3 VSPH 136/2013-B-51
MSPH 78 INS 8880/2012 3 VSPH 136/2013-B-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Freight Masters Solutions, spol. s r.o., IČO 27577686, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 605/4, o návrhu věřitele Karma Český Brod, a.s., IČO 26190982, se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 693, zast. Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404, na vydání předběžného opatření proti jednateli dlužníka: Ing. Kamil anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 4, V Benátkách 3, zast. JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 25, o odvolání jednatele dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 8880/2012-B-37 ze dne 26. listopadu 2012,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 8880/2012- B-37 ze dne 26. listopadu 2012 se m ě n í tak, že návrh na nařízení předběžného opatření proti jednateli dlužníka Ing. Kamilu anonymizovano , anonymizovano , spočívající v povinnosti složit do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 4 na náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé společnosti navrhovateli včasným nepodáním insolvenčního návrhu částku ve výši 1.000.000,--Kč, se z a m í t á .

II. Navrhovatel je povinen zaplatit jednateli dlužníka Ing. Kamilu anonymizovano na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 3.600,--Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Miloše Vasoviče, advokáta, se sídlem v Praze 1.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil Ing. Kamilu anonymizovano (jednatel dlužníka) ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení složit do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 4 na náhradu škody nebo jiné újmy, vzniklé společnosti Karma Český Brod, a.s. (navrhovatel) včasným nepodáním insolvenčního návrhu částku ve výši 750.000,--Kč (bod I. výroku), navrhovateli uložil podat proti jednateli dlužníka žalobu o náhradu škody o věcně a místně příslušného soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení (bod II. výroku) a jednatele dlužníka zavázal k náhradě nákladů řízení navrhovateli ve výši 4.600,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce Mgr. Luboše Havla (bod III. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že navrhovatel podal návrh na uložení předběžného opatření jednateli dlužníka podle § 100 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (InsZ), neboť ten porušil svou povinnost podle ustanovení § 98 odst. 2 InsZ, kdy v postavení dlužníkova statutárního orgánu nepodal včas insolvenční návrh neprodleně poté, co se o dozvěděl o dlužníkově úpadku. Navrhovatel uvedl, že si u dlužníka objednal přepravu zboží, již mu 20.5.2011 dlužník potvrdil a 24.5.2011 převzal zboží k přepravě. Konstatoval, že dlužník zboží do místa určení nepřepravil, převzaté zboží nevrátil a zřejmě mu bylo odcizeno. Uzavřel, že v souvislosti s tím mu vznikla škoda ve výši 43.733,04 . Odpovědnost za škodu jednatele dlužníka dovozoval z toho, že pokud by podal včas insolvenční návrh, žádná škoda by mu nevznikla, neboť by byl zjištěn dlužníkův úpadek a přepravu zboží by si u něho neobjednal. Uzavřel, že v důsledku porušení povinnosti podle § 98 InsZ odpovídá za škodu podle § 99 InsZ jednatel dlužníka, na němž požadoval, aby složil na náhradu očekávané škody částku 1 mil. Kč do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve smyslu § 100 InsZ.

Insolvenční soud vyšel ze zjištění, podle něhož dlužník podal insolvenční návrh 13.4.2012, jímž se domáhal zjištění úpadku a navrhovatel jeho řešení konkursem, že dlužníkův úpadek byl zjištěn a na jeho majetek prohlášen konkurs (usnesení č.j. MSPH 78 INS 8880/2012-A-10 ze dne 11.5.2012), že navrhovatel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši 1.080.650,49 Kč a že tato pohledávka byla podle § 201 odst. 1 písm. a) InsZ zjištěna. Vzal za prokázané podle zprávy insolvenčního správce Ing. Petra Beneše ze 6.11.2012, že byl dlužník ve stavu úpadku již v roce 2009 a že v roce 2010 byl předlužen, tedy předtím, než převzal zboží od navrhovatele k přepravě, tj. před květnem 2011, že v rozhodné době byl jednatelem dlužníka Ing. Kamil anonymizovano , který včas nepodal jménem dlužníka insolvenční návrh a způsobil tím navrhovateli škodu. Cituje ustanovení § 98, § 99 a § 100 InsZ insolvenční soud dospěl k závěru, že je namístě jednateli dlužníka předběžné opatření podle § 100 InsZ uložit. Při určení výše částky, kterou mu uložil složit do úschovy, vzal v úvahu, že dosud byla v insolvenčním řízení zjištěna jen pohledávka navrhovatele, že dosud nebyl ukončen soupis majetkové podstaty dlužníka a nelze odhadnout výši výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku ani míru, v níž z něho budou uspokojováni dlužníkovi nezajištění insolvenční věřitelé; za přiměřenou shledal částku ve výši 750.000,--Kč. V souladu s ustanovením § 100 odst. 2 InsZ uložil navrhovateli ve lhůtě do skončení insolvenčního řízení podat žalobu o náhradu škody u soudu. Doplnil, že pokud by v souvislosti s uložením předběžného opatření vznikla jednateli dlužníka škoda, je její náhrada zajištěna jistotou ve výši 50.000,--Kč, kterou složil v souvislosti s podáním návrhu navrhovatel na účet soudu. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal zcela úspěšnému navrhovateli v rozsahu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,--Kč a odměny za zastupování v sazbě podle § 9 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 3.000,--Kč a dvou náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. celkem 4.600,--Kč. V poučení o opravných prostředcích uvedl, že odvolání je přípustné pouze proti bodům II. a III. výroku.

Toto usnesení napadl jednatel dlužníka v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. K poučení insolvenčního soudu o tom, že odvolání proti bodu I. výroku napadeného usnesení není přípustné uvedl, že napadeným rozhodnutím insolvenční soud nevykonával dohled podle § 91 InsZ a jeho nesprávnost doložil i jinými rozhodnutími soudů prvního stupně podle § 100 InsZ, v nichž bylo odvolání podáno a odvolací soud je projednával. Poznamenal, že upřít mu odvolání proti rozhodnutí o uložení částky 750.000,--Kč do úschovy soudu by představovalo porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.

Věcně insolvenčnímu soudu vytkl, že se v napadeném usnesení ztotožnil s tvrzením navrhovatele a že vycházel pouze ze zjištění, podle něhož se měl dlužník nacházet v úpadku před květnem 2011 bez bližší specifikace jeho formy, přičemž neuvedl důkazy, o něž svá zjištění opírá, a rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Zprávu insolvenčního správce ze dne 6.11.2012 označil jako nedostatečnou pro závěry insolvenčního soudu a uzavřel, že nebylo osvědčeno, že by byl povinen podat v rozhodné době insolvenční návrh jménem dlužníka.

K navrhovatelově pohledávce přihlášené do insolvenčního řízení uvedl, že byla předmětem sporu ještě před podáním insolvenčního návrhu pod sp. zn. 39 CmRo 84/2011, v němž dlužník svou odpovědnost za škodu popřel a své stanovisko předal insolvenčnímu správci, který přesto, že měl k dispozici doklady vzbuzující pochybnosti o oprávněnosti pohledávky ji v insolvenčním řízení nepopřel. Poznamenal, že za odcizení zboží dlužník neodpovídá, neboť s navrhovatelem neuzavřel smlouvu o přepravě zboží, nýbrž smlouvu zasilatelskou, a že dlužník má za navrhovatelem pohledávky z faktur za zajištění přepravy ve výši 271.800,--Kč.

Namítl, že v řízení nebyly splněny předpoklady pro vydání napadeného usnesení podle § 100 InsZ, neboť dosud nebyly naplněny jeho předpoklady, tj. zjištění, že jednatel dlužníka porušil povinnost podat insolvenční návrh a dále že v souvislosti s tím vznikla škoda či jiná újma věřiteli, tj. navrhovateli, neboť o škodě lze uvažovat teprve poté, co bude zjištěno, že v souvislosti s nepodáním insolvenčního návrhu včas se snížila míra uspokojení jeho pohledávky. Vytkl insolvenčnímu soudu, že se nezabýval formou úpadku, v níž se měl dlužník v rozhodující době nacházet, neboť povinnost k podání insolvenčního návrhu do konce roku 2011 se týkala jen případu úpadku ve formě platební neschopnosti.

Navrhovatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil, neshledá-li, že proti usnesení není odvolání přípustné a neodmítne-li je. Trval na tom, že odvolání proti napadenému usnesení přípustné není a zopakoval, že jednatel dlužníka nesplnil svou povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh poté, co zjistil, že v roce 2009 se dlužník nachází v úpadku. Upozornil na to, že jednatel dlužníka měl dostatek času, aby se seznámil s novelou InsZ provedenou zákonem č. 217/2009, jenž nabyl účinnosti dne 1.1.2012 a podle něhož povinnost podat insolvenční návrh se netýkala jen případu úpadku ve formě platební neschopnosti, nýbrž i ve formě předlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Předně odvolací soud v souladu se soudní praxí nemá pochyb o tom, že proti napadenému usnesení je přípustné odvolání. Tímto rozhodnutím se ukládá osobě odpovědné podle § 99 InsZ za vznik event. škody složit do úschovy částku k zajištění její budoucí úhrady na základě rozhodnutí soudu v řízení o náhradu škody, a má tak shodnou povahu jako rozhodnutí o předběžném opatření podle § 74 a násl. o.s.ř., proti němuž odvolání přípustné je. Insolvenční soud sice ve vyhotovení napadeného usnesení v poučení uvedl, že proti bodu I. výroku přípustné odvolání není, avšak zjevně se jedná o omyl, neboť v předkládací zprávě k rozhodnutí o odvolání uvádí, že odvolání proti napadenému usnesení přípustné je.

Podle § 100 InsZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčísli (odst. 1). Výši částky, která má byt složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odst. 2). V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žaloby (odst. 3).

Návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 100 InsZ lze vyhovět v případech zcela zjevného selhání povinných osob a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B).

Při posuzování podmínek pro nařízení předběžného opatření podle § 100 InsZ je třeba vzít v potaz, že dopad (tohoto) předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je zcela zásadní, jelikož tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně poté, co podle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit (odložení vykonatelnosti rozhodnutí zapovídá ustanovení § 90 InsZ), a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele. Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu § 99 odst. 3 InsZ okolnosti, jež je odpovědnosti za škodu zprošťují. Odtud plyne , že k nařízení předběžného opatření podle § 100 InsZ nutno přistoupit s maximální uvážlivosti a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, jak uvedeno shora, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb.

Dále nutno vycházet z toho, že příčinná souvislost mezi tím, že dlužník (jeho statutární orgán) měl podle navrhovatele podat opožděně insolvenční návrh, a vznikem tvrzené škody, již lze zkoumat jen z hlediska rozhodné právní úpravy s účinnosti od 1.1.2008 podle InsZ, by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrhu a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo. O škodě ve smyslu § 99 odst. 2 InsZ by bylo namístě hovořit především tehdy, pokud by se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení pohledávky, tedy kdyby v období od porušení povinnost podat insolvenční návrh došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužníka, jež výrazně snížila nebo zcela znemožnila uspokojení těch pohledávek, jejichž zapravení by jinak bylo lze logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat. Takto však insolvenční soud věc zjevně neposuzoval.

Navrhovatel své závěry o příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody staví fakticky na předpokladu, že tato souvislost (zakládající příslušnou majetkovou odpovědnost podle § 99 InsZ) je bez dalšího dána u všech obchodů dlužníka (synallagmatických závazkových vztahů) uzavřených v době jeho úpadku, z nichž dlužník svůj peněžitý závazek neuhradil či k újmě věřitele jinak porušil nebo zanedbal své smluvní povinnosti.

Nadto je zřejmé, že i zjištění insolvenčního soudu o úpadku dlužníka existujícího již v době jeho kontraktu s navrhovatelem (květen 2011) je nedostatečně podložené, když nemůže být založeno jen na správě insolvenčního správce, jejíž obsah insolvenční soud ani nereprodukoval a žádné konkrétní závěry stran naplnění podmínek dlužníkova úpadku podle § 3 InsZ z ní nečinil. Vůbec žádné skutkové závěry soud nepřijal ani k předpokládané míře uspokojení navrhovatele v insolvenčním řízení, od níž by se teprve mohl závěr o újmě navrhovatele a jejím rozsahu odvíjet.

Z povahy předběžného opatření podle § 100 InsZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 InsZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona, lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, a zásadně jen ve fázi od jeho zahájení (§ 97 InsZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 InsZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 InsZ podal u příslušného (okresního, obvodního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř.

U obsahu spisu plyne, že insolvenční soud rozhodnutím č.j. MSPH 78 INS 8880/2012-A-10 ze dne 11.5.2012 zjistil dlužníkův úpadek a prohlásil na jeho majetek konkurs a že návrh na vydání předběžného opatření bylo podáno k insolvenčnímu soudu 22.11.2012.

Navrhovatel podal insolvenční návrh podle § 100 InsZ až poté, co byl zjištěn dlužníkův úpadek, a proto mu nic nebránilo podat žalobu u obecného soudu na náhradu škody s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 102 o.s.ř., případně návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. Z uvedených důvodů nebylo namístě se zabývat věcnými předpoklady jeho nařízení.

Na základě výše uvedených závěrů proto odvolací soud napadené usnesení změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 167 odst. 2 o.s.ř. tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 a § 142 odst. 1 o.s.ř. jejich náhrada byly přiznána zcela úspěšnému jednateli dlužníka v rozsahu odměny za zastupování advokáta v odvolacím řízení (v řízení před soudem prvního stupně mu žádné náklady řízení nevznikly) v sazbě podle § 9 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 3.000,--Kč a dvou náhrad hotových výdajů (převzetí zastupování a podání odvolání) po 300,--Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. celkem 3.600,--Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).

V Praze dne 20. února 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová