3 VSPH 132/2012-A-26
KSLB 76 INS 20272/2011 3 VSPH 132/2012-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: VRATOVÁ A DVEŘNÍ TECHNIKA, s.r.o., se sídlem Liberec V-Kristiánov, Jablonecká 46, IČO: 25939823, zast. JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou, se sídlem Hradec Králové, tř. Čs. armády 300, zahájeného k insolvenčnímu návrhu navrhovatele: a) KvaBy, s.r.o., se sídlem Liberec, Norská 568/1, IČO: 28699106, b) Radomír Mezera, se sídlem Liberec XXXIII., Tolstého 259, IČO: 15702499, c) REMIX, spol. s r.o., se sídlem Chomutov, Kosmonautů 4063, IČO: 47306904, všichni zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem Liberec 3-Jeřáb, 1. máje 535/50, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 9. ledna 2012, č.j. KSLB 76 INS 20272/2011-A-15,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 9. ledna 2012, č.j. KSLB 76 INS 20272/2011-A-15, s e z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (insolvenční soud) zamítl návrh navrhovatelů KvaBy, s.r.o., se sídlem v Liberci (dále jen navrhovatel a/) a Radomíra Mezery, se sídlem v Liberci (dále jen navrhovatel b/) na zjištění úpadku dlužníka VRATOVÁ A DVEŘNÍ TECHNIKA, s.r.o., se sídlem v Liberci (dále jen dlužník, bod I. výroku), zavázal navrhovatele a) a b) k náhradě nákladů řízení dlužníkovi ve výši 9.600,-Kč společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku) a současně zavázal každého z navrhovatelů k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč ve lhůtě tří dnů na účet soudu nebo kolky (body III. a IV. výroku).

Uvedl, že navrhovatelé ve stejný den podali insolvenční návrh, jimiž se domáhali zjištění dlužníkova úpadku. Navrhoval a) tvrdil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 909.919,-Kč za dodávku a montáž hliníkových okem a dveří objektu Mosaic House v Praze, jako dalšího dlužníkova věřitele označil navrhovatele b) s pohledávkou 821.024,-Kč. Navrhovatel b) ve svém insolvenčním návrhu tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 821.024,-Kč za dodávku oplocení Tesco v objektu obchodní a zábavní centrum FORUM-Liberec, za dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatele a). Soud uvedl, že insolvenční návrh navrhovatele b) považuje za přistoupení do insolvenčního řízení ve smyslu § 107 odst. 1 zák.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ).

Dlužník namítl, že navrhovatelé nejsou aktivně legitimováni a k výzvě soudu předložil požadované seznamy majetku, závazků a zaměstnanců. Soud konstatoval, že ke dni rozhodnutí se do insolvenčního řízení přihlásili další čtyři označení věřitelé s tím, že všechny pohledávky byly přihlášeny jako nezajištěné a nevykonatelné.

Dále soud uvedl, že se před nařízením jednání zabýval aktivní legitimací obou navrhovatelů a zjistil, že navrhovatel a) k prokázání své pohledávky za dlužníkem předložil jím zpracovanou cenovou nabídku z 26.1.2010, jež není podepsána a neobsahuje návrh smlouvy, že dlužník e-mailem z 10.2.2010 prosí navrhovatele a), aby objednal část zboží dle cenové nabídky, přičemž z tohoto podání je zřejmé, že bude uzavřena písemná smlouva a že se uskuteční schůzka, že 3.4.2010 vystavil navrhovatel a) dlužníku dílčí fakturu za dodávku a montáž prvků OK75 a OK76 na částku 369.305,-Kč, bližší specifikace předmětu montáže není známa. Z dopisu dlužníka ze 17.11.2010 zjistil, že namítl navrhovateli a), že zakázka nebyla provedena řádně a kompletně, a proto má nárok na zaplacení toliko částky 216.182,-Kč, z e-mailu navrhovatele a), že vyzval dlužníka k úhradě částky 658.266,-Kč a z e-mailu dlužníka z 6.12.2010, že vyzval navrhovatele a) k uzavření dohody o narovnání. Dále soud uvedl, že navrhovatel a) předložil fakturu z 1.3.2011 na částku 540.614,-Kč, potvrzení firmy Williams Hotel, s.r.o. z níž se podává, že subdodávka dlužníka vůči generálnímu dodavateli byla předána 9.6.2010 a jeho výzvu k úhradě dlužné částky s tím, že shodné doklady přiložil tento navrhovatel i k přihlášce.

Konstatoval, že dlužník pohledávku navrhovatele a) odmítl a předložil návrh smlouvy o dílo č. 1001008 podepsaný toliko jednatelem navrhovatele a) z 15.3.2010 a e-mail bývalého jednatele navrhovatele a) p. Kyšky, jenž upozornil dlužníka na to, že faktura (bez bližší specifikace) byla vystavena podvodně a neoprávněně.

Soud uzavřel, že navrhovatel a) shora uvedenými listinami svou pohledávku za dlužníkem neprokázal, a že by k jejímu prokázání muselo být provedeno další dokazování, zejména k existenci smlouvy uzavřené mezi účastníky včetně zjištění, co bylo jejím předmětem, jaká byla smluvena cena, kdy došlo ke splnění, což by bylo s ohledem na absenci listinných důkazů třeba prokazovat svědecky, případně dodacími listy, zápisy ve stavebním deníků apod.; event. by mohl navrhovatel a) požadovat nárok z bezdůvodného obohacení, jehož výše by musela být prokázána znalecky.

K aktivní legitimaci navrhovatele b) uvedl, že svou pohledávku za dlužníkem ve výši 821.024,-Kč dokládal cenovou nabídkou z 20.11.2008, z níž se podává celková cena s DPH ve výši 936.000,-Kč, dále zálohovou fakturou na částku 368.000,-Kč z 30.1.2009 s tím, že mu byla dlužníkem zaplacena ve čtyřech platbách po 92.000,-Kč, a dále obsáhlou e-mailovou korespondencí mezi ním a dlužníkem týkající se dodávky. Dále navrhovatel b) předložil korespondenci s dlužníkem ohledně narovnání, k němuž nedošlo, fakturu na částku 1.189.024,-Kč obsahující i vyúčtování zaplacené zálohy 368.000,-Kč a prohlášení společnosti Klement, a.s. o tom, že dlužník pro něj dílo řádně provedl a bylo zaplacené, když uvedené listiny navrhovatel b) přiložil k přihlášce pohledávky. V reakci na návrh navrhovatele b) dlužník předložil oznámení tohoto věřitele z 21.5.2010 o postoupení pohledávky K. Edrovi a oznámení K. Edry ze dne 16.8.2010 o tom, že mu byla pohledávka navrhovatelem b) postoupena. Soud dovodil, že navrhovatel b) neprokázal, že by měl za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 821.024,-Kč, ani že by ji jménem postupníka (K. Eder) byl oprávněn vymáhat ve smyslu § 530 odst. 1 obč. zák. Neprokázal, že by mezi ním a dlužníkem byla uzavřena smlouva v jakékoliv formě, písemná cenová nabídka byla časově omezena a navrhovatel b) neuvedl důkazy prokazující její akceptaci, když dlužník namítl, že ji neakceptoval. Uzavřel, že není pochyb o tom, že tento navrhovatel pro dlužníka nějakou zakázku realizoval, avšak nelze vyvrátit bez dalších důkazů dlužníkovo tvrzení, že za dodané zboží zaplatil uvedenými čtyřmi platbami po 92 tis. Kč. Prokazování existence nároku tohoto navrhovatele by rovněž znamenalo, jako v případě navrhovatele a) obšírné dokazování, event. prokazování výše vzniku bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem.

Cituje § 143 odst. 2 IZ a s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyjádřeném v rozhodnutí č.j. KSLB 76 INS 3492/2011, 1 VSPH 798/2011-A-34 ze dne 12.8.2011 uzavřel, že již na základě předběžného posouzení skutkového stavu dospěl k závěru, že k prokázání pohledávky obou navrhovatelů nestačí provést důkazy jimi předloženými listinami bez nutnosti dalšího dokazování, a že (obecně) je navrhovatel povinen doložit svou splatnou pohledávku za dlužníkem nezpochybnitelným způsobem, přičemž insolvenční řízení není určeno k tomu, aby nahrazovalo nalézací řízení a probíhalo v něm dokazování nad rámec předložených listinných důkazů k prokázání existence jeho pohledávky. S ohledem na závěr o nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů nenařídil jednání a rozhodl na základě jimi předložených důkazů a jejich insolvenční návrhy podle § 143 odst. 2 IZ zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému dlužníku přiznal náhradu za právní zastupování advokátkou. Výrok o náhradě soudního poplatku navrhovateli odůvodnil § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (SOP), položky 4 bodu 1 písm. c) sazebníku

Toto usnesení napadl navrhovatel a) v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že nebyla splněna ani jedna z podmínek stanovených v § 133 IZ, aby ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání. Zdůraznil, že mu není zřejmé, jakým způsobem insolvenční soud dospěl k závěru, že nejsou navrhovatelé a) a b) aktivně legitimováni, a pokud by jejich legitimaci zpochybňoval dlužník, měla jim být dána možnost se s touto námitkou vypořádat při nařízeném jednání, a že soud nevzal v potaz další skutečnost, a tou jsou do řízení přihlášení další věřitelé. Dále namítl, že se soud spokojil s dlužníkem předaným seznamem pohledávek a závazků, jenž byl sestaven k datu 30.9.2011, nikoliv ke dni podání insolvenčního návrhu a není vyloučeno, že dlužník tímto způsobem zakrývá aktuální stav.Uvedl, že mu je známo, že společník dlužníka Ing. Ivo Očovaj založil další společnost VDT plus, s.r.o., na níž převádí majetek dlužníka a její zaměstnance. Uzavřel, že soud překročil svou pravomoc a rozhodl protizákonně.

Dlužník se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, ve věci nařídil jednání a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 IZ insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, jmenovitě v usnesení ze dne 24. března 2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou.

Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je-jak řečeno-toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 14/2011).

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání viz citované R 14/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele také vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník pohledávky navrhovatelů a) a b) popírá zcela ze shora uvedených důvodů, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v hodnocení věcné legitimace navrhovatelů, na něž pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že jedině navrhovatele samé tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, jež by mohly nějaký jejich splatný nárok vůči dlužníku (a tedy i legitimaci k podání insolvenčního návrhu) zakládat. Proto bylo na navrhovatelích, aby splnili povinnost tvrzení a povinnost důkazní jak ohledně věcného obsahu smluv (které nebyly uzavřeny písemně), tak především i o tom, že jakékoli plnění dlužníku poskytli, neboť jinak nelze uvažovat ani o nároku navrhovatelů na zaplacení ceny provedeného díla ze smlouvy (byla-li platně uzavřena), ani o jejich nároku z bezdůvodného obohacení (pokud smlouva uzavřena nebyla nebo nikoli platně). Správný je i závěr soudu prvního stupně, že navrhovatelé a) a b) svou věcnou legitimaci podle § 105 IZ (ve smyslu R 14/2011) nedoložili, neboť dokazování, které by muselo být provedeno k prokázání rozhodných sporných skutečností, na nichž závěr o existenci jejich splatných pohledávek za dlužníkem (ať již ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení) závisí, zjevně přesahuje rámec insolvenčního řízení, který je ke zkoumání aktivní legitimace navrhovatele určen.

Pro rozhodnutí je však podstatné, že v průběhu odvolacího řízení byl insolvenčnímu soudu (dne 11.6.2012) doručen insolvenční návrh ze dne 25.5.2012 podaný věřitelem REMIX, spol. s r.o., se sídlem Chomutov, Kosmonautů 4063, IČO: 47306904 (navrhovatel c/). Ten v návrhu popsal okolnosti vzniku své pohledávky za dlužníkem, jež má původ ve smlouvě o dílo č. Retail Park-0801007 z 24.4.2008 a dohodě o narovnání z 25.10.2010 uzavřených s dlužníkem, z nichž se podává, že má od 11.8.2011 za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 97.369,90 Kč. Současně označil další čtyři věřitele dlužník, a to navrhovatele a) a b), a dále STAVO-BEST, s.r.o., se sídlem Staňkovice s pohledávkou ve výši 1.291.500,-Kč splatnou 14.10.2010 a Tremco-illbruck, s.r.o., se sídlem Praha 10 s pohledávkou 29.255,-Kč splatnou 13.10.2011.

Po vydání napadeného zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně (dříve než nabylo právní moci) tak dalším insolvenčním návrhem směřujícím proti dlužníku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 IZ přistoupil k insolvenčnímu řízení navrhovatel c), jenž do insolvenčního řízení dlužníka též řádně přihlásil svou pohledávku. Jeho insolvenční návrh beze zbytku vyhovuje náležitostem požadovaným v § 103 odst. 1, 2 IZ, neboť v něm vylíčil důvody vzniku jeho pohledávky za dlužníkem s údaji o její výši a splatnosti, a dále též označil konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka s uvedením výše a splatnosti jejich pohledávek. Navrhovatel c) tak nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem (o jeho aktivní legitimaci), k jejichž prokázání předložil i relevantní důkazy (vč. dohody o narovnání z 25.10.2010), a současně nabídl dostatečná tvrzení svědčí o naplnění stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence, když na podkladě jím uvedených skutečností (budou-li prokázány) lze přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen platit, neboť je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a 2 písm. b/ IZ).

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude zabývat insolvenčním návrhem navrhovatele c) a na jeho podkladě (ve spojení s návrhy navrhovatelů a/ a b/) věc projedná v souladu s ust. § 133 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. března 2013

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová