3 VSPH 1414/2013-A-30
KSPH 40 INS 3509/2013 3 VSPH 1414/2013-A-30

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , bytem Hořanská 40, 289 11 Pečky, zast. Mgr. Alešem Porvisem, bytem Počernická 3225/2d, 100 00 Praha 10-Strašnice, zahájeném na návrh věřitele Komerční banky, a.s. se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, IČO 45317054, zast. JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Revoluční 15, 100 00 Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 3509/2013-A-22 ze dne 11. července 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 3509/2013-A-22 ze dne 11. července 2013 se v bodech II. a III. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 40 INS 3509/2013-A-22 ze dne 11.7.2013 v bodě I. výroku zjistil úpadek Radka anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. na jeho majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku odmítl jako opožděný návrh dlužníka na povolení oddlužení podaný soudu dne 3.4.2013 a v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Vladimíra Turoně. V bodě V. výroku soud konstatoval, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky o prohlášení konkursu, v bodech VI. až VIII. výroku vyzval věřitele k přihlášení jejich pohledávek a k tomu, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká uplatní zajišťovací práva, a vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci. V bodech IX. až X. výroku soud nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a v bodech XI. až XIII. výroku uložil povinnosti insolvenčnímu správci a dlužníku a dále konstatoval, že jeho rozhodnutí budou zveřejněna v insolvenčním rejstříku a vyvěšením na úřední desce soudu.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že věřitel Komerční banka, a.s. (dále jen navrhovatel) podal insolvenční návrh s tvrzením, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů, vůči nimž má závazky déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit. Usnesením č.j. KSPH 40 INS 3509/2013-A-7 ze dne 13.2.2013 soud vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a aby předložil seznamy podle § 104 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Téhož dne soud vyzval v návrhu označené věřitele dlužníka ke sdělení, zda mají za dlužníkem pohledávky. Nato se (dne 18.2.2013) přihlásil věřitel CETELEM ČR, a.s. se spornými pohledávkami ve výši 38.505,-Kč s přísl. z revolvingové smlouvy o úvěru č. 420048062271100 ze dne 18.11.2003 a s pohledávkami ve výši 38.889,-Kč ze smlouvy o vydání úvěrové bonusové karty č. 42004806243100 ze dne 12.7.2007. Podáním ze dne 25.2.2013 věřitel AB 5 P. V., s.r.o. (dříve PPF B1, B. V.) uplatnil pohledávku ve výši 114.321,55 Kč s přísl. na základě úvěrové smlouvy č. 3809336899 a pohledávku ve výši 17.172,32 Kč s přísl. na základě úvěrové smlouvy č. 3706368249.

Výše uvedené usnesení A-7 bylo dlužníku doručeno dne 27.2.2013. Ten poté dne 3.4.2013 podal u soudu (osobně do jeho podatelny) návrh na povolení oddlužení s předepsanými přílohami. V tomto návrhu dlužník sám potvrdil, že je v úpadku, neboť má vůči vícerým věřitelům peněžité závazky více jak 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit. Konkrétně jde o 13 dlužníkových závazků vůči 8 věřitelům v celkové výši 4.337.757,80 Kč.

Na jednání konaném dne 29.5.2013 navrhovatel setrval na svém insolvenčním návrhu s tím, že má za dlužníkem splatnou a neuhrazenou pohledávku v celkové výši 3.321.245,30 Kč, kterou také přihlásil a doložil listinami.

Po provedeném dokazování soud vzal za osvědčenu aktivní legitimaci navrhovatele i četnost věřitelů dlužníka, vyplývající z výše uvedených podání CETELEM ČR, a.s. a AB 5 P. V., s.r.o. a také z návrhu dlužníka na povolení oddlužení. Dlužník v písemných vyjádřeních k insolvenčnímu návrhu uvedl, že v době jeho podání nebyl v úpadku, neboť dle jeho názoru měl pouze jednoho věřitele, že v této fázi řízení již není možné smírné řešení tohoto sporu a že navrhuje, aby soud insolvenční návrh odmítl a přijal podaný návrh na povolení oddlužení.

Soud dospěl k závěru, že na základě přihlášek pohledávek věřitelů a skutečností zjištěných při jednání byl osvědčen úpadek dlužníka, a to minimálně ve formě insolvence. Protože neshledal žádný důvod k odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu, podle § 136 ve spojení s § 148 odst. 1 IZ rozhodl o úpadku dlužníka a o jeho řešení konkursem s tím, že jiný způsob řešení úpadku nepřichází v úvahu, jelikož návrh na povolení oddlužení podal dlužník opožděně a nejsou u něj splněny ani podmínky pro reorganizaci.

Závěr o opožděnosti dlužníkova návrhu na povolení soud odůvodnil tím, že usnesením A-7 ze dne 13.2.2013 byl dlužník o možnosti podat tento návrh řádně poučen v souladu s § 391, § 392, včetně poučení o povinnosti podat tento návrh ve lhůtě 30 dnů a o důsledku zmeškání této lhůty s odvoláním na § 83 IZ o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení. Toto usnesení dlužník převzal dne 27.2.2013, návrh na povolení oddlužení však podal až dne 3.4.2013 a tedy po uplynutí nepřekročitelné 30denní lhůty k tomu určené, která skončila dne 29.3.2013. Proto soud podle § 390 odst. 3 IZ návrh dlužníka jako opožděný odmítl a současně rozhodl řešení úpadku dlužníka konkursem.

Proti tomuto usnesení co do bodů II. a III. výroku se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby odvolací soud rozhodl o zrušení konkursu a o povolení oddlužení. Uvedl, že po rozvodu mu byly soudem svěřeny do péče obě jeho nezletilé děti, a že učinil vše co bylo v jeho silách, aby splnil požadavek zákona. To i s vědomím, že všechny závazky vzniklé (též přičiněním bývalé manželky) za trvání manželství musí řešit a splácet jen on sám, neboť bývalá manželka jakékoli přispění v té věci odmítá. Zdůraznil, že jeho prodlení s podáním návrhu na povolení oddlužení bylo (s ohledem na kolizi s velikonočními svátky) minimální, jde o pouhé 2 pracovní dny. Je si vědom toho, že litera zákona je v tom směru zcela konkrétní, a proto jedině její výklad může eliminovat hranici, která odděluje dlužníka a jeho nezletilé děti od možnosti řešit úpadek namísto konkursu oddlužením. Jakkoli prominutí zmeškání lhůty není v insolvenčním řízení přípustné, dovolává se dlužník zmírnění tvrdosti zákona s důvěrou, že právo a spravedlnost mohou být totožným pojmem, a že duch a litera zákona nemusí být neslučitelné.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c), d) IZ], přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle § 390 odst. 3 IZ odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Podle § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dle závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27 ze dne 26.6.2012 vyslovil, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 IZ. Tuto povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, lze dle dovolacího soudu splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne .

Smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníkovi, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Rozhodující přitom není forma poučení, nýbrž jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní, tj. zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda pro případ zjištění svého úpadku navrhne jeho řešení oddlužením, a zda byl obeznámen s důsledky nepodání takového návrhu v zákonem stanovené lhůtě.

Z obsahu spisu plyne, že insolvenční řízení dlužníka bylo dne 11.2.2013 zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele, a že tento návrh byl dlužníku (což nijak nezpochybňoval) doručen dne 27.2.2013 spolu s usnesením č.j. KSPH 40 INS 3509/2013-A-7 ze dne 13.2.2013, jímž ho soud prvního stupně vyzval, aby se v určené lhůtě vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a předložil seznamy uvedené v § 104 IZ. V odůvodnění tohoto usnesení soud citoval § 390 odst. 1 IZ a další ustanovení zákona vymezující obsahované náležitosti návrhu na povolení oddlužení i jeho povinné přílohy a vyžadující podání návrhu na předepsaném formuláři. Soud konstatoval, že tímto informoval dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení s poučením o jeho náležitostech, a upozornil dlužníka, že řešení

úpadku oddlužením je přípustné pouze u dlužníků, kteří nejsou podnikateli (resp. nepodnikají) a jejichž dluhy nepocházejí z podnikání. K tomu soud v závěru odůvodnění citoval § 83 IZ o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení a vysvětlil úpravu běhu lhůty a její zachování obsaženou v § 57 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Třicetidenní lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení dlužníku ve smyslu § 57 odst. 1 o.s.ř. počala běžet ode dne 28.2.2013, takže její poslední den připadl na pátek 29.3.2013; návrh na povolení oddlužení však dlužník podal u soudu až dne 3.4.2013 a tedy po uplynutí uvedené lhůty. To také dlužník nijak nezpochybňoval.

Pro rozhodnutí o odvolání však považuje odvolací soud za podstatnou skutečnost, že poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, jehož se dlužníku v usnesení A-7 ze dne 13.2.2013 od soudu prvního stupně dostalo, nebylo řádné, a to především proto, že jím dlužník nebyl poučen o důsledcích opožděně podaného návrhu na povolení oddlužení, tedy o tom, že takový návrh podaný po uplynutí zákonem stanovené lhůty soud podle § 390 odst. 3 IZ odmítne (a že potom úpadek dlužníka-bude-li zjištěn-už nelze v daném insolvenčním řízení řešit jinak než konkursem-§ 396 IZ). Takové poučení nemůže nahradit soudem užitý poukaz na ustanovení § 83 IZ nepřipouštějící v insolvenčním řízení prominutí zmeškání lhůty.

Za takovéto situace, kdy dlužník nebyl soudem prvního stupně poučen o důsledku zmeškání lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení, nelze s jejím zmeškáním pojit závěr o opožděnosti takového návrhu.

Z těchto důvodů odvolací soud shledal, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení podaný dne 3.4.2013 je třeba považovat za včasný, a že tudíž nebyly dány důvody k jeho odmítnutí dle § 390 odst. 3 IZ a k tomu, aby soud se zjištěním úpadku dlužníka podle § 396 IZ na jeho majetek prohlásil konkurs. Proto odvolací soud napadené usnesení v dotčených bodech II. a III. výroku podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž podaný návrh na povolení oddlužení co do jeho předepsaných náležitostí přezkoumá, a shledá-li jej právně perfektním, věcně o něm rozhodne.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 17. října 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová