3 VSPH 1379/2011-A-15
MSPH 88 INS 18045/2011 3 VSPH 1379/2011-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Moniky Benediktové, nar. 21.8.1972, bytem Prosecká 687/107, Praha 9, adresa pro doručování Vysočanská 563/59, Praha 9-Prosek, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 18045/2011-A-5 ze dne 12. října 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 18045/2011-A-5 ze dne 12. října 2011 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 88 INS 18045/2011-A-5 ze dne 12.10.2011 vyzval dlužnici Moniku Benediktovou (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 5.10.2011 podala dlužnice insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Téhož dne podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i manžel dlužnice Václav Benedikt, řízení je vedeno pod sp.zn. MSPH 88 INS 18044/2011

Dlužnice ve svém návrhu uvedla, že má společně s manželem závazky v celkové výši 740.536,75 Kč, které jsou více než 30 dní po lhůtě splatnosti. V současné době dlužnice nemá trvalý příjem, neboť je nezaměstnaná a bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, příjem jejího manžela z jeho podnikatelské činnosti činí cca 33.440,-Kč. Dlužník se domnívá, že ačkoliv mají s manželem jen příjmy z jeho podnikání a insolvenční zákon umožňuje podat návrh na povolení oddlužení pouze fyzické osobě-nepodnikateli, může přesto společně s manželem požádat o povolení oddlužení, neboť jejich společné závazky nepochází z podnikatelské činnosti, jedná se pouze o závazky spotřebitelského charakteru. Pokud by její a manželův návrh byl zamítnut nebo odmítnut pouze z důvodu, že manžel je podnikatel, jednalo by se o diskriminaci fyzických osob-podnikatelů, kteří nemají žádné dluhy z podnikání.

Na základě těchto skutečností soud prvního stupně shledal, že dlužnice je v úpadku, a že ovšem nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť nemá vlastní příjem a spojení s řízením manžela nepřichází v úvahu, neboť u něj jakožto podnikatele je oddlužení vyloučeno. Protože u dlužnice nepřichází v úvahu ani reorganizace, jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs. Soud citoval § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení upravené v tomto ustanovení je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Proto soud stanovil dlužnici zálohu v maximální možné výši, neboť v konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. dosahuje nejméně 45.000,-Kč, a to spolu s DPH, je-li správce jejím plátcem. S ohledem na rozsah majetku dlužnice, který není předmětem zajištění, totiž nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil a výši zálohy na náklady insolvenčního řízení snížil na 5.000,-Kč. Dlužnice nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že u jejího manžela jakožto podnikatele, i když nemá dluhy z podnikání, nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, a že tudíž nepřipadá v úvahu spojení jejich insolvenčních řízení, v nichž uplatňují společné (nepodnikatelské) závazky. Namítala, že jakkoli insolvenční zákon v § 389 odst. 1 dovoluje podat návrh na povolení oddlužení jen fyzické osobě, která není podnikatelem, považuje takové ustanovení za diskriminační a protiústavní ve vztahu k podnikatelům (osobám samostatně výdělečně činným), kteří nemají žádné dluhy z podnikání, jen závazky spotřebitelského charakteru. Není zřejmé, proč by takové osoby nemohly požívat stejných práv jako ostatní spotřebitelé, a tedy nemohly projít procesem oddlužení. Takový výklad nemá podle dlužnice žádné rozumné zdůvodnění. Judikatura se k dané otázce vyslovuje jen potud, že oddlužením nelze sanovat dluhy z podnikání; Nejvyšší soud v tom směru dokonce uzavřel, že za určitých podmínek je možné povolit oddlužení i dlužníku, který má dluhy z dřívějšího podnikání. Z těchto důvodů má dlužnice za to, že by její insolvenční řízení mělo být spojeno s insolvenčním řízením manžela a mělo by jim být povoleno navržené oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře, když k úhradě jejich nezajištěných závazků v potřebném alespoň třicetiprocentním rozsahu (k němuž by zpeněžení jejich majetku nestačilo) může dojít splátkami z manželových příjmů z podnikatelské činnosti. Protože při očekávaném oddlužení je po dlužnících standardně požadována záloha jen ve výši 5 tis. Kč, žádá, aby i jí byla záloha vyměřena jen v této výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Nejenže v daném případě soud prvního stupně výrok svého rozhodnutí nesprávně formuloval jako výzvu k zaplacení zálohy, nikoli jako uložení platební povinnosti, jak náleží, ale především nedostál uvedeným požadavkům stran odůvodnění tohoto rozhodnutí, neboť řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši. Soud v zásadě jen objasnil, z jakých důvodů považuje dlužnicí navržené oddlužení za nepřípustné, a proč tudíž předpokládá řešení jejího úpadku konkursem, jehož očekávané náklady tvoří též hotové výdaje a odměna insolvenčního správce. Neuvedl však žádné konkrétní údaje o majetku dlužnice, jak se z insolvenčního návrhu, návrhu na povolení oddlužení a jejich příloh podávají, tedy údaje o skladbě majetku dlužnice a tom, zda a v jakém rozsahu náleží do společného jmění dlužnice a jejího manžela (dále jen SJM), jež prohlášením konkursu zaniká, zda lze v případném konkursu dlužnice nějaké zpeněžení tohoto majetku očekávat či v jaké výši a nakolik tedy může být zdrojem úhrady předpokládaných nákladů insolvenčního řízení. Při absenci těchto zjištění a úvah pak soud nebral v úvahu ani to, že v případě konkursu náleží insolvenčnímu správci podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. odměna v minimální výši 45 tis. Kč, jen pokud ji lze určit dle § 1 odst. 1 až 4 téže vyhlášky (tedy bude-li dosaženo výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozvrhem, zahrnujícího i pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou). Nelze-li dosažení takového výtěžku očekávat, je nutno předpokládat určení správcovy přiměřené odměny úvahou soudu dle § 5 cit. vyhlášky; taková odměna je pak ovšem-zvláště v případě nepatrného konkursu-zpravidla nižší, než jaká správci náleží při jejím určení dle § 1 vyhlášky.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro potřeby dalšího řízení odvolací soud poukazuje na závěry, které v řízení manžela dlužnice Václava Benedikta vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. MSPH 88 INS 18044/2011 vyslovil ve svém usnesení sen.zn. 3 VSPH 1378/2011 ze dne 10.5.2011, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 12.10.2011 vyzývající dlužníka V. Benedikta k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Zde odvolací soud zdůraznil, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje za vyloučené, aby byl řešen oddlužením úpadek dlužníka, který je sice (jako osoba samostatně výdělečně činná) podnikatelem, nemá však žádných dluhů z podnikání.

Podstatou podmínky přípustnosti oddlužení vyplývající z § 389 odst. 1 IZ je vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (s výjimkou okolností popsaných Nejvyšším soudem v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není určen k vypořádání podnikatelských závazků. K tomu Vrchní soud v Praze (kupř. v usnesení sp.zn. KSUL 43 INS 286/2008, 1 VSPH 236/2008-A ze dne 15.8.2008) vysvětlil, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (viz podmínka pro povolení a schválení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ, jež je předpokladem i pro zavržení oddlužení osvobozením od zbytku dluhů).

Veden těmito názory Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. KSPH 39 INS 2561/2010, 1 VSPH 280/2010-A ze dne 11.5.2010 vyslovil přesvědčení, že dlužníkovi, který není v pracovním poměru, nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání (ve snaze zajistit si příjmy pro plnění splátkového kalendáře-srovnej § 412 odst. 1 písm. a/ IZ), bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.

Z toho plyne, že pokud si manžel dlužnice (jako OSVČ) opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, která je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším (nebo pro něj reálně jediným možným) zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře, a pokud bude zjištěno, že tento dlužník žádné dluhy z podnikání nemá (nebo jen takové, které ve smyslu zmíněného R 79/2009 překážku oddlužení zjevně nepředstavují), není důvodu pro takovéto podnikání pokládat jeho oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné. Pro posouzení předpokladu minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ by ovšem bylo možno zohlednit přínos z dlužníkova podnikání jen co reálných doložených pravidelných výdělků, jichž při tomto podnikání dosahuje, a jež v případě splátkového kalendáře musejí být pro jeho plnění také použity.

Jestliže ve smyslu výše uvedeného nebude důvodu považovat oddlužení manžela dlužnice za subjektivně nepřípustné, pak za situace, kdy oba manželé tvrdí, že všechen jejich majetek a závazky (které nejsou podnikatelské) náleží do jejich SJM, je namístě, aby soud jejich samostatně podané návrhy (jejich insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení) posoudil a projednal společně s tím, že pro zkoumání přípustnosti oddlužení z hlediska § 395 odst. 1 písm. b) IZ je pak rozhodná společná ekonomická nabídka obou manželů. V jejich jediném (spojeném) řízení by pak náleželo společně posuzovat i podmínky pro uložení zálohy na náklady (společného) insolvenčního řízení. (K problematice společného projednání insolvenčních návrhů manželů-dlužníků spojených s návrhem na povolení oddlužení viz podrobný výklad v usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B ze dne 19.4.2011). Jestliže by soud při tomto postupu shledal společnou ekonomickou nabídku dlužnice a jejího manžela pro oddlužení splátkovým kalendářem nedostatečnou, je třeba poskytnout jim poučení o možné relevantní formě pomoci ze strany třetí osoby. Takovou pomocí může být přistoupení k závazkům dlužníka (jde o spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 věta první IZ), anebo závazek poskytovat dlužníku po dobu oddlužení (jako další zdroj jeho příjmů) určité pravidelné finanční plnění (peněžitý důchod). Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. příslušnou smlouvou o poskytování plnění uzavřenou mezi dlužníkem a třetí osobou a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy. (K uvedenému podrobněji viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 a jeho usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. května 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová