3 VSPH 1315/2015-A-13
KSPL 65 INS 12429/2015 3 VSPH 1315/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Laguna Group, spol. s r.o., IČO 25220977, se sídlem v Aši, Šaldova 2, zahájené k návrhu navrhovatele: Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 12429/2015-A-8 ze dne 29. května 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 12429/2015-A-8 ze dne 29. května 2015 se m ě n í tak, že insolvenční návrh se neodmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl doručen 13.5.2015 insolvenční návrh navrhovatele, kterým se domáhal zjištění dlužníkova úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. Uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 362.520,31 Kč z titulu úvěrové smlouvy z 15.10.2007, již dlužník řádně nesplácí, a proto se pohledávka stala splatnou k 20.9.2010 v souladu se Všeobecnými podmínkami poskytování úvěru právnickým osobám a fyzickým osobám, přičemž navrhovatel konstatoval, že přes výzvu k zaplacení z 19.4.2011 na úvěrovou pohledávku dlužník již nic nezaplatil; pohledávka je zajištěna zástavním právem na dlužníkově majetku. Dále navrhovatel uvedl, že má dlužník další věřitele s pohledávkami, a to Českou kancelář pojistitelů, IČO 70099618 se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 129 s pohledávkou 11.189,--Kč s přísl. splatnou 3.11.2014, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, IČO 41197518 se sídlem v Praze 3, Orlická 4 s pohledávkou 4.367,--Kč s přísl. se lhůtou splatnosti 17.9.2014 a ve výši 6.344,--Kč s přísl. se lhůtou splatnosti 29.1.2014, dále vždy uvedl firmu, IČO, sídlo, výši pohledávky a lhůtu splatnosti u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, Kooperativy pojišťovny, a.s.,

Vienna Insurance Group, RWE Energie, spol. s r.o., Českého inkasního kapitálu, a.s. a 02 Czech Republic, a.s.

Cituje § 3 a § 103 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) insolvenční soud dospěl jednak k závěru, že ustanovení § 103 odst. 2 InsZ neodpovídá insolvenční návrh, v němž jsou konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazeny pouze obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež neplní po dobu déle 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Zároveň však uvedl, že tvrzení o mnohosti dlužníkových věřitelů nejsou konkrétní, když neoznačil právní tituly vzniku jednotlivých pohledávek a omezil se na uvedení jejich výše a splatnosti a splatnost jednotlivých pohledávek dovodil z údajů o zápisu exekutorského zástavního práva k nemovitostem v dlužníkově vlastnictví v katastru nemovitostí. Uzavřel, že insolvenční návrh postrádá zákonem požadované náležitosti, a proto postupoval podle § 128 odst. 1 InsZ a insolvenční návrh odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (o.s.ř.).

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se jeho insolvenční návrh neodmítá, neboť odmítl závěry insolvenčního soudu o tom, že jeho insolvenční návrh je neprojednatelný pro jeho obsahové vady. Naopak trval na tom, že jeho insolvenční návrh má všechny zákonem požadované náležitosti, když v něm doložil svou věcnou legitimaci, tj. pohledávku za dlužníkem z poskytnutého úvěru, označil další věřitele s výší jejich pohledávek a lhůtami splatnosti. Rozhodnutí insolvenčního soudu označil za přepjatě formalistické, jímž mu odpírá právní ochranu a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční návrh tak musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Naproti tomu při úpadku dlužníka (právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatele) ve formě předlužení se podmínka mnohosti jeho věřitelů neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných, ale rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky a nabídnout i potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel podal k insolvenčnímu soudu návrh proti dlužníkovi s tím, aby byl zjištěn jeho úpadek a řešen ve formě konkursu. Navrhovatel popsal a doložil svou pohledávku za dlužníkem, mající původ v poskytnutém úvěru, dále řádně označil další své věřitele firmou, identifikačním číslem, výší pohledávky a lhůtou splatnosti, navrhl důkaz k prokázání svých tvrzení a konstatoval, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen splácet.

Z uvedeného je zřejmé, že navrhovatel v insolvenčním návrhu dostatečně identifikoval svou pohledávku za dlužníkem, a co do tvrzení o dlužníkově úpadku označil jeho další věřitele s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a lze dovodit, že je neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Je tak namístě závěr uvažovat o naplnění podmínky dlužníkovy platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) nebo b) InsZ. Odvolací soud pak nesdílí názor insolvenčního soudu, podle kterého náležitostí insolvenčního návrhu je také uvedení právního titulu, na základě kterého se pohledávky jednotlivých věřitelů zakládají. Pokud měl insolvenční soud za to, že pohledávky dalších věřitelů nelze dokládat jen výpisem z katastru nemovitostí, pak se nepochybně nejedná o formální vadu insolvenčního návrhu, která by bránila jeho projednání.

Insolvenční návrh věřitele obsahuje povinná tvrzení, jež jsou způsobilá, byla-li by prokázána osvědčit dlužníkův úpadek, a proto za uvedeného stavu věci nebyly dány podmínky pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 InsZ.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 20. července 2015

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová