3 VSPH 143/2012-A-54
KSPH 39 INS 6135/2011 3 VSPH 143/2012-A-54

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka ALKO OKNA s.r.o. se sídlem Kolín II, Chaloupky 531, IČO 26458829, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2011, č.j. KSPH 39 INS 6135/2011-A-44,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2011, č.j. KSPH 39 INS 6135/2011-A-44, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. prosince 2011, č.j. KSPH 39 INS 6135/2011-A-44, zjistil úpadek dlužníka ALKO OKNA s.r.o. se sídlem Kolín II, Chaloupky 531, IČO 26458829 (dále jen dlužník ), rozhodl, že funkci insolvenčního správce bude vykonávat Mgr. Iva Frëmlová, sídlem Praha 2, Legerova 39, stanovil účinky rozhodnutí o úpadku a termín přezkumného jednání a do další části rozhodnutí promítl zákonem předpokládané výroky a výzvy.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že věřitel-insolvenční navrhovatel ČSOB Factoring a.s. (dále jen navrhovatel ) se domáhal zjištění úpadku dlužníka a tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši celkem 542.397,26 Kč, která vznikla právnímu předchůdci navrhovatele (dále jen věřitel ) z titulu nezaplacených dodávek zboží, které si dlužník převzal buď osobně nebo mu zboží bylo dodáno prostřednictvím přepravce. Dlužník nezpochybňoval dodání zboží věřitelem, objednával je většinou podle cenové nabídky věřitelem zveřejněné na internetu, jindy tak, že cenovou nabídku vyhotovenou předtím dodavatelem připojil ke své objednávce. Na každé faktuře byla uvedena tzv. cessní doložka, z níž je patrné, že došlo k postoupení pohledávky. Dlužník o postoupení pohledávek věřitele na navrhovatele věděl. Navrhovatel označil další věřitele dlužníka a uvedl podrobnosti o výši jejich pohledávek a též právní důvod vzniku těchto pohledávek.

Dlužník se bránil tvrzením, že postoupení pohledávek věřitele mu nebylo oznámeno a též namítal nedostatek aktivní legitimace navrhovatele; mezi věřitelem a dlužníkem totiž nedošlo k uzavření platné kupní smlouvy, neboť nebylo dosaženo dohody o ceně. Dlužník nezpochybňoval, že od věřitele-společnosti LANOS s.r.o. pravidelně odebíral zboží a některé neuhradil, ani to, že má více věřitelů s pohledávkami po splatnosti více jak 30 dnů.

Soud prvního stupně, veden pokyny odvolacího soudu, který předchozí rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka zrušil, především konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že dlužník je v úpadku, neboť dlouhodobě neplní své splatné závazky vůči více věřitelům. Do řízení se přihlásilo celkem 62 věřitelů s pohledávkami ve výši 31.668.290,814 Kč; dokazování listinami soud provedl ve vztahu k přihláškám pohledávek

šesti věřitelů a měl je za zjištěné. Další dokazování podmínky plurality věřitelů dlužníka insolvenční soud neprováděl i se zřetelem ke shodnému stanovisku navrhovatele a dlužníka.

Dokazování insolvenční soud zaměřil ke zjištění aktivní věcné legitimace navrhovatele, jmenovitě k tomu, zda mezi dlužníkem a věřitelem došlo k dohodě o ceně odebraného zboží. Z faktur vystavených společností LANOS s.r.o., jako dodavatelem pro odběratele (dlužníka), doplněných objednávkami dlužníka, soud zjistil, že dlužník v období od ledna do listopadu 2010 objednal u společnosti LANOS s.r.o. dodávku konkrétního zboží, vyúčtovaného dodavatelem ve fakturách v celkové hodnotě 542.397,26 Kč se splatností od května 2010 do ledna 2011. Tyto faktury dlužník neuhradil ani navrhovateli ani věřiteli. Při určení ceny vycházel dodavatel z podmínek, které byly oběma stranám z jejich obchodování známy, byly veřejně dostupné na internetu nebo v některých případech předem poskytnuty dlužníku ve formě tzv. rozpočtu. Tato varianta soudu prvního stupně vyplynula z faktury č. 1638 ze dne 1.6.2010 znějící na částku 14.269,50 Kč, splatnou 31.7.2010, které předcházela objednávka dlužníka č. 210000288 s rozpočtem prodávajícího ze dne 31.5.2010, dále z faktury č. 2487 ze dne 18.8.2010, znějící na částku 148.274,-Kč, splatnou 17.10.2010, s doloženou objednávkou dlužníka ze dne 19.7.2010 č. 21000366 s rozpočtem ze dne 13.7.2010 a též z faktury č. 2514 ze dne 20.8.2010 znějící na částku 24.955,20 Kč splatnou 19.10.2010 s objednávkou dlužníka č. 21000442 ze dne 20.8.2010 s rozpočtem ze dne 2.8.2010.

Ze smlouvy o factoringové spolupráci mezi společností O.B.HELLER a.s. (dřívější název navrhovatele) a společností LANOS s.r.o. ze dne 7.5.2004 soud zjistil, že touto smlouvou postoupila společnost LANOS všechny pohledávky za svými dlužníky společnosti O.B.HELLER a.s., což potvrdila i cessní doložka na fakturách.

Cituje ustanovení § 1 a § 3, § 103 a § 105 IZ soud prvního stupně na základě těchto zjištění uzavřel, že navrhovatel k řádnému insolvenčnímu návrhu připojil přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka. Námitku dlužníka, že mezi účastníky kupní smlouvy nebyla uzavřena dohoda o ceně zboží, měl soud za účelovou, vedenou jen snahou oddálit konečné rozhodnutí ve věci. Dlužník sám k některým objednávkám připojoval rozpočet, který předtím obdržel od prodávajícího. Věděl, za jakou cenu se obchod uskutečnil, v dalších případech pak byl k zaplacení kupní ceny povinen podle ustanovení § 448 odst. 1, 2 obch. zák. Kupující je totiž-jak uvedl soud prvního stupně-povinen zaplatit dohodnutou kupní cenu a není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k § 409 odst. 2 obch. zák., může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. Dlužník, který byl frekventovaným zákazníkem věřitele, měl dokonalou informaci o cenových nabídkách věřitele, za jakých s ním obchodoval v jiných případech. Dlužník ani nevyvrátil tvrzení navrhovatele, že s věřitelem obchodoval v mnoha předcházejících případech, kdy cenu nečinil spornou. Z přihlášek dalších věřitelů dlužníka doložených listinami, z nichž vyplynula existence splatných pohledávek za dlužníkem, měl soud prvního stupně osvědčen úpadek dlužníka ve formě insolvence. Proto s odkazem na ustanovení § 136 IZ zjistil úpadek dlužníka, aniž by rozhodoval o způsobu jeho řešení (vzhledem k tomu, že v úvahu přichází též reorganizace).

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se dlužník včas odvolal a namítal, že se soud prvního stupně neřídil pokyny odvolacího soudu a neprováděl dokazování ke zjištění aktivní věcné legitimace navrhovatele. Zejména nebyl proveden žádný důkaz k prokázání dohody o ceně dlužníkem odebraného zboží. Nelze podle dlužníka vyloučit, že by po takovém dokazování soud došel k závěru, že k uzavření kupní smlouvy mezi dlužníkem a navrhovatelem nedošlo; pak by dokazování překračovalo-jak se uvádí v odvolání-zákonný rámec insolvenčního řízení. Ani ve vztahu k dalším věřitelům dlužníka soud neprováděl důkazy ke zjištění, zda mezi nimi a dlužníkem došlo k dohodě o ceně. Skutkový závěr soudu prvního stupně o úpadku je tak veden spíše převládající zkušeností z obecného vztahu dlužníka a mnohosti věřitelů, než kvalifikovaným skutkovým základem. Dlužník žádal, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Navrhovatel žádal potvrzení napadeného usnesení, maje je za správné. Opakoval důkazní návrh na případný výslech jednatele společnosti LANOS s.r.o. pana Josefa Hájka.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo a došel k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Soud prvního stupně při jednání konaném dne 30. prosince 2011 doplnil dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu, a to nejen k otázce navrhovatelovy věcné legitimace. Především však-vzhledem k jednoznačnému stanovisku dlužníka (nejen při tomto jednání)-důvodně uzavřel, že dlužník u společnosti LANOS s.r.o. objednal v období od ledna do listopadu 2010 zboží, vyúčtované dodavatelem ve fakturách v celkové hodnotě 542.397,26 Kč se splatností od května 2010 do ledna 2011. Dlužník též učinil nesporným, že objednané zboží řádně převzal a cenu nezaplatil. Se zřetelem k tomu by ani v rovině teoretické nemohla obstát námitka dlužníka, jež zpochybňuje navrhovatelovu věcnou legitimaci proto, že mezi věřitelem a dlužníkem nedošlo k dohodě o ceně. Je totiž lhostejno, jaký je právní titul závazků dlužníka, tedy zda je jím platně uzavřená kupní smlouva, či závazek z bezdůvodného obohacení. Jakkoliv odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, učiněný z předložených listinných důkazů, totiž že objednávkou konkrétního zboží byl dlužník srozuměn i s nabízenou cenou, a že takto k dohodě o ceně objednaného zboží došlo, je zřejmé, že navrhovatel má vůči dlužníku splatné pohledávky nejméně jeden rok po lhůtě splatnosti. O navrhovatelově věcné legitimaci proto pochyb není.

Ani tento závěr sám o sobě ovšem není potřebný k ověření správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužníka. Podle § 141 odst. 2 IZ totiž platí, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku.

Bez zřetele k výsledkům dokazování listinami připojenými k přihláškám pohledávek dalších věřitelů (jež zmiňuje v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně), soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami minimálně 30 dnů po lhůtě splatnosti, jelikož dlužník tyto skutečnosti učinil nespornými při jednání konaném dne 30. prosince 2011. Při něm též výslovně-dotázán soudem-uvedl, že jeho námitky směřují pouze k prokázání navrhovatelovy věcné legitimace. Ve světle tohoto stanoviska dlužníka před soudem prvního stupně se jako zcela účelové jeví námitky v odvolání, že soud prvního stupně se náležitě nezabýval zákonnou podmínkou plurality věřitelů dlužníka [§ 3 odst. 1 písm. a) IZ].

Je-li mimo pochybnost-což odvolací soud výslovně zdůrazňuje nejen se zřetelem ke stanovisku dlužníka, ale i vzhledem k výsledkům dokazování před soudem prvního stupně

-že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit (§ 3 odst. 1 IZ), resp. ve smyslu domněnky insolvence je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, pak jakékoliv případné pochybnosti v otázce navrhovatelovy věcné legitimace nemohou ve stadiu odvolacího řízení zvrátit rozhodnutí o úpadku.

Jelikož osvědčením i dokazováním bylo zjištěno, že dlužník je v úpadku, soud prvního stupně správně s odkazem na ustanovení § 136 odst. 1 IZ rozhodl o úpadku dlužníka. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř., včetně závislého výroku o ustanovení insolvenčního správce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 4. dubna 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová