3 VSPH 134/2012-A-34
MSPH 59 INS 23238/2011 3 VSPH 134/2012-A-34

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: zenex PETROL, s.r.o., IČO: 25000322, se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3-Žižkov, o odvolání věřitele G7, a.s., IČO: 63145880, se sídlem Tylova 541, Litvínov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.ledna 2012, č.j. MSPH 59 INS 23238/2011-A-7,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.ledna 2012, č.j. MSPH 59 INS 23238/2011-A-7, se potvrzuje.

II. Ve vztahu dlužník a věřitel G7, a.s. se sídlem v Litvínově, Tylova 541, IČO: 63145880, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.ledna 2012, č.j. MSPH 59 INS 23238/2011-A-7, rozhodl, že insolvenční návrh ze dne 9.12.2011 doručený Městskému soudu v Praze dne 13.12.2011 se odmítá.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud konstatoval, že navrhující věřitel (G7, a.s. se sídlem v Litvínově-dále jen navrhovatel) v insolvenčním návrhu uvedl pouze to, že má za dlužníkem pohledávky z titulu kupní smlouvy ze dne 18.11.2008, na jejímž základě dodával dlužníkovi pohonné hmoty a z postoupení pohledávky od společnosti Hentschke Stavby, s.r.o. v celkové výši 15.995.161,43 Kč. V návrhu též označil další tři věřitele dlužníka, tj. Okresní správu sociálního zabezpečení, Finanční úřad a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Navrhovatel tvrdil, že závazky dlužníka značně převyšují hodnotu jeho majetku a s ohledem na skutečnost, že má více věřitelů, naplňuje insolvenci i předlužení.

Cituje ustanovení § 3 odst. 1 a § 103 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že navrhovatel v insolvenčním návrhu nedostál zákonným požadavkům na něj kladeným, neboť nevylíčil rozhodující skutečnosti osvědčují úpadek dlužníka, když ohledně uvedených třech věřitelů neuvedl výši jejich pohledávek, údaje o jejich splatnosti a nevylíčil konkrétní okolnosti a příčiny, z nichž by vyplynulo, že dlužník není k úhradě svých závazků schopen a po jakou dobu. Uzavřel, že pro tento nedostatek nelze pokračovat v insolvenčním řízení, proto insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ.

Proti usnesení soudu prvního stupně se navrhovatel včas odvolal a navrhl, aby jej soud prvního stupně sám změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá, a v případě, že tak neučiní, aby ho odvolací soud zrušil. Namítl, že považuje svůj insolvenční návrh za řádný, že soud rozhodl až po zákonné lhůtě stanovené v § 128 odst. 1 IZ, což považuje za zásadní pochybení, a že soud neprovedl lustraci v insolvenčním spisu, neboť by v něm zjistil, že před datem rozhodnutí se přihlásil do insolvenčního řízení dne 4.1.2012 jako další věřitel Celní úřad v Liberci s pohledávkou 57.374,-Kč. Uzavřel, že soud neakceptoval v insolvenčním návrhu shora označené věřitele, jež informace o svých pohledávkách neposkytují a že ani nepřihlédl v den odeslání napadeného usnesení k dalšímu do insolvenčního řízení přihlášenému věřiteli Vl. Kotrbaté s pohledávkou 933.282,-Kč.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání v souladu s § 94 odst. 2 písm. c) IZ, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 103 odst. 1, 2 IZ insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1, 2 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Má se zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V projednávané věci navrhovatelův insolvenční návrh skutečně neobsahoval všechny rozhodující právně významné skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek, jak dovodil správně soud prvního stupně, tj. vylíčení skutečností, z nichž by vyplynulo, že dlužník má dalšího věřitele se splatnou pohledávkou. V insolvenčním návrhu navrhovatel sice dostatečně specifikoval své pohledávky za dlužníkem z uzavřené kupní smlouvy z 18.11.2008, podle níž dodával dlužníku pohonné hmoty v celkové výši 4.144.461,43 Kč, avšak další tři věřitele dlužníka označil, jak uvedeno shora, tedy zcela nedostatečně, neuvedl výše jejich pohledávek a ani netvrdil, že tyto pohledávky za dlužníkem mají být splatné. Přesto uzavřel, že dlužník má více závazků déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, aniž by upřesnil, v čem spočívá dlužníkova platební neschopnost.

Na základě takovýchto tvrzení lze přijmout závěr, že navrhovatel uvedl v insolvenčním návrhu dostatečná tvrzení ke své pohledávce, jejímž doložením by osvědčil svou věcnou legitimaci podle § 105 IZ, avšak insolvenční návrh postrádá jako součást vylíčení okolností osvědčujících úpadek dlužníka konkrétní údaje o dalším věřiteli dlužníka, tj. jeho označení nejen názvem nebo obchodní firmou a identifikačním číslem, neboť se jedná o právnickou osobu, ale také adresou sídla, a též i konkrétní údaje o pohledávce takového věřitele, včetně údaje o její výši a splatnosti, jak vyplývá i ze závěrů výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 44/2012 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.

Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu věřitele přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, neboť-jak již řečeno-nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku, obsažená v insolvenčním návrhu, neboť jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace však neznamená povinnost insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Není-li tu bezvadný insolvenční návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Navrhující věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal.

Insolvenční navrhovatel-věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl svá zjištění vyplývající z insolvenčního návrhu a řádně prezentoval svůj právní závěr o neprojednatelnosti insolvenčního návrhu založeném na zjištění, že navrhovatel neuvedl rozhodné skutečnosti, jež by o tvrzeném úpadku dlužníka svědčily, tj. že neobsahuje povinná tvrzení způsobilá (doložená listinami) osvědčit dlužníkův úpadek.

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohla by mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 občanského soudního řádu (o.s.ř). potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že dlužníku žádné náklady řízení nevznikly.

Ke shora uvedenému odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že vedle navrhovatele podala dne 6.2.2012 v projednávané věci insolvenční návrh i JUDr. Marcela Ondřejová, jež do insolvenčního řízení dlužníka též řádně přihlásila svou pohledávku. Její insolvenční návrh shledal Vrchní soud v Praze jako soud odvolací bezvadným, neboť usnesením ze dne 15.8.2012, č.j. MSPH 59 INS 23238/2011, 2 VSPH 327/2012-A-19 (v právní moci 3.9.2012), změnil usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 23238/2011-A-13 ze dne 13.února 2012, jímž byl insolvenční návrh JUDr. Ondřejové odmítnut tak, že se tento insolvenční návrh neodmítá s odůvodněním, že splňoval zákonem vyžadované náležitosti a insolvenční soud neměl k postupu podle § 128 odst. 1 IZ žádný důvod. Za této situace bude tedy insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka pokračovat na základě insolvenčního návrhu JUDr. Ondřejové.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 26.února 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová