3 VSPH 1320/2012-A-51
KSUL 77 INS 16149/2011 3 VSPH 1320/2012-A-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Nástrojárna S+H, spol. s r.o., IČO 25737775, se sídlem ve Vruticích 84, 411 47 Polepy, zahájené k návrhu navrhovatele: IKB Leasing ČR, spol. s r.o., IČO 26685884, se sídlem v Praze 9, Prosecká 64, zast. JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 16149/2011-A-36 ze dne 22.června 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 16149/2011-A-36 ze dne 22.června 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) zamítl insolvenční návrh navrhovatele IKB Leasing ČR, spol. s r.o., IČO 26685884-dále Věřitel (bod I. výroku), Věřitele zavázal k náhradě nákladů řízení dlužníkovi k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku), rozhodl vrátit navrhovateli složenou zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,--Kč (bod III. výroku) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení na označený účet soudu nebo v kolcích na připojeném tiskopise (bod IV. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že Věřitel mu doručil 9.9.2011 insolvenční návrh proti dlužníkovi, v němž navrhl zjištění dlužníkova úpadku z důvodu jeho platební neschopnosti a tvrdil, že s ním uzavřel leasingovou smlouvu (Smlouva), že se dlužník dostal do prodlení se splácením leasingových splátek, a proto od smlouvy odstoupil a má tak za dlužníkem ze Smlouvy pohledávku ve výši 163.901,24 Kč (P1), kterou přihlásil do insolvenčního řízení nejdříve jako nevykonatelnou, posléze její přihlášku opravil tak, že se jedná o pohledávku vykonatelnou a dokládal ji rozhodčím nálezem opatřeným právní mocí. Zdůraznil, že dlužníkovy námitky proti uvedené pohledávce byly předmětem posuzování v průběhu rozhodčího řízení. K dlužníkem předloženému seznamu závazků poznamenal, že o existenci jeho závazků vypovídá i účetní závěrka, z níž plyne, že dlužník evidoval závazky po splatnosti ve výši 800.000,--Kč a že v seznamu všechny své závazky neuvedl. Za další dlužníkovy věřitele označil společnost TOPTRANS EU, a.s., organizační složku, Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Praze 8, JUDr. Jiřího Doležala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-jih, Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, JUDr. Ondřeje Mareše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Litoměřice a Finanční úřad v Litoměřicích.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu. Uvedl, že vůči Věřiteli nemá žádný závazek, že Věřitel svou pohledávku za ním nedoložil, a proto mu nesvědčí věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu. K Věřitelem předloženému pravomocnému rozhodčímu nálezu uvedl, že jej napadl žalobou u soudu na jeho zrušení, neboť rozhodčí soud nebyl oprávněn o pohledávce rozhodovat pro neplatnost ujednání o rozhodčí doložce. Hodnotí Smlouvu jako neplatnou, neboť za poskytovatele leasingu nebyla podepsána oprávněnými osobami v souladu s výpisem z obchodního rejstříku. Pro případ závěru o tom, že Smlouva je platná, namítl její neúčinnosti, neboť podle leasingových podmínek Smlouva nabývá účinnosti okamžikem jejího doručení příjemci leasingu, k čemuž nikdy nedošlo, přestože to na Věřiteli požadoval. Rovněž namítl, že výpověď Smlouvy obsahuje jiná čísla leasingových smluv, než má Smlouva a Smlouvy samotné se netýká. Zdůraznil, že v jeho případě není naplněn ani předpoklad mnohosti věřitelů a že pohledávky svých věřitelů uvedených v účetní závěrce z roku 2011 uhradil. Konstatoval, že není v úpadku ani ve formě platební neschopnosti ani předlužení, neboť má majetek převyšující jeho závazky, včetně závazků sporných, a že i v případě, že by sporné pohledávky byly věřitelům přiznány, mohli by se domoci uspokojení svých vykonatelných pohledávek výkonem rozhodnutí. Je řádně fungující společností s množstvím zakázek, jejíž podnikání se rozvíjí. Přechodně evidoval záporný výsledek svého hospodaření, neboť to bylo v době, kdy investoval do nákupu strojů, avšak nyní hospodaří s kladným výsledkem.

Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že Věřitel má za dlužníkem pohledávku ve výši 26.681.529,67 Kč na základě rozhodčího nálezu sp.zn. Rsp 2036/2010 z 10.2.2012 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze, který nabyl právní moci 3.4.2012 a je vykonatelný, a že rozhodčí soud se v něm vypořádal s dlužníkovými námitkami. Poté, co dospěl k závěru, že mezi Věřitelem a dlužníkem byly platně sjednány rozhodčí doložky s uvedením rozhodčího soudu příslušného k rozhodování o sporech ze Smlouvy a dalších leasingových smluv, že pohledávka Věřitele je osvědčena předloženými listinami, uzavřel, že Věřitel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, tj. věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu. K dlužníkově námitce, že výše uvedený rozhodčí nález napadl žalobou na jeho zrušení, uvedl, že podáním této žaloby nedošlo k odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu a že je stále pravomocný a vykonatelný.

K existenci dalších věřitelů dlužníka insolvenční soud vyšel z přihlášek pohledávek věřitelů označených P2-P13 a později připojených listin, z nichž vzal za prokázané, že pohledávky věřitelů přihlášených přihláškami, a to P2 (věřitel č. 2 JUDr. Petr Kocián), P4 (věřitel č. 4 CIM Group, a.s.), P5 (věřitel č. 5 Pramet Tools, spol. s r.o.), P6 (věřitel č. 6 TOPTRANS EU, a.s.), P8 (věřitel č. 8 PLASTOCHEM BRNO, spol. s r.o.) zanikly posléze jejich uhrazením, v případě přihlášky P3 (věřitel č. 3 CENTROPOL ENERGY, a.s.) přihlášená pohledávka není splatná, neboť došlo k uzavření dohody o splátkovém kalendáři, a že v případě přihlášek P10 (věřitel č. 10 OBALY VŠEM, spol. s r.o.), P11 (věřitel č. 11 MAG Centrum, spol. s r.o.) a P12 (věřitel č. 12 Bodycote HT, spol. s r.o.) byly přihlášky pohledávek vzaty zpět a insolvenční soud vzal tato zpětvzetí na vědomí usneseními č.j. KSUL 77 INS 16149/2011-P10-3, č.j. KSUL 77 INS 16149/2011-P12-34 a č.j. KSUL 77 INS 16149/2011-P12-3, jež nabyla právní moci.

Uvedl dále, že Finanční úřad v Litoměřicích mu sdělil, že eviduje za dlužníkem splatné a vykonatelné nedoplatky ve výši 108.754,--Kč a úrok 4.900,36 Kč, jak dokládá výkazy nedoplatků, avšak tyto pohledávky k 23.1.2012 již zanikly, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR potvrdila, že k 13.1.2012 neeviduje za dlužníkem žádné pohledávky a nemá s ním sjednán splátkový kalendář, a shodně Okresní správa sociálního zabezpečení potvrdila, že nemá za dlužníkem pohledávky. Poznamenal, že Věřitelem označení věřitelé Mgr. Michal Rudý, JUDr. Jiří Doležal a JUDr. Ondřej Mareš na výzvu soudu nereagovali.

K pohledávce přihlášené přihláškou P7 (věřitel č. 7 FALCON-Jihlava, spol. s r.o.) ve výši 809.977,--Kč zjistil, že je předmětem sporu vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp.zn. 19 Cm 229/2008, že svůj původ má ve smlouvě o dílo a rozhodnutí sporu je závislé na znaleckém dokazování.

K pohledávce přihlášené přihláškou P9 (věřitel č. 9 EuroPartners Consulting, spol. s r.o.) ve výši 241.920,--Kč ze založených listin zjistil, že je předmětem sporu probíhajícím před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp.zn. 26 ECm 16/2011.

K pohledávce přihlášené přihláškou P13 (věřitel č. 13 Jan Rychtář) ve výši 97.378,--Kč z přiložených listin zjistil, že je tato pohledávka sporná.

K těmto třem pohledávkám učinil insolvenční soud závěr, že je nelze mít za osvědčené, neboť o ně probíhá mezi jednotlivými věřiteli a dlužníkem spor a dlužník se proti nim kvalifikovaně brání.

Na základě svých skutkových zjištění insolvenční soud uzavřel, že v dlužníkově případu nejsou naplněny předpoklady pro rozhodnutí o úpadku, neboť v průběhu insolvenčního řízení přes provedené dokazování nebylo osvědčeno, že by kromě Věřitele ještě jedna osoba měla za dlužníkem splatnou pohledávku. Nebyla tak osvědčena mnohost dlužníkových věřitelů se splatnými pohledávkami jako jedna ze zákonných podmínek úpadku. Postupoval proto podle § 143 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) a insolvenční návrh zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu přiznal v řízení úspěšnému dlužníkovi v rozsahu odměny za zastupování advokátem navýšené o DPH 20%, jejímž plátcem právní zástupce dlužníka je.

Toto usnesení napadl Věřitel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním proti jeho bodu I. až III. výroku a navrhl, aby je odvolací soud změnil a zjistil dlužníkův úpadek. Namítl, že insolvenční soud nesprávně posoudil pohledávky P1 (zjevně správně P7, jak plyne z výše uvedených závěrů), P9 a P13, jež na rozdíl od insolvenčního soudu hodnotí jako nesporné, a proto v insolvenčním řízení osvědčil vedle sebe i existenci dalších věřitelů. Uvedl, že selektivní výplata ostatních věřitelů v průběhu insolvenčního řízení nepokryla dlužníkovy závazky. Výše uvedené pohledávky jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a snaha dlužníka se jim bránit je účelová s cílem mařit výkon práva vůči němu. Ani v průběhu insolvenčního řízení se dlužníkovo chování nezměnilo a nejedná s ním o uspokojení P1 nebo alespoň vydání strojů. Poukázal na to, že v průběhu řízení přihlásila pohledávku do insolvenčního řízení další společnost VIVA leasing, a.s., IČO 26682907 (věřitel č. 14) s pohledávkou ve výši 581.651,--Kč splatnou od 16.10.2009 (P14) a upozornil na sdělení společnosti ČEZ Distribuce, a.s., IČO 24729035 (věřitel č. 15), podle něhož tento věřitel má za dlužníkem pohledávku podle faktury č. 9126509110 (pohledávka P15). Uzavřel, že prohlášení dlužníkova úpadku a jeho následné řešení je jediným způsobem, jak přimět dlužníka k plnění jeho závazků.

Dlužník navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Nesouhlasil se závěrem insolvenčního soudu, že Věřitel doložil splatnou pohledávku, neboť ta mu sice byla přiznána rozhodčím nálezem, který je pravomocný a vykonatelný, avšak zopakoval, že se v soudním řízení domáhá jeho zrušení a tuto skutečnost nelze opomenout. K P9 a P13 uvedl, že insolvenční soud učinil správný závěr o tom, že jsou to pohledávky sporné a správný je i jeho závěr o tom, že se proti nim kvalifikovaně brání. K P13 nadto namítl, že pokud by nebylo sporu o její existenci, byla by promlčena, neboť splatná byla na základě fakturace z roku 2003, případně 2006; poznamenal, že má za věřitelem č. 13 pohledávky, jak vyplývá z přehledu, který do spisu předložil. Odmítl Věřitelův argument, že selektivně uspokojil pohledávky svých věřitelů, neboť uspokojil jen ty z nich, jež uznává, a tento jeho postup svědčí o tom, že je schopen dostát svým závazkům. K nově zmiňované P14 uvedl, že ani tuto pohledávku neuznává a že je předmětem sporu s věřitelem č. 14. K P15 věřitele č. 15, jejíž splatnost by měla být založena jeho fakturou č. 9126509110, uvedl, že mu nikdy doručena nebyla a není mu o ní nic známo. Jak zjistil z insolvenčního spisu, faktura nadto trpí nedostatky a lze předpokládat, že byla vytvořena účelově s cílem ho poškodit. Věřitel č. 15 je s ním ve sporu, jehož předmětem jsou nároky z titulu vadných dodávek elektřiny a z toho vzniklých škod (soudní řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeném pod sp.zn. 26 Ecm 63/2009). Prohlásil, že se nikdy nesnažil protahovat řízení, neboť to byl Věřitel, který měl zájem o průtahy, aby zajistil co nejvíce věřitelů a vyhnul se meritornímu rozhodnutí ve sporu, jenž s ním vede. Konstatoval, že Věřitel zneužívá insolvenční řízení jako nátlak na něj, jak plyne z jeho poznámek o tom, že o vydání strojů s ním nejedná. Uzavřel proto, že nemá více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež by nebyl schopen plnit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 143 odst. 1 a 2 InsZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen dlužníkův úpadek.

K věcné legitimaci Věřitele:

Základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 InsZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 InsZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 InsZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 InsZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 InsZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sen.zn. 29 NSČR 29/2009 dovodil, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze označit za spornou (za nedoloženou v intencích § 105 InsZ) jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

V projednávané věci Věřitel dokládá svou věcnou legitimaci rozhodčím nálezem sp.zn. Rsp 2036/2010 z 10.2.2012 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze, který nabyl právní moci 3.4.2012 a je vykonatelný. Usnesením sp.zn. KSOS 31 INS 3370/2008, 29 NSČR 29/2009-A ze 17.2.2011 Nejvyšší soud dovodil, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem nelze označit za spornou jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, v němž soud povolil odklad jeho vykonatelnosti. Obrana dlužníka spočívající ve tvrzení o existenci soudního řízení, v němž se domáhá zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, tak nemůže vést k závěru, že je pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem pohledávkou spornou. Jak odvolací soud zjistil dotazem u Městského soudu v Praze, řízení vedené pod sp.zn. 5 Cm 75/2012, jehož předmětem je zrušení rozhodčího nálezu, není skončeno. Účinky rozhodčího nálezu tak trvají, a proto námitka dlužníka, že samotná existence sporu je důvodem pro závěr o nedoložení věcné legitimace, je bez významu; Věřitel na základě tohoto rozhodčího nálezu svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu podle § 105 InsZ doložil.

K osvědčení mnohosti věřitelů dlužníka-předpokladu úpadku ve formě platební neschopnosti:

Pokud navrhovatel svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ). Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 z 29.4.2010, publikovaném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 InsZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k závěrům vyjádřeným pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (Stanovisko), to však-pro poměry insolvenčního řízení-jen ve vztahu ke zkoumání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele nikoli ve vztahu ke zjišťování úpadku dlužníka, jež se řídí zásadou vyšetřovací, jež ukládá insolvenčnímu soudu povinnost provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly navrhovány. Závěr soudu o nutném rozsáhlém dokazování přesahujícím rámec insolvenčního řízení může obstát jen jako důvod zamítnutí věřitelova insolvenčního návrhu pro nedoložení jeho aktivní legitimace, nikoli jako důvod zamítnutí tohoto návrhu pro neosvědčení úpadku, neboť právě jeho zkoumání (v důkazním prostoru ovládaném vyšetřovací zásadou) je v dané fázi insolvenčního řízení jeho předmětem).

K osvědčení mnohosti věřitelů, jejichž pohledávky dlužník popírá, je tak třeba provádět v insolvenčním řízení v souladu s vyšetřovací zásadou i jiné důkazy, jež nebyly navrhovány jeho účastníky (§ 86 InsZ). Dle ustálené judikatury vyjádřené již ve Stanovisku, jež se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad InsZ, platí, že návrh na prohlášení konkursu (insolvenční návrh) nelze zamítnout jen proto, že osoby, které věřitel v návrhu označil jako další věřitele se splatnými pohledávkami za dlužníkem, neodpověděly na výzvu soudu a jejich existenci nepotvrdily, případně nedoložily, jak se stalo i v projednávané věci u Věřitelem označených věřitelů-soudních exekutorů Mgr. Michala Rudého, JUDr. Jiřího Doležala a JUDr. Ondřeje Mareše. V takovém případě je namístě, aby insolvenční soud splnění povinnosti odpovědět na dotaz soudu dle § 128 o.s.ř. na oslovených subjektech vynutil, a to i za použití pořádkového opatření podle § 53 o.s.ř.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 18/2011 pak se podává závěr, že pohledávku insolvenčního navrhovatele nelze mít v insolvenčním řízení za doloženou (osvědčenou) pro účely posouzení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, jestliže obecný soud ve sporném řízení zamítl žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel domáhal po dlužníku zaplacení této pohledávky (byť toto rozhodnutí není dosud v právní moci). Tento závěr je použitelný i pro posouzení, zda má dlužník další věřitele s pohledávkami za dlužníkem, o nichž probíhá spor, a plyne z něho, že existence samotného sporu není ještě důvodem pro závěr, že pohledávky těchto dalších věřitelů nebyly osvědčeny.

Závěr o tom, že dlužník nemá více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, tak nelze učinit bez dalšího prostým konstatováním, že se dlužník pohledávkám dalších věřitelů kvalifikovaně brání, jak to učinil insolvenční soud v napadeném usnesení v případě pohledávek P7, P9 a P13 bez toho, že by zároveň uvedl, jak proti jednotlivým pohledávkám dlužník brojí, resp. uvedl tvrzení jednotlivých věřitelů ohledně existence jejich pohledávek, tvrzení dlužníka a vymezil rozsah potřebného dokazování. Jen tak bude možné, přestože se zde prosazuje zásada vyšetřovací, posoudit, zda dokazování, které by bylo potřeba k tvrzením věřitelů a dlužníka provést, by nebylo v rozporu s cílem insolvenčního řízení a jeho zásadami.

V projednávané věci insolvenční soud dospěl k závěru, že Věřitel osvědčil svou pohledávku za dlužníkem, avšak nesprávně dovodil, který však další věřitele nemá, neboť pohledávky některých z nich zanikly splněním, další věřitelé vzali své přihlášky pohledávek zpět a spornými zůstaly jen pohledávky P7, P9 a P13, k nimž insolvenční soud učinil nesprávný závěr, že nebyly osvědčeny, neboť se jim dlužník kvalifikovaně brání, a závěr o neexistenci dalších věřitelů dlužníka nesprávně založil na zjištění, že Věřitelem výše uvedení soudní exekutoři k jeho výzvě neodpověděli, zda mají pohledávku za dlužníkem.

Lze tedy shrnout, že insolvenční soud veden popsaným nesprávným právním posouzením věci se podstatou procesní obrany dlužníka vůbec nezabýval, její obsah v napadeném usnesení fakticky nereprodukoval a nijak ji nehodnotil, resp. se omezil na závěr, že obrana dlužníka proti pohledávkám P7, P9 a P13 je kvalifikovaná a že pouhá existence sporů o ně již dokládá, že nejsou osvědčeny. Nevypořádal se s tím, že další věřitelé označení Věřitelem k jeho výzvě neodpověděli, zda mají za dlužníkem pohledávky, a namísto toho, aby na nich odpověď vymáhal, dovodil, že za dlužníkem pohledávky nemají.

Závěr insolvenčního soudu o tom, že dlužník nemá více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, není správný a je předčasný.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3.července 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová