3 VSPH 1353/2011-A-19
KSPH 35 INS 12460/2011 3 VSPH 1353/2011-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Miloslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Bachmačská 696, Kolín, zahájeném k návrhu věřitele Ing. Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jihovýchodní III 735/5, Praha 4, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-8 ze dne 27. července 2011 ve spojení s opravným usnesením č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-14 ze dne 10. září 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-8 ze dne 27. července 2011 ve spojení s opravným usnesením č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-14 ze dne 10. září 2011 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka Miloslava anonymizovano (dále jen dlužník) usnesením č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-8 ze dne 27.7.2011 ve spojení s opravným usnesením č.j. KSPH 35 INS 12460/2011-A-14 ze dne 10.9.2011 vyzval navrhovatele Ing. Petra anonymizovano (dále jen navrhovatel), aby do 7 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. V písemném vyhotovení tohoto usnesení soud neuvedl žádné jeho odůvodnění.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a zálohu na náklady insolvenčního řízení stanovil ve výši 10.000,-Kč. Předně namítal, že napadené usnesení postrádá jakékoli odůvodnění, takže není zřejmé, z jakých důvodů mu byla povinnost k zaplacení zálohy uložena, a to dokonce v maximální možné výši. Navrhovateli je přitom známo, že dlužníkům, kteří sami podávají insolvenční návrh a požadují povolení oddlužení, je ukládána záloha jen v tisícových částkách. V daném případě dlužník vlastní nemovitosti v k.ú. Kolín, jejichž hodnota je zcela postačující k úhradě nákladů exekuce a odměny správce, a to i v případě, že by dlužník nesplňoval podmínky oddlužení (nebo o ně nepožádal) a jeho úpadek byl řešen konkursem. Navrhovatel má za to, že počáteční náklady insolvenčního řízení nejsou u nepodnikatelů nijak vysoké (jde zejména o náklady na správní poplatky a cestovné správce), a z toho hlediska je stanovená záloha nepřiměřeně vysoká.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V daném případě však soud prvního stupně napadené usnesení žádným odůvodněním neopatřil, a tudíž nikterak nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je nutno požadovat po navrhovateli zálohu dokonce v maximální možné výši. Ze spisu navíc plyne, že si soud pro rozhodování o záloze dosud ani neopatřil potřebný skutkový podklad. Vrchní soud v Praze opakovaně vysvětlil (viz např. jeho usnesení ze dne 29.1.2010, sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A), že v případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka soud v dané fázi řízení čerpá konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužníka (o skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti) jak ze samotného věřitelova insolvenčního návrhu, tak i vyjádření dlužníka, popř. též ze svých vlastních šetření, a především pak také z dlužníkových seznamů majetku, závazků a zaměstnanců (§ 104 IZ), které je podle § 128 odst. 3 IZ oprávněn od něj vyžádat. Jestliže však-jako je tomu i v dané věci-uplatňuje navrhující věřitel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, pak insolvenční soud předmětné seznamy po dlužníku požadovat musí. To se však v dané věci zatím nestalo.

Soud prvního stupně navíc nesprávně formuloval výrok napadeného usnesení jako výzvu k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, ačkoli rozhodnutí o povinnosti zaplatit tuto zálohu je typicky usnesením, kterým soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ tzv. statutárně rozhoduje o povinnosti zaplatit zálohu, nikoliv vyzývá k zaplacení.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 27. dubna 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová