3 VSPH 1380/2011-A-20
MSPH 98 INS 14889/2011 3 VSPH 1380/2011-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Real Wonder, s.r.o. se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, IČO 28421591, zahájeném na návrh věřitele Klempo KV, s.r.o. se sídlem Chebská 284/120, Karlovy Vary, IČO 27975657, zast. Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 2A, Cheb, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 14889/2011-A-11 ze dne 4. října 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 14889/2011-A-11 ze dne 4. října 2011 se mění tak, že se navrhovateli ukládá zaplatit do 7 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč; jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka Real Wonder, s.r.o. (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 98 INS 14889/2011-A-11 ze dne 4.10.2011 uložil navrhovateli Klempo KV, s.r.o. (dále jen navrhovatel), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je navrhovateli ukládána ve fázi řízení, kdy soud nemá dostatek informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka, a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje si zjišťování a správa majetkové podstaty vyžádá. V dané věci soud dlužníka usnesením č.j. MSPH 98 INS 14889/2011-A-8 ze dne 24.8.2011 mimo jiné vyzval, aby se do 15 dnů ve věci písemně vyjádřil a aby ve stejné lhůtě (ve smyslu § 128 odst. 3 IZ) předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců uvedené v § 104 odst. 1 IZ. Dlužník na toto usnesení, jež mu bylo doručeno dne 4.9.2011, reagoval podáním ze dne 6.9.2011, kterým vyjádřil nesouhlas s insolvenčním návrhem věřitele. Požadované seznamy nepředložil. Soud tak žádné údaje o majetku dlužníka nezjistil, tedy ani to, zda disponuje finančním majetkem, který by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce k zajištění průběhu insolvenčního řízení. Proto soud podle § 108 odst. 1 a 2 IZ uložil navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, která zajistí proveditelnost insolvenčního řízení a úhrady minimálních předpokládaných nákladů insolvenčního řízení. Těmi je náhrada hotových výdajů a odměna insolvenčního správce, která při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí nejméně 45.000,-Kč a která se v případě nedostatečnosti majetkové podstaty uspokojuje právě ze zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Namítal, že mu nemůže jít k tíži, že dlužník nesplnil uloženou procesní povinnost předložit seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců. Z toho hlediska považuje navrhovatel napadené usnesení přinejmenším za předčasné. Přitom je podle navrhovatelova názoru nutno vzít v úvahu všechny okolnosti věci, tedy i to, že se v důsledku nehrazení své pohledávky dlužníkem ve výši 278.308,50 Kč dostal sám do tíživé finanční situace, ve které není schopen požadovanou zálohu zaplatit. Do insolvenčního řízení se přitom již přihlásili další dlužníkovi věřitelé a někteří také podali na dlužníkova jednatele trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu v souvislosti se vznikem uplatněných pohledávek. I kdyby tedy přesto měl odvolací soud uložení zálohy za opodstatněné, není podle navrhovatele důvodu požadovat ji v maximální možné výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

V daném případě se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka insolvenčním návrhem ze dne 17.8.2011, v němž specifikoval svoji pohledávku za dlužníkem ve výši 202.000,-Kč s příslušenstvím, představující neuhrazenou výměnu střešní krytiny na bytovém domě v Sokolově, a specifikoval i pohledávky dalšího věřitele, které jsou rovněž splatné déle než 3 měsíce. O majetku dlužníka však navrhovatel žádné konkrétní údaje neuvedl. Ty se nepodávají ani z příloh insolvenčního návrhu a ani z dlužníkových vyjádření k věci ze dne 6.9.2011 a 30.9.2011. Seznamy majetku, závazků a zaměstnanců dlužník v patnáctidenní lhůtě stanovené mu usnesením ze dne 24.8.2011 (doručeným 4.9.2011) nepředložil, neučinil tak ani do vydání napadeného usnesení.

Soud prvního stupně pak správně vycházel z toho, že pro případ zjištění dlužníkova úpadku zatím nelze předpokládat jiný způsob jeho řešení než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce-ta dosahuje v případě jejího určení dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částky 45 tis. Kč. Protože v době rozhodování soudu dosavadní výsledky řízení neposkytovaly podklad pro závěr, že dlužník vlastní nějaký majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení, byl opodstatněný jeho závěr, že je třeba po navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, a to v maximální možné výši.

Tato situace však v odvolacím řízení doznala určité změny, neboť k opakované výzvě soudu prvního stupně (usnesení ze dne 25.10.2011) nakonec dlužník podáním ze dne 5.11.2011 předložil seznam svého majetku, seznam svých závazků a seznam zaměstnanců. I když tyto seznamy (přes soudem dané poučení) nemají všechny náležitosti stanované v § 104 odst. 2 až 4 IZ (nejsou ani opatřeny prohlášením o jejich správnosti a úplnosti), je z nich zřejmé, že dlužník, který nemá žádné zaměstnance, eviduje 16 pohledávek za svými dlužníky v celkové výši 1.421.214,-Kč a jeho majetek tvoří i (blíže neoznačená) osobní vozidla (či vozidlo) v zůstatkové hodnotě 108.400,-Kč. Vedle toho vykazuje dlužník desítky závazků vůči svým věřitelům v celkové výši 2.725.910,30 Kč.

S ohledem na takovýto rozsah a skladbu majetku dlužníka, který dosud ani není dostatečně specifikován (u pohledávek chybí i údaje o jejich dobytnosti), nelze s dostatečnou jistotou předvídat, zda zpeněžením dlužníkova automobilu či realizací jeho pohledávek (jejich vymáháním, popř. úplatným postoupením) budou získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, či v jakém časovém horizontu se tak stane. Přitom je zřejmé, že sám proces zpeněžování tohoto majetku insolvenčním správcem (nehledě na ostatní jeho činnosti související se soupisem majetkové podstaty a přezkoumáním přihlášených pohledávek) si vyžádá náklady, které při absenci finančních prostředků dlužníka je nutno zajistit zálohou. Jelikož však jistý výtěžek z následného zpeněžení dlužníkova majetku lze zřejmě očekávat, považuje odvolací soud za postačující požadovat po navrhovateli k zajištění úhrady sledovaných nákladů insolvenčního řízení zálohu jen ve výši 40.000,-Kč.

Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 27. dubna 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová