3 VSPH 1399/2015-A-15
KSPH 71 INS 11470/2015 3 VSPH 1399/2015-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Vlašimi, Jana Masaryka 302, k doručování ve Vlašimi, Divišovská 1168, zahájené k návrhu dlužníka o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 11470/2015-A-9 ze dne 19. května 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 11470/2015-A-9 ze dne 19. května 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkovi ve lhůtě 5 dnů od právní moci rozhodnutí zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč bezhotovostně na účet soudu k označenému variabilnímu symbolu, nebo hotově do pokladny soudu v jeho sídle.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl doručen 30.4.2015 insolvenční návrh dlužníka s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční soud vyšel z dlužníkových tvrzení, podle kterých má dlužník více věřitelů s pohledávkami o celkové výši 2.447.569,-Kč, z nichž tři pohledávky ve výši celkem 1.095.610,-Kč mají svůj původ v podnikatelské činnosti dlužníka. Cituje ustanovení § 389 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) insolvenční soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dlužník zároveň s insolvenčním návrhem nepředložil souhlas věřitelů s pohledávkami majícími původ v dlužníkovy podnikatelské činnosti nelze vyloučit řešení dlužníkova úpadku konkursem a aniž by se zabýval četností pohledávek dlužníkových věřitelů a jejich výší a dále majetkovými poměry dlužníka dovodil nutnost uložení povinnosti ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč vzhledem k tomu, že minimální odměny insolvenčního správce podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. (Vyhláška), činí 45.000,-Kč, a protože nelze očekávat, že bude cokoli zpeněženo, odměna insolvenčního správce bude určena podle délky trvání, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti podle § 5 Vyhlášky.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, neboť splňuje podmínky pro povolení oddlužení. Upozornil na dikci ustanovení § 397 InsZ, podle nichž v pochybnostech o tom, zda je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je třeba ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Poznamenal zároveň, že není povinnou přílohou insolvenčního návrhu, resp. návrhu na povolení oddlužení souhlas věřitelů s pohledávkami majícími původ v dlužníkově podnikání a otázka subjektivní přípustnosti jeho oddlužení se koncentruje až do fáze po povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ InsZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro potvrzení nebo změnu napadeného usnesení.

Podle § 108 InsZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčnímu návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčním navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha náklady na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne,

že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům insolvenční soud dostál, pokud jde o závěr týkající se očekávaného způsobu řešení úpadku dlužníka, avšak jeho závěr, že je třeba uložit dlužníku zálohu vůbec a ve výši 30.000,-Kč zvlášť, řádně neodůvodnil. Neformuloval své konkrétní skutkové závěry, jež se týkaly konkrétních závazků dlužníka, tj. jejich výše a četnosti, a vůbec nezhodnotil jeho majetkové poměry, jež by poměřil s jeho závazky, a tak dovodil výši nákladů insolvenčního řízení, jež si řešení úpadku konkursem pravděpodobně vyžádá. Nesprávný je pak závěr insolvenčního soudu, že v případě, že by nedošlo ke zpeněžování dlužníkova majetku, že by odměna insolvenčního správce musela být určena podle § 5 InsZ, neboť opomíjí zcela ustanovení § 2a Vyhlášky, podle níž náleží insolvenčnímu správci odměna, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, z počtu přezkoumaných přihlášek (1.000,-Kč za přezkum každé z nich) nejméně 45.000,-Kč.

Z uvedených důvodů je napadené usnesení nepřezkoumatelné.

Nad rámec uvedeného však považuje odvolací soud za praktické vyjádřit svůj právní názor ve věci, který odpovídá odvolací praxi.

Při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení je (bylo) třeba vzít v potaz, že § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání, či nikoli. Jinými slovy, podle úpravy účinné od 1.1.2014 již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením.

Doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2 InsZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Ze shora uvedeného plyne, že dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání.

Odvolací soud tak shrnuje, že ve stadiu rozhodování o uložení povinnosti ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je závěr insolvenčního soudu o tom, že lze očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, předčasný.

Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž poté, co učiní odpovídající zjištění, posoudí vzhledem k výše uvedenému otázku, zdali nabídka dlužníka nezajištěným věřitelům je dostatečná k uspokojení jejich nezajištěných pohledávek v rozsahu alespoň 30% za dobu 60 měsíců trvání splátkového kalendáře a zda lze předpokládat, že o jeho návrhu bude možné bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že se zjišťuje jejich úpadek, s nímž spojí i rozhodnutí o povolení oddlužení. Zálohu na náklady insolvenčního řízení pak uloží jen v případě, že by výše uvedenou otázku zhodnotil záporně, pak však při určení její výše přezkoumatelným způsobem respektujícím § 157 odst. 2 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 22. července 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková