3 VSPH 1334/2012-A-14
MSPH 95 INS 20173/2012 3 VSPH 1334/2012-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Alois anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 7, Varhulíkové 18, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 20173/2012-A-9 ze dne 10. září 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 20173/2012-A-9 ze dne 10. září 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 20173/2012-A-9 ze dne 10.9.2012 uložil dlužníku Aloisi anonymizovano (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 18.7.2012 spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením.

Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může soud po dlužníku jako insolvenčním navrhovateli požadovat nejen v případě, že se domáhá řešení svého úpadku konkursem, ale i pokud navrhuje jeho řešení oddlužením. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci (jejím konkrétním okolnostem) za nezbytné, a to ve výši odpovídající účelu zálohy. Tato záloha má zajistit pro insolvenční správce finanční prostředky, které by mohl použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce, pokud se v majetkové podstatě dostatek takových prostředků nenachází, a tím zajistit proveditelnost insolvenčního řízení, a zároveň má poskytnout záruku uspokojení alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, jež si řádný výkon funkce insolvenčního správce vyžádá, tedy alespoň správcových hotových výdajů a jeho odměny.

Dále soud citoval § 389 odst. 1 a 2, § 393 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. a) a b) a § 396 odst. 1 IZ s tím, že tato ustanovení vymezují podmínky přípustnosti řešení dlužníkova úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, a že tyto podmínky soud zkoumá-se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, eventuálně s ohledem na okolnosti uváděné a doložené věřiteli-nejen ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, ale též v následující fázi řízení. Přitom z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Je-li dána některá ze zákonných překážek, jež oddlužení brání, soud oddlužení zamítne a rozhodne současně o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Před povolením oddlužení soud vždy posuzuje konkrétní majetkové a osobní poměry dlužníka. Proto musí tento návrh obsahovat podrobný popis závazkové minulosti dlužníka. Soud zamítne návrh na povolení oddlužení, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem mít důvodně za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. Stejně postupuje i při zjištění, že o takovém dlužníkově návrhu bylo již dříve rozhodnuto nebo že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Požadavek dlužníkova poctivého záměru a předpoklad minimální 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zahrnutých do oddlužení představují základní podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou pak při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností předpokladem jeho osvobození od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ. Tedy jen za předpokladu, že dlužník splňuje podmínku subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytuje věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze mu přičíst nepoctivý záměr, soud dle § 395 až 397 IZ-bez ohledu na stanovisko věřitelů-oddlužení povolí a následně schválí. Jako garant společného zájmu věřitelů nesmí připustit, aby oddlužení bylo povoleno či schváleno v důsledku nepoctivého jednání dlužníka. Ukáže-li se, že dlužník dosáhl oddlužení v důsledku nepoctivého, podvodného jednání, soud mu odejme přiznané osvobození podle § 414 a 415 IZ.

K tomu soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, v němž se vyslovil k otázce poctivosti dlužníkova záměru při oddlužení uvedené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, z nějž vyplývá, že vedle okolností nepoctivosti uvedených příkladem v § 395 odst. 3 IZ je závěr o tom, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.).

Soud prvního stupně za účelem zjištění okolností rozhodných pro posouzení nepoctivého záměru vyzval dlužníka, aby své podané návrhy doplnil mimo jiné o podrobný popis své závazkové minulosti, tj. aby uvedl dobu, po kterou není schopen splácet své závazky, aby specifikoval okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizoval, na úhradu kterých jednoznačně určených závazků, na zakoupení (pořízení) jakých konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých konkrétních služeb použil finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložil. Dále dlužníku uložil, aby uvedl, které závazky souvisejí s podnikáním, uvedl specifikaci všech vyživovacích povinností, a to vše za účelem zjištění okolností rozhodných pro posouzení, zda návrhem na oddlužení není sledován nepoctivý záměr, s poučením, že nebude-li návrh řádně doplněn, soud jej odmítne, a že též může být zamítnut návrh na oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, je-li jím sledován nepoctivý záměr.

Na tuto výzvu dlužník reagoval podáním ze dne 31.8.2012, jímž ale výzvě soudu nevyhověl. Nekonkretizoval účel použití jednotlivých půjček a úvěrů poskytnutých věřiteli, tj. nespecifikoval, na co konkrétně a v jaké výši byly takto získané finanční prostředky použity. Nedoložil účel jednotlivých půjček a úvěrů a neuvedl dobu vzniku závazků a nespecifikoval jejich splatnost. U třech věřitelů dlužník nevyčíslil výši poskytnutých půjček či úvěrů, některé blíže příkladem označené závazky jsou v hrubém nepoměru s aktuálně splatnými částkami, a přestože u pěti závazků označil účel čerpání na rekonstrukci a vybavení bytu, v seznamu majetku žádnou nemovitost či movitou věc tvořící vybavení bytu neuvedl; dlužníkem v některých případech uváděný účel čerpání na splátky či živobytí je zcela nekonkrétní. Dlužník nespecifikoval svůj vztah s matkou nezletilého dítěte a nedoložil existenci vyživovací povinnosti, přestože se jedná o pohledávky za majetkovou podstatou s právem na jejich přednostní uspokojení, nepopsal způsob vypořádání zaniklého společného jmění manželů a neuvedl ani aktuální výši v seznamu majetku uvedených bankovních účtů.

Konstatoval, že nedostatečným popisem závazkové minulosti má pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka řešit svůj úpadek oddlužením a nabízí se závěr o lehkomyslném přístupu dlužníka k převzatým závazkům anebo možnost převzetí a řešení závazků jiných osob dlužníkem-ze získaných peněžních prostředků hradil věci či služby určené jiným osobám.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že za těchto okolností je namístě řešit dlužníkův potenciální úpadek konkursem, a proto mu uložil zaplatit zálohu podle § 108 odst. 1 a 2 IZ v nejvyšší možné míře vzhledem k absenci dlužníkova majetku významnější hodnoty.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud sám rozhodl o snížení zálohy. Uvedl, že po rozvodu s bývalou manželkou mu zůstaly dluhy, odstěhoval se od ní k přítelkyni, se kterou má jedno dítě, na nějž platí měsíční výživné 2.000,-Kč. Spolu s přítelkyní rekonstruoval byt, který měla přítelkyně v pronájmu a posléze jí byl nabídnut k odkoupení. Za pomoci úvěru od Raiffeisenbank, a.s. byl byt odkoupen, splátky byly spláceny, avšak přítelkyni byl odebrán sirotčí důchod vyplácený pro její dceru a začali jim finanční problémy. Ty řešil půjčkami, jimiž splácel předchozí půjčky a dostal se tak do dluhové pasti, byla vedena proti němu soudní řízení a exekuce. Přítelkyně obdržela nabídku k odkoupení bytu od pardubické agentury, jež ho odkoupila i s hypotékou a z výtěžku byla vyplacena hypotéka, současně jim pomohla najít podnájem. Namítl, že nezatajil žádné skutečnosti ohledně svého majetku, jež uvedl v návrhu s tím, že až na uvedené vozidlo a mobilní telefon je nemajetný. Dle dohody o vypořádání společného jmění manželů (SJM) obdržel od bývalé manželky 600 tis. Kč, což dokládá dohodou o vypořádání společného jmění manželů z 30.8.2004 s tím, že ji na výzvu soudu nedoložil, avšak závazkovou minulost popsal dříve, a těmito prostředky umořil dluh na kreditní kartě a koupil si nové auto za 460 tis. Kč, což se vše stalo v roce 2005, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaké finanční problémy. Auto nakonec prodal na uhrazení dluhů, bydlí v podnájmu, bankovní účty má zablokované a bez peněz, neboť byly předmětem exekuce. Uzavřel, že sice není ženatý, ale má devítiletou dceru a přítelkyni, s ohledem na čas již není schopen blíže více popsat, na co peněžní prostředky konkrétně použil, nechtěl však nic zatajovat, a pokud z některých jeho tvrzení vyplývá opak, určitě to nebyl z jeho strany záměr; závazkovou minulost pak popsal v doplnění návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí dokonce v maximální možné výši.

Soud prvního stupně vycházel z předpokladu, že nebude možno vyhovět návrhu dlužníka na povolení oddlužení, a že proto jeho úpadek bude možno řešit jedině konkursem. Nespecifikoval však pro ten případ očekávané náklady insolvenčního řízení, k jejichž krytí lze zálohu po navrhovateli (dlužníku) požadovat. Současně při svých úvahách o zdrojích placení těchto nákladů (průběžných i výsledných) zcela pominul vykázané příjmy dlužníka, které při konkursu-v rozsahu vymezeném v § 207 odst. 2 IZ-náleží do majetkové podstaty a jako takové mohou být na náklady insolvenčního řízení použity. Jinak řečeno, soud neobjasnil, jakou výši nákladů pro případ konkursu předpokládá a v jakém rozsahu lze očekávat jejich uspokojení z finančního či jiného majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Soud v napadeném usnesení věnoval jeho rozsáhlé odůvodnění v zásadě jen tomu, z jakých důvodů pokládá oddlužení dlužníka za nepřípustné. K tomu prezentoval své-správné-východisko, že řešení úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením lze umožnit jen dlužníku, který je k tomu subjektivně legitimován ve smyslu § 389 odst. 1 IZ, a který splňuje i věcné podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ. Z nich mezi esenciální podmínky přípustnosti oddlužení náleží jak předpoklad minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tak i předpoklad poctivého záměru dlužníka podle § 395 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Zjištění o nesplnění některé z těchto podmínek vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 IZ), nebo po povolení oddlužení k jeho neschválení (§ 405 IZ) či ke zrušení schváleného oddlužení (§ 418 IZ), přičemž se všemi těmito rozhodnutími zákon nezvratně spojuje rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem. K subjektivní přípustnosti oddlužení a předpokladu poctivého záměru soud prvního stupně citoval judikaturu Vrchního soudu v Praze i publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, již ale své skutkové a právní závěry v dané věci nepřizpůsobil.

Pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka pak soud stavěl na tom, že přes jeho výzvu dlužník nedostatečně objasnil účel čerpání jednotlivých půjček a úvěrů a způsob, jakým s takto získanými prostředky naložil, a neuvedl dobu vzniku jednotlivých závazků a nespecifikoval jejich splatnost. V tom směru však soud žádná konkrétní zjištění nenabídl. Neuvedl, jaké závazky vlastně dlužník (v návrzích a seznamu závazků) vykázal, jak vymezil jejich důvod, jak popsal okolnosti, za nichž se ocitl v úpadku, a jak reagoval na zmíněnou výzvu, když konkrétní obsah vyžádaného vyjádření dlužníka ze dne 31.8.2012 nijak nereprodukoval.

Jakkoli při zkoumání podmínek oddlužení je zajisté-z hlediska poctivého jednání dlužníka-namístě šetřit, zda stávající úpadek dlužníka není výsledkem zadlužování, jemuž není možno popřát dobrodiní v podobě oddlužení, je z výše uvedeného zřejmé, že k tomu soud prvního stupně přezkoumatelné závěry nepředestřel. Při svých úvahách ani nepostupoval důsledně ve smyslu závěrů vyplývajících z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, uveřejněného pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze, z nichž plyne, že insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností, jež vyjdou v rámci daného insolvenčního řízení najevo. K jejich vylíčení samozřejmě musí dát soud dlužníku příležitost. K tomu Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí také zdůraznil, že při posuzování poctivosti dlužníkova záměru nelze pouštět ze zřetele podstatu a účel institutu oddlužení. Tento způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, v jehož rámci může při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů (§ 414 a násl. IZ), má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku.

Z hlediska poctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení přitom soud dlužníku přičítal i okolnost, že předložený seznam jeho závazků není dostatečný, když dlužník nevyhověl jeho výzvě na doplnění seznamu závazků a vady návrhu neodstranil, jak mu bylo ve výzvě uloženo. Takovýto poznatek ovšem svědčí o vadě insolvenčního návrhu (a návrhu na povolení oddlužení), a tudíž měl vést soud k tomu, aby jej postupem dle § 128 odst. 2 IZ (a § 393 odst. 3 IZ) odmítl, jak ve výzvě dlužníka poučil o tomto postupu pro případ nesplnění, že výzvě nevyhoví. Pokud by měl být odmítnut insolvenční návrh, pak není namístě uvažovat o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a je samozřejmě vyloučeno uvažovat o věcném rozhodnutí o insolvenčním návrhu a návrhu na oddlužení, není-li insolvenční návrh způsobilý projednání. Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění jeho nedostatků.

Nadto by soud mohl některý z podaných návrhů výše uvedeným postupem odmítnout, jen pokud by jeho výzva k jejich doplnění (A-6) byla řádná. To ale nebyla, protože je formulována souhrnně jako výzva k doplnění podání ze dne 18.7.2012 a je v ní vytčena řada požadavků k doplnění, aniž by bylo zřejmé, ke kterému z podaných návrhů (návrhu na oddlužení či insolvenčnímu návrhu) se ten či onen požadavek doplnění vztahuje a při nesplnění kterého z nich je důvod k odmítnutí insolvenčního návrhu (dle § 128/1) nebo k odmítnutí návrhu na oddlužení (§ 393/3). Taková vysvětlení (ani odůvodnění některých požadavků soudu, jako např. požadavku předložení nových řádných seznamů, aniž by bylo vysvětleno, v čem konkrétně vady seznamů připojených k návrhům spočívaly) se ale z výzvy nepodávají. Výzva soudu tudíž nebyla formulována tak, aby se podle ní dlužník mohl náležitě zachovat a aby s jejím nesplněním mohly být pro něj spojovány nepříznivé procesní následky spočívající v odmítnutí těchto návrhů. Soud též dlužníku vytýkal řadu nedostatků obou jeho návrhů, mezi nimi i nedostatečnou specifikaci důvodu závazků v seznamech a absenci vysvětlení účelu jejich užití, jakož i absenci vysvětlení jeho vztahu s matkou nezl. dítěte , přestože v doplnění (A-7) dlužník vysvětlil, že má vyživovací povinnost vůči dceři, jehož matkou je jeho přítelkyně D.Nohejlová, nevzal v potaz dlužníkovo tvrzení ohledně rozvodu manželství s Jitkou anonymizovano a dohodu o vypořádání jejich SJM, jež nabídnul již v tomto doplnění (nikoliv v odvolání, jak se mylně domníval), a důkazy nabídnuté zčásti již s podanými návrhy, a poté v tomto doplňujícím podání, stejně jako další doplňující vysvětlení dlužníka (A-7) k původním i novým seznamům.

K tomu odvolací soud doplňuje, že dlužníkem s insolvenčním návrhem předložené seznamy závazků obsahují náležitosti seznamů požadované v § 104 IZ, a že požadavek soudu prvního stupně, aby dlužník specifikoval okolnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků, aby konkretizoval, na úhradu kterých jednoznačně určených závazků, na zakoupení (pořízení) jakých konkrétních věcí či jiných majetkových hodnot nebo pro využití jakých konkrétních služeb použil finanční prostředky z půjček a úvěrů a v jaké výši, a aby okolnosti vzniku jednotlivých závazků doložil , byl ale nad rámec povinných údajů náležitostí seznamu závazků, pro jejichž identifikaci postačí odkaz na úvěr či půjčku, jako důvod vzniku závazku; pokud soud požadoval, aby dlužník uvedl dobu, po kterou není schopen splácet své závazky, tu přiložené seznamy obsahují. Soud pak bezdůvodně vytýkal dlužníku, že v seznamu majetku neuvedl zůstatky bankovních účtů, přestože tento údaj po něm ve výzvě nežádal a v původním seznamu dlužník uvedl, že nemá žádné finanční prostředky, toliko mzdu.

Rozhodování o záloze přichází v úvahu teprve poté, co soud zhodnotí, zda insolvenční návrh nebo návrh na povolení oddlužení vykazují vady bránící jejich projednání či nikoli, a pokud jsou vadné, zda byl dlužník k odstranění těchto jejich nedostatků vskutku řádně veden. Přitom je třeba rozlišit povinné náležitosti těchto návrhů a další vysvětlení, jež mají být podkladem pro úsudek poctivosti záměru dlužníka (který ovšem nutno činit v intencích naznačených shora v souladu s ustálenou judikaturou). Z napadeného usnesení ale plyne, že se soud posouzením stavu podaných návrhů z hlediska jejich náležitostí dosud nezabýval tak, jak náleží.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 12. listopadu 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová