3 VSPH 1314/2015-A-20
MSPH 94 INS 3767/2015 3 VSPH 1314/2015-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka SOS CB , spol. s r.o. v likvidaci, IČO 28098757, se sídlem v Praze 4, Na Lysinách 20, zast. Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 1, zahájené k návrhu insolvenčního navrhovatele Ing. Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Starých Hodějovicích, Horní 24, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3767/2015-A-13 ze dne 6. května 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3767/2015-A-13 ze dne 6. května 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) zamítl insolvenční návrh navrhovatele (bod I. výroku), uložil navrhovateli zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení soudní poplatek za řízení 2.000,-Kč v kolcích nebo na účet soudu k označenému variabilnímu symbolu (bod II. výroku) a navrhovatele zavázal k náhradě nákladů řízení dlužníkovi ve výši 8.228,-Kč ve lhůtě tří dnů k rukám jeho právního zástupce (bod III. výroku).

Insolvenční soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že navrhovatel se domáhá proti dlužníkovi zjištění jeho úpadku návrhem z 30.1.2015, v němž uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 10.000,-Kč mající původ ve výplatě na základě pracovního poměru u dlužníka se lhůtou splatnosti 25.5.2012 a je tak déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Za dalšího věřitele označil věřitele UMBRELLA Base, spol. s r.o., IČO 29017629 se sídlem v Praze 4, Na Lysinách 20 s pohledávkou za dlužníkem ve výši 7.950,-Kč se splatností 15.8.2013, jež představuje dlužné nájemné na základě smlouvy o pronájmu nemovitosti, v němž má dlužník své sídlo a konstatoval, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit.

Dlužník navrhoval, zamítnutí návrhu a uvedl, že činil prostřednictvím svého likvidátora kroky ke zjištění činnosti vykonávané prostřednictvím jeho bývalého jednatele a společníka Ing. Pavla anonymizovano , tj. navrhovatele. Popřel navrhovatelovu pohledávku a uvedl, že o ní neúčtoval; vyjádřil podezření, že tvrzená pohledávka navrhovatele je uměle vytvořena a je podvrhem s cílem znemožnit dokončení jeho likvidace a prošetření bývalé činnosti jeho statutárního orgánu-navrhovatele; nadto v době vzniku tvrzeného nároku již žádnou činnost nevykonával. Uvedl, že navrhovatelem předložená listina není dokladem, z něhož plyne jeho pohledávka, a poukázal na to, že nic navrhovateli nebránilo tuto pohledávku přihlásit do likvidace, co neučinil. Zároveň dlužník namítl, že i kdyby navrhovatelova pohledávka měla existovat, pak by došlo k jejímu započtení, má za navrhovatelem pohledávku ve výši 8.219.000,-Kč vzniklá z výběru částek v uvedeném rozsahu navrhovatelem v postavení jeho jednatele, kdy s výjimkou jediného bezhotovostního výběru v ostatních případech se jednalo o výběr v hotovosti bez jejich určení (bez protiplnění), přičemž jedním z nich byl i převod 5 mil. Kč.

Insolvenční soud uvedl, že v řízení dokazoval informací o transakci na účtu dlužníka z 9.6.2014, zprávou o daňové kontrole FÚ v Českých Budějovicích ze 14.2.2012 a dokladem od ČSOB, a.s. ze 16.10.2014 a výzvou k poskytnutí informací z 10.112.2014. Cituje § 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InSZ) a aniž by učinil z uvedených důkazů jakákoliv zjištění, dospěl k závěru, že se dlužníkovi podařilo úspěšně zpochybnit navrhovatelovu věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť ji opírá o pohledávku, která je sporná a její existenci navrhovatel dostatečně nedokládá. Tvrzení navrhovatele je výrazně oslabeno i tím, že se nezúčastnil nařízeného jednání, čímž se připravil o vyvrácení tvrzení dlužníka. Konstatoval, že InsZ ukládá navrhovateli k insolvenčnímu návrhu připojit listiny, jimiž svou pohledávku za dlužníkem, a tudíž i věcnou legitimaci k jeho podání, dokládá. Akcentoval, že smyslem insolvenčního řízení není dokazování k pohledávce insolvenčního navrhovatele-věřitele nad rámec předložených listin. Se závěrem, že navrhovatel nedoložil věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu podle § 143 odst. 2 InsZ insolvenční návrh zamítl. V souvislosti s tím pak uložil navrhovateli povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč podle § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a zavázal jej i k náhradě nákladů řízení úspěšnému dlužníkovi v rozsahu nákladů spojených se zastupováním advokátem.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, nedospěje-li k závěru, že je lze změnit a jeho návrhu vyhovět. Se závěry insolvenčního soud vyslovil nesouhlas, neboť měl-li pochybnosti o existenci jeho pohledávky za dlužníkem k doložení věcné legitimace, mohl jej vyzvat, aby založil další důkazy, jež ji prokazují a nebylo namístě vycházet z tvrzení dlužníka, resp. jeho likvidátora Petra Samce (likvidátor), jehož tvrzení označil za účelová, neboť ten řeší své osobní problémy z neúspěšného podnikání ve společnosti dlužníka účelovým podáváním podnětů orgánům činným v trestním řízení. Jeho nezájem o činnost v dlužníkovi pak dokládá i neúčast na valné hromadě dlužníka konané 17.3.2012, při níž došlo ke jmenování Jana Dolejšího dlužníkovým jednatelem. Z jeho čestného prohlášení se pak podává, že veškeré spory dlužníka s ním byly vyvolány likvidátorem. Účetnictví dlužníka předal Janu Dolejšímu a ten je měl předat likvidátorovi. Připojil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č.j. 18 T 179/2012-451 z 5.8.2013 (zproštění obžaloby navrhovatele), směnku zajišťující jeho pohledávku za dlužníkem, uznání závazku z 10.6.2012 a čestné prohlášení Jana Dolejšího ze 14.1.2012.

Dlužník se k odvolání navrhovatele nevyjádřil. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele je opodstatněno, byť z jiných než namítaných důvodů.

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se jinak do insolvenčního řízení nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

K doložení věcné legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 30/2009, publikovaném pod číslem 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrh se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou (na rozdíl od doložení věcné legitimace, jež se řídí zásadou projednací). Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i tom, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, znaleckými posudku, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; to však neznamená, že insolvenční soud rezignuje na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by sporné řízení nahrazovalo a na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak muselo ve sporné řízení stát.

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B) zaujal stanovisko, od kterého není důvodu se odchýlit ani v souzené věci, a sice že rozhodnutí vydané k insolvenčnímu návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též, které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné; u každého skutkového zjištění musí stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek skutkových důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivá skutková zjištění je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu, který stručně a výstižně vyjadřuje skutková zjištění a který je rozhodný pro právní posouzení věci, jímž je výklad o tom, z jakých ustanovení zákona soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta.

Lze tedy shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí musí soud nejen reprodukovat, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, ale také musí zřetelně uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Na základě svých zjištění soud je povinen formulovat tzv. skutkovou větu, již posoudí po stránce právní. V důvodech rozhodnutí je třeba vždy vyložit úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1561/2006 z 10.6.2008).

Z insolvenčního spisu plyne, že jednání konaného 4.5.2015 se navrhovatel nezúčastnil přesto, že mu byla obsílka k němu řádně doručena 3.4.2015, a protože se navrhovatel k jednání neomluvil a nepožádal o jeho odročení insolvenční soud důvodně jedna podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti. Z protokolu se podávají vyjádření právního zástupce dlužníka a vyjádření likvidátora, k důkazu insolvenční soud četl obsah navržených důkazů, tj. zprávy o daňové kontrole FÚ v Českých Budějovicích ze 14.2.2012, dokladu od ČSOB, a.s. ze 16.10.2012 a výzvy navrhovateli k vysvětlení jeho kroků jako při činnosti ve společnosti dlužníka. K insolvenčnímu návrhu připojilo navrhovatel dohodu o provedení práce z 1.4.2012.

Výše uvedeným požadavkům na odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud nedostál. Přestože provedl důkazy navržené dlužníkem při jednání konaném 4.5.2015, v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, co z těchto jednotlivých listin zjistil, nezhodnotil tyto důkazy podle § 132 o.s.ř. a nedovodil skutkový závěr, z něhož by vyplynuly sporné skutečnosti a důkazy, které by bylo třeba provést k doložení navrhovatelovi věcné legitimace k podání insolvenčnímu návrhu. Neprovedl důkaz navrhovaný navrhovatelem, tj. dohodou o provedení práce z 1.4.2012, tento důkaz nezhodnotil a nevypořádal se s ním. Odvolací soud tak dovozuje, že napadené usnesení není srozumitelné, neboť neobsahuje popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani důkazů, jejichž prostřednictvím, by musela být věcná navrhovatelova legitimace prokazována ve sporném řízení. Usnesení insolvenčního soudu je tak nesrozumitelné.

Na základě výše uvedených závěrů proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud učiní zjištění z jednotlivých důkazů navrhovaných navrhovatelem i dlužníkem a po jejich zhodnocení učiní skutkový závěr k věcné legitimaci navrhovatele, který posoudí po právní stránce, tj. zda jí navrhovatel doložil nebo nikoliv; dojde-li opětovně k tomu, že navrhovatel věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu není, pak vyjádří okruh skutečností a důkazů k nim, jež by bylo nutno provést ve sporném řízení, k jehož náhradě však insolvenční řízení neslouží.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 14. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná