3 VSPH 1343/2015-B-32
KSPH 35 INS 14918/2012 3 VSPH 1343/2015-B-32

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníků: a) Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Čáslav, Pražská 22A, b) Michaela anonymizovano , nar. 19.2.1984, bytem Čáslav, Pražská 22A, o odvolání věřitele: Česká spořitelna, a.s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČO: 45244782, proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. KSPH 35 INS 14918/2012-B-27 ze dne 15. června 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. KSPH 35 INS 14918/2012-B-27 ze dne 15. června 2015 se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením insolvenční soud bodem I. výroku nevyslovil souhlas s návrhem insolvenčního správce ze dne 5.5.2015 na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 1 (Česká spořitelna, a.s.) a v bodě II. výroku uložil insolvenčnímu správci informovat jej o dalším postupu při zpeněžování. Cituje ustanovení § 298 odst. 2 a § 293 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb. (dále jen InsZ) a vycházeje z toho, že ke zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění pohledávky věřitele č. 1 (v soupisu majetkové podstaty dlužníků označeného jako položka n1) došlo způsobem, se kterým insolvenční soud usnesením ze dne 29.8.2013 vyslovil nesouhlas, dospěl k závěru, že podmínky pro udělení souhlasu s návrhem na vydání výtěžku zpeněžení věřiteli č. 1 nejsou splněny. Je toho názoru, že jednak insolvenční správce měl pokyny zajištěného věřitele ohledně způsobu zpeněžení majetku dlužníků předložit soudu k rozhodnutí dle § 293 odst. 1 InsZ. A jednak vyjádřil přesvědčení, že prodej předmětného majetku lze realizovat výhodnějším způsobem. Buďto přímým prodejem nebo veřejnou dražbou, při které podle ust. § 336e odst. 1 z.č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř., se nejnižší podání stanoví ve výši 2/3 výsledné ceny.

Proti tomuto usnesení se věřitel č. 1 včas odvolal a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci a vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Usnesení insolvenčního soudu, kterým byl vysloven nesouhlas s prodejem majetku mimo dražbu má za nadbytečné. Názor insolvenčního soudu, že mu měl správce předložit pokyn zajištěného věřitele k rozhodnutí dle § 293 odst. 1 InsZ považuje za nesprávný. Za nepodložený má závěr insolvenčního soudu o tom, že by jiný způsob realizace zástavy měl být výhodnější jen proto, že by dražební jednání začínalo na vyšším nejnižším podání. Cenu zástavy určuje až teprve střet nabídky a poptávky v rámci dražebního procesu. Sám by neměl nic proti prodeji majetku přímému zájemci za vyšší cenu, takový zájemce se však neobjevil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Je třeba vycházet především z toho, že podle § 7 InsZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Z této úpravy lze mimo jiné dovodit, že i usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních o.s.ř. (srov. zejména § 169 a § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2). To se týká i usnesení, jímž je rozhodováno o návrhu insolvenčního správce na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Proto zamítá-li soud takový návrh, musí v odůvodnění svého usnesení uvést mimo jiné, z jakých skutkových okolností vycházel a jak tyto posoudil po stránce právní. Přitom soud dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však napadené usnesení nevyhovuje. Své rozhodnutí soud prvního stupně staví na tom, že ještě před novelou insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti 1.1.2014, neudělil souhlas s prodejem majetku dlužníků mimo dražbu, neboť předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji přímým prodejem nebo veřejnou dražbou, a na názoru, že insolvenční správce měl pokyny zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení majetku mimo dražbu předložit mu k rozhodnutí podle § 293 odst. 1 InsZ. Neuvádí však už, o které ustanovení zákona opírá svůj závěr, podle něhož souhlas s návrhem insolvenčního správce za daných okolností vyslovit nelze, ani to, zda věc posuzoval podle právní úpravy účinné před novelou insolvenčního zákona účinnou od 1.1.2014, nebo podle od ní odlišné právní úpravy účinné po této novele, a z jakého důvodu tak postupoval (srov. čl. II z.č. 294/2013 Sb.). Nárokům na přezkoumatelnost nevyhovuje ani část napadeného rozhodnutí věnovaná popisu pro posouzení věci relevantních skutkových zjištění. Ani rozsah zjištěných skutkových okolností totiž není dostatečný k tomu, aby bylo možno posoudit, v jakém znění je relevantní právní úpravu třeba na věc aplikovat. Je tak vyloučeno, aby odvolatel seznal, jaké konkrétní důvody soud k vydání jeho rozhodnutí vedly a aby mohl rozhodnutí adekvátně věcně či právně oponovat.

Za této situace odvolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí není ve smyslu přiměřeného použití ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. podle § 167 odst. 2 o.s.ř. či obecně v zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) dostatečně odůvodněné, a proto je nepřezkoumatelné. Vycházel přitom především z toho, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009).

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a podle § 7 InsZ a § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. jej v celém rozsahu (v odvoláním napadené části bodu I. výroku i ve věcně související části bodu II. výroku) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž tento znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 20. července 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková