3 VSPH 1315/2013-A-13
MSPH 94 INS 18832/2013 3 VSPH 1315/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Jozefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Běhounkova 2305/9, 158 00 Praha 5, zahájeném na návrh věřitele Ing. Miloslava anonymizovano , anonymizovano , bytem K Zeleným domkům 1101/9, 148 00 Praha 4, zast. JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Valentinská 11, 110 00 Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 18832/2013-A-7 ze dne 10. července 2013,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 18832/2013-A 7 ze dne 10. července 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 94 INS 18832/2013-A-7 ze dne 10.7.2013 odmítl insolvenční návrh věřitele Ing. Miloslava anonymizovano (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel podáním ze dne 27.6.2013 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka Jozefa anonymizovano (dále jen dlužník) a prohlášení konkursu na jeho majetek.

Dále soud-odkazuje na § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vymezující zákonné znaky úpadku dlužníka ve formě insolvence vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti (co jednoho ze znaků úpadku insolvencí)-konstatoval, že podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu mimo jiné vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka a musí v něm být označeny důkazy, kterých se navrhovatele k prokázání tvrzených skutečností dovolává. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku. Procesní povinnost tvrzení přitom nelze mít za splněnou tím, že navrhovatel místo vylíčení rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz či ponechá na soudu, aby si potřebné informace od jiných subjektů sám opatřil. Břemeno tvrzení spočívá zásadně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být dokázáno.

V daném případě však navrhovatel neuvedl ničeho o důvodu vzniku své pohledávky, přičemž pouze dodal, že dle neoficiálních informací má dlužník závazky také vůči Generálnímu finančnímu ředitelství a Všeobecné zdravotní pojišťovně, a.s., o jejichž výši, důvodu vzniku či splatnost není navrhovateli nic známo. Navrhl, aby si tyto informace opatřil soud sám.

Soud dospěl k závěru, že tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele jsou pro posouzení úpadku dlužníka-z hlediska naplnění podmínek dle § 3 odst. 1 a 2 nebo § 3 odst. 3 IZ-nedostatečná. Neuvedl totiž konkrétní tvrzení svědčící o tom, že vskutku má vůči dlužníku neuhrazenou pohledávku a že existují ještě další dlužníkovi věřitelé. Protože na základě takového neurčitého a neúplného insolvenčního návrhu nelze v insolvenčním řízení pokračovat, soud tento návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Současně podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) rozhodl o náhradě nákladů řízení se zřetelem k tomu, že dlužníku v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a v řízení bylo pokračováno. Namítal, že v insolvenčním návrhu zřetelně vymezil důvod svých pohledávek za dlužníkem, když uvedl, že dne 15.9.2009 dlužník avaloval dvě směnky vlastní znějící na částky 37.300.000,-Kč a 12.500.000,-Kč, které mu byly předloženy dne 30.10.2009 a 2.12.2009 k zaplacení, což ale dlužník neučinil. Jde tedy o navrhovatelovy směnečné nároky vůči dlužníku (u nichž sama směnka je důvodem vzniku nároku) a jejichž splatnost nastala v uvedených datech stanovených k zaplacení (předložení) směnek. Jako další věřitele dlužníka navrhovatel označil Generální finanční ředitelství a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, a.s. Pohledávky těchto věřitelů ale nezná a nemůže je zjistit, neboť se jedná o osoby vázané povinností mlčenlivosti dle § 52 zákona č. 280/2009 Sb. a § 24a zákona č. 551/1991 Sb. Proto navrhovatel žádal soud, vůči němuž uvedené subjekty nejsou mlčenlivostí vázány, aby si u nich dotazem sám opatřil informace o jejich pohledávkách. Z těchto důvodů je navrhovatel přesvědčen o tom, že jeho návrh má náležitosti dle § 103 IZ, a že jeho odmítnutí je v rozporu se zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5 písm. a) IZ; označení další věřitelé jsou totiž oproti navrhovateli ve výhodnějším postavení, neboť si svým vlastním rozhodnutím mohou založit vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku a snáze tak mohou (na úkor navrhovatele) dosáhnout jejího uspokojení.

Po podání odvolání navrhovatel podáním ze dne 30.10.2013 (A-11) upozornil na to, že do insolvenčního řízení přihlásila svoji splatnou pohledávku za dlužníkem věřitelka Nikola Vacková.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Úpadek předlužením podle § 3 odst. 3 IZ přichází v úvahu jen u dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne,

že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Navrhovateli lze přisvědčit pouze potud, že v podaném insolvenčním návrhu doručeném soudu dne 4.7.2013 vskutku dostatečně specifikoval svoje pohledávky za dlužníkem ve výši 37.300.000,-Kč a 12.500.000,-Kč z titulu dlužníkova směnečného rukojemství ohledně směnek vlastních vystavených dne 15.9.2009 společností PARLET, s.r.o. na řad navrhovatele a splatných dne 30.10.2009 a 2.12.2009. Úpadek dlužníka navrhovatel dovozoval ve formě insolvence (úpadek předlužením u daného dlužníka, který není podnikatelem, ani nepadá v úvahu). Co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 IZ se však v insolvenčním návrhu-vedle popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem-omezil jen na označení 2 dalších údajných dlužníkových věřitelů-Generálního finanční ředitelství a Všeobecné zdravotní pojišťovny a.s., žádné jejich pohledávky za dlužníkem však nespecifikoval (neuvedl nic o jejich výši, důvodu a splatnosti). Naopak uvedl, že mu o existenci takových pohledávek (či jejich aktuální výši) není nic známo, a požadoval, aby si takové skutečnosti soud sám zjistil dotazem označeným subjektům.

Na základě tvrzení obsažených v navrhovatelově insolvenčním návrhu tedy zjevně nelze přijmout závěr, že vedle něj má dlužník i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

K odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud pro úplnost za potřebné znovu upozornit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve pokud má soud k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a výkonu rozhodnutí vedeného před orgány k tomu povolanými. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohou mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhovatelův insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči němu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 22. ledna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková