3 VSPH 1370/2016-A-13
MSPH 91 INS 12003/2016 3 VSPH 1370/2016-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Kafkova 680/32, 160 00 Praha 6, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 12003/2016-A-8 ze dne 20. června 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 12003/2016-A-8 ze dne 20. června 2016 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 12003/2016-A-8 ze dne 20. června 2016 uložil dlužníkovi Josefu Pasekovi (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se podáním ze dne 19.5.2016 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě splátkového kalendáře. Soud prvního stupně předeslal, že jednou z podmínek pro povolení oddlužení je reálný předpoklad, že jde o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Z insolvenčního návrhu a seznamu závazků soud prvního stupně zjistil, že dlužník eviduje dva závazky z podnikání, a to vůči věřiteli Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky (dále jen ZPMVČR ) a věřiteli Pražská správa sociálního zabezpečení, územní pracoviště pro Prahu 9 (dále jen PSSZ ). Dlužník ani přes výzvu soudu souhlas obou těchto věřitelů s řešením dlužníkova úpadku oddlužením nedoložil. Soud prvního stupně proto shledal, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání dluhy z podnikání, a že jeho návrh na povolení oddlužení zamítne. Pokud tedy dlužník setrvá na svém insolvenčním návrhu, bude jeho úpadek řešen konkursem ve smyslu § 396 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ).

Cituje § 108 IZ, soud prvního stupně uvedl, že smyslem institutu zálohy je především zajistit dostatek disponibilních finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, a to zejména v těch případech, kdy v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení není; vedle toho má isir.justi ce.cz záloha zajistit, aby v případě, že náklady řízení nebudou uspokojeny z majetkové podstaty, mohly z ní být uspokojeny alespoň nároky správce z titulu jeho hotových výdajů a odměny (ta je v případě řešení úpadku konkursem minimálně 45.000,-Kč).

Z insolvenčního návrhu a seznamu majetku je zřejmé, že dlužník nedisponuje žádnými peněžními prostředky, jež si insolvenční řízení nutně vyžádá. Je nepřijatelné, aby náklady insolvenčního řízení byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu. Proto soud prvního stupně rozhodl o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Soud prvního stupně se měl nejprve zaobírat otázkou, zda závazky vůči věřiteli ZPMVČR a PSSZ jsou závazky, které pocházejí z podnikatelské činnosti. Odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 45 INS 31217/2015, 3 VSPH 706/2016-A-11, ze dne 20.4.2016 dle kterého skutečnost, že dlužník označí svůj závazek jako dluh z podnikání, nezbavuje insolvenční soud povinnosti přezkoumat, zda se skutečně jedná o dluh z podnikání ve smyslu § 389 IZ. V tomto usnesení odvolací soud mimo jiné uvedl, že u dlužníka fyzické osoby není důvodu, proč za rozhodné dluhy z podnikání pro účely zhodnocení přípustnosti oddlužení považovat nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění. Dále upozornil na skutečnost, že i za předpokladu, že by se jednalo o dluhy z podnikání, insolvenční zákon mu povinnost předložení souhlasů věřitelů neukládá. Současně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 27255/2015, 1 VSPH 3/2016-A-18, ze dne 27.1.2016, v němž je vysvětlena úprava subjektivní přípustnosti oddlužení v § 389 IZ s účinností od 1.1.2014. S ohledem na výše uvedené se domnívá, že závěr o subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ nelze vystavět pouze na tom, zda dlužník před podáním svého návrhu žádal věřitele s pohledávkami z podnikání o souhlas s řešením úpadku oddlužením, a zda v tom směru předkládá soudu nějaké tvrzení. Takovou povinnost zákon dlužníku neukládá, a proto i kdyby soud dlužníka k uvedenému doplnění vyzval, z negativního výsledku výzvy není namístě vůči dlužníku vyvozovat nepříznivý procesní důsledek v podobě jednoznačného závěru o subjektivní nepřípustnosti jeho oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužníka oddlužením, neboť tomu brání jeho dluhy z podnikání, a že proto soud jeho návrh na povolení oddlužení zamítne (ačkoli v tom případě by muselo jít o odmítnutí tohoto návrhu dle § 390 odst. 3 IZ) a jeho úpadek tak podle § 396 IZ bude řešen konkursem.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. Vrchní soud v Praze vyložil v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16, ze dne 25.8.2016, ze závěrů vyjádřených v publikované právní větě R 49/2016 (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ. Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníka oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 IZ jeho dluhy z podnikání vůči ZPMVČR a PSSZ, když dlužník nepředložil souhlas těchto věřitelů s jeho oddlužením. Nejenže soud ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, ale především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníka (z něj vzešly). Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ je možno po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve kterém nepřichází v úvahu jiné řešení dlužníkova úpadku, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 IZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o dlužníkovu úpadku-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Současně-s ohledem na usnesení A-6 ze dne 31.5.2016 vydané asistentkou soudce, kterým dlužníka vyzvala k doplnění podaných návrhů-považoval odvolací soud za vhodné (obecně) poznamenat, že proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce (§ 36a odst. 4 a 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), proti němuž není přípustné odvolání, může účastník podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, podat námitky do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení (zde ve smyslu § 74 odst. 2 IZ od doručení zvláštním způsobem dle § 75 téhož zákona). Proto lhůta, určená takovým rozhodnutím k nějakému úkonu účastníka, neběží od doručení tohoto rozhodnutí (jak bylo nesprávně uvedeno v usnesení A-6), nýbrž až od jeho právní moci nastalé dle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. (marným uplynutím lhůty k podání námitek nebo v důsledku jejich neúspěchu). K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 29 INS 834/2015, 2 VSPH 414/2015-A-13 ze dne 21.4.2015.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 5. září 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková