě disponoval finančními prostředky. Již z tohoto návrhu samého (z uvedených závazků dlužníka vůči společníkům) je zřejmé, že jednatelka jeho podnikání-s vírou v příznivý obrat-dotovala ze svého. U dlužníka nejde o společnost, jejíž majetek a tržby zaznamenaly dramatický pokles před podáním insolvenčního návrhu-jeho majetek odpovídá standardní hodnotě skladu v době faktického provozu jeho podniku. Pokud jde o soudem zmiňované náklady (na vedení účetnictví, archivování či na vymáhání pohledávek), tato odpovídají činnostem, které je insolvenční správce povinen zajistit a jsou proto zahrnuty v jeho odměně. Z napadeného usnesení tak není patrné, proč soud dlužníku opětovně uložil zaplacení zálohy v maximální možné výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně-jako v posuzovaném případě) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem došlým soudu dne 18.7.2012 domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Popsal důvody, pro něž se v roce 2012 dostal do situace, kdy své závazky vůči věřitelům splatné déle než 30 dnů není schopen plnit a je zároveň předlužen. Proto fakticky ukončil své podnikání, je bez zaměstnanců. V insolvenčním návrhu a v seznamu majetku dlužník uvedl, že nemá reálný majetek -vlastní pouze zásoby většího množství zboží a materiálu bagatelní hodnoty v celkové účetní ceně 39.976,-Kč, peněžními prostředky ve výši 29,-Kč a na bankovním účtu má 1.523,43 Kč; nemá žádné pohledávky. Naproti tomu má dlužník vůči 27 věřitelům splatné závazky v celkové výši 444.880,91 Kč. Ke svému předchozímu odvolání dne 14.8.2012 dlužník připojil prohlášení tří osob o jejich zájmu odkoupit do 1 či 2 měsíců dlužníkovo zboží, a to prohlášení J. Barlatovové ze dne 31.7.2012 ohledně koupě korálků a korálkových komponentů za 3.500,-Kč, prohlášení M. Šilingrové z 10.8.2012 ohledně koupě blíže neurčeného zboží v ceně 3.730,-Kč a prohlášení K. Němcové z 11.8.2012 ohledně blíže neurčeného zboží v ceně 9.000,-Kč. Po vydání napadeného usnesení, podáním došlým soudu dne 18.2.2013 pak dlužník uvedl, že mezi jeho závazky náleží také dluhy z půjček vůči Lence Šímové ve výši 29.000,-Kč a Milanu Šímovi ve výši 25.000,-Kč pocházející z půjček, které uvedené osoby poskytly jednatelce dlužníka a ta je použila na platby související s podnikáním dlužníka.

Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů.

Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností (a od 1.11.2012 i družstev) zrušených rozhodnutím soudu, za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e), připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu, jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v dlužníkově případě lze očekávat řešení jeho úpadku konkursem, jež také sám navrhl. Jde-li o konkurs, náklady insolvenčního řízení, jak již řečeno, tvoří mimo jiné i hotové výdaje insolvenčního správce a jeho odměna, která dle § 1 vyhlášky-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele-dosahuje nejméně částky 45 tis. Kč, jinak se určí úvahou soudu dle § 5 téže vyhlášky. Na základě dlužníkem poskytnutých údajů ale nelze důvodně předpokládat, že zpeněžením jeho movitých věcí (o jejichž stáří a současném stavu ani v odvolání ničeho konkrétního neuvedl) mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení. Účetní cena těchto zásob činí celkem jen 39.976,-Kč a dlužník sám v odvolání připustil, že jejich tržní hodnota (cena, za kterou by je bylo možno zpeněžit) bude pravděpodobně nižší. Pochybnost o tom, zda tyto věci (či v jakém rozsahu) lze vůbec zpeněžit a s jakým výtěžkem, dlužník nerozptýlil ani předloženými nabídkami odkupu zásob, u kterých jednak nelze předvídat, že avizované koupě jsou (byly) reálné, a navíc se měly týkat jen části-vesměs ovšem neidentifikovaného zboží-za celkovou cenu 16.000,-Kč. Svoje úvahy o dobré zpeněžitelnosti blíže neurčeného zbytku zásob pak dlužník vůbec žádnými konkrétními skutečnostmi nepodpořil. Přitom je zřejmé, že již sám proces zpeněžování dlužníkova majetku insolvenčním správcem (nehledě na ostatní jeho činnosti související se soupisem majetkové podstaty a přezkoumáním přihlášených pohledávek) vyžádá náklady, které při minimálním finančním majetku dlužníka a absenci jakýchkoli jeho příjmů je nutno zajistit zálohou.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem věci tak dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše, a že tyto svoje závěry také řádně odůvodnil. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 17. dubna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová