3 VSPH 1347/2013-A-28
KSHK 45 INS 11650/2013 3 VSPH 1347/2013-A-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Davida anonymizovano , anonymizovano , bytem Müllerova 277, 547 01 Náchod-Běloves, IČO 66301173, zahájeném na návrh věřitele Private Capital Invest, a.s. se sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha-Nové Město, IČO 24784877, zast. JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem Tomkova 57/27, 779 00 Olomouc, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 11650/2013-A-5 ze dne 15. května 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 11650/2013-A-5 ze dne 15. května 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 11650/2013-A-5 ze dne 15.5.2013 uložil navrhovateli Private Capital Invest, a.s. (dále jen navrhovatel), aby ve lhůtě 8 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčního návrhu navrhovatele bylo vyhláškou ze dne 25.4.2013 oznámeno zahájení insolvenčního řízení dlužníka Davida anonymizovano (dále jen dlužník).

Dále soud citoval § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) ve znění účinném do 31.12.2013 s tím, že v insolvenčním řízení bude nutno po ustanovení insolvenčního správce hradit jeho hotové výdaje i náklady na správu a udržování majetkové podstaty, a na konci konkursu také správcovu odměnu. Jelikož ale zatím není zřejmé, zda budou v majetkové podstatě dlužníka finanční prostředky dostatečné k úhradě uvedených nákladů, a prostředky na jejich úhradu nelze získat jinak, soud uložil navrhovateli povinnost zaplatit zálohu, a to ve výši, která se mu jeví přiměřená vzhledem k předpokládanému průběhu insolvenčního řízení a očekávané odměně insolvenčního správce, která v případě konkursu činí pravidelně 45.000,-Kč. Soud dodal, že neshledal jako důvod pro neuložení zálohy dlužníku dostatek finančních prostředků na jeho straně, neboť taková okolnost spočívající v majetkových poměrech není dle znění IZ takovou okolností, která by odůvodňovala neuložení zálohy insolvenčnímu navrhovateli .

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud (neučiní-li tak soud prvního stupně autoremedurou) změnil a rozhodl, že se mu povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá. Uvedl, že v insolvenčním návrhu (i přihláškou) uplatnil vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku ve výši 906.841,-Kč, zajištěnou na základě zástavní smlouvy ze dne 23.6.2011 (s účinky vkladu práva ke dni

24.6.2011) nemovitostmi dlužníka zapsanými na LV č. 3030, v k.ú. Staré Město nad Metují, obec Náchod. Soud napadené usnesení vydal předčasně, dříve než měl najisto postaveny majetkové poměry dlužníka. K takovému zjištění před vydáním napadeného usnesení ostatně neučinil příslušné úkony-nevyzval dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a aby předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců. Přitom soud vůbec nevzal v úvahu ani navrhovatelovo tvrzení, že dlužník je výlučným vlastníkem výše uvedených nemovitostí, jejichž zpeněžením zajisté lze dosáhnout výtěžku postačujícího k úhradě nákladů řízení (včetně odměny a výdajů správce), když obvyklá cena těchto nemovitostí podle znaleckého posudku ze dne 12.4.2013 činí 1.500.000,-Kč. Nejde tak o situaci, kdy finanční prostředky potřebné k úhradě nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak než zálohou dle § 108 IZ, a proto není důvodu navrhovatele povinností k zaplacení zálohy zatěžovat. Soud prvního stupně přitom napadené usnesení ani řádně neodůvodnil; neuvedl žádné konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužníka, očekávaném způsobu řešení jeho úpadku a z toho plynoucím rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, k jejichž zajištění má záloha sloužit, a ani si k takovým zjištěním neopatřil náležitý podklad.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost insolvenčního navrhovatele-věřitele zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je upravena v ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, jež pro tyto případy nedoznalo rozhodné změny ani po jeho novelizaci provedené s účinností ode dne 1.1.2014 zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela IZ). Z uvedených ustanovení plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Podle § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení (jak navrhovatel zcela případně namítal) zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Soud patrně (ovšem bez bližšího vysvětlení) vycházel z předpokladu, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem. Neuvedl však žádné konkrétní poznatky o rozsahu, skladbě a výhledu zpeněžitelnosti dlužníkova majetku či o jeho příjmech, tedy o předpokládaném složení majetkové podstaty co primárního zdroje placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má právě záloha dle § 108 IZ pro případ nedostatečnosti majetkové podstaty zajistit. Místo toho soud pouze konstatoval, že zatím není zřejmé, zda v majetkové podstatě dlužníka budou finanční prostředky na úhradu nákladů řízení, a bez dalšího uzavřel, že prostředky ke krytí těchto nákladů nelze získat jinak než zálohou, jejíž zaplacení navrhovateli uložil. Z poslední (poněkud nesrozumitelné) věty odůvodnění lze usuzovat, že majetkové poměry dlužníka (existenci jeho volných finančních prostředků a potenciální výtěžnost majetku náležejícího do podstaty) soud ve skutečnosti pro posouzení podmínek pro uložení zálohy a její výše vůbec nepovažoval za podstatné. Navíc nesprávně vycházel z toho, že odměna insolvenčního správce při konkursu činí pravidelně 45 tis. Kč. Tento minimální limit odměny ale platí (dle § 1 odst. 5 vyhlášky), jen pokud lze odměnu určit podle § 1 odst. 2 až 4 vyhlášky, tj. bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele; jinak se tato odměna určí úvahou soudu dle § 5 vyhlášky. V tom směru ale soud, jak již řečeno, žádné přezkoumatelné závěry nenabídl.

Odvolací soud přitom již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že při rozhodování o povinnosti navrhovatele-věřitele k zaplacení zálohy dle § 108 IZ je podkladem závěrů soudu o majetkových poměrech dlužníka, očekávaném způsobu řešení jeho úpadku a s tím souvisejícím rozsahu předpokládaných sledovaných nákladů insolvenčního řízení jak sám věřitelův insolvenční návrh, tak i vyjádření dlužníka k tomuto návrhu a vyžádané seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců dle § 104 IZ, popř. vlastní šetření soudu. Soud prvního stupně však vydal napadené usnesení, aniž by vzal jakkoli v úvahu tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu věřitele a aniž vyžádal od dlužníka jeho vyjádření k tomuto návrhu a seznamy (přestože navrhovatel uplatňuje vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku-§ 128 odst. 3 IZ). K těmto úkonům soud dlužníka vyzval až současně s napadeným rozhodnutím (usnesením A-6), a následně pak (prostřednictvím dotazů třetím osobám) začal zjišťovat majetek dlužníka.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud vrátí navrhovateli zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč, k jehož vyměření podle zákona o soudních poplatcích nebylo důvodu-odvolání směřuje proti rozhodnutí uvedenému v položce 22 bodu 14 sazebníku soudních poplatků, podle níž se za takové odvolání poplatek nevybírá.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. ledna 2014

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová