3 VSPH 131/2011-A-11
MSPH 98 INS 970/2011 3 VSPH 131/2011-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka OCD GROUP a.s. se sídlem Makovského 1339/16, 163 00 Praha 6-Řepy, zahájené na návrh věřitele Stanislava Pozníka, K Bucharce 247, 460 08 Liberec 19, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, 460 02 Liberec III.-Jeřáb, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č.j. MSPH 98 INS 970/2011-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č.j. MSPH 98 INS 970/2011-A-6, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2011, č.j. MSPH 98 INS 970/2011-A-6, v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitele Stanislava Pozníka (dále jen navrhovatel ) a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku spolu se smluvními úroky, smluvní pokutou a náklady rozhodčího řízení v celkové výši 316.082,17 Kč, doloženou rozhodčím nálezem ze dne 10.3.2009, č.j. RD/429/08/PO-17. Navrhovateli je známa existence dalších čtyř údajných věřitelů se splatnými i vykonatelnými pohledávkami. Navrhovatel měl tedy zato, že jsou splněny podmínky stanovené ust. § 3 odst. 1 IZ, a dlužník je v úpadku z důvodu platební neschopnosti.

Soud prvního stupně konstatoval, že věřitel, který podává insolvenční návrh, je povinen osvědčit, že on sám a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Navrhovatel neuvedl konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník po stanovenou dobu není k úhradě svých splatných závazků schopen, zejména údaje, z nichž se dá usuzovat na to, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo není schopen plnit závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. V insolvenčním návrhu věřitele tak chybí konkrétní uvedení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka (dle ust. § 3 IZ), přitom jejich absence je vadou insolvenčního návrhu, která brání pokračování v řízení. Navrhovatel v insolvenčním návrhu též nedostatečným způsobem identifikoval další věřitele se splatnou pohledávkou; není tedy osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Soud proto insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že soudu prokázal rozhodčím nálezem, že má proti dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. Tato pohledávka byla již splatná před vydáním rozhodčího nálezu a dlužník ji i částečně plnil. Dlužník si byl pohledávky vědom, a jelikož ji neuhradil ani po 2 letech, navrhovatel má zato, že na její úhradu nemá dlužník potřebné finanční prostředky. Navrhovatel dále namítal, že další věřitele označil jménem a příjmením, datem narození a bydlištěm. Navrhovateli není zřejmé, jakým způsobem by se mohl dozvědět aktuální výši dluhu u ostatních věřitelů. Domnívá se, že je úkolem soudu, aby tyto informace ověřil, věřitele oslovil a následně rozhodl. Poté, co byl již jednou insolvenční návrh odmítnut, dlužník změnil představenstvo, dozorčí radu, akcionáře, sídlo i název společnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě obecných náležitostí každého podání musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Z obsahu spisu se podává, že navrhovatel v insolvenčním návrhu ze dne 18.1.2011 uvedl, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 316.082,17 Kč, doložil přitom Rozhodčí nález ze dne 10.3.2009, č.j. RD/429/08/PO-17, který nabyl právní moci dne 24.3.2009. Navrhovatel dále tvrdil, že je mu známa existence dalších věřitelů se splatnými a někde i vykonatelnými pohledávkami; označil 4 věřitele jménem a příjmením, datem narození a adresou bydliště. Z těchto skutečností navrhovatel dovozoval, že dlužník se nachází v úpadku již od prosince roku 2008 a požadoval, aby soud rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Navrhovateli lze přisvědčit, že jeho tvrzení v insolvenčním návrhu o pohledávce, kterou má za dlužníkem, jsou dostatečně konkrétní a určitá. Navrhovatel doložil splatnou pohledávku za dlužníkem a potud by tedy byl oprávněn požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka.

K tomu, aby insolvenční návrh takto mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení, ovšem chyběl další předpoklad, totiž stejně kvalitní, tedy stejně konkrétní a určitá tvrzení v insolvenčním návrhu o dalším věřiteli (věřitelích) dlužníka. Soud prvního stupně v této souvislosti správně uzavřel, že takovou kvalitu navrhovatelova tvrzení nemají.

Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009) požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom Nejvyšší soud též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Navrhovatel nedostál své povinnosti uvést o dalších věřitelích a jejich splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. Z tvrzení, která navrhovatel nabídl v insolvenčním návrhu, by bylo možné dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, avšak nikoliv, že by ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Navrhovatel-vyjma sebe-o žádném věřiteli netvrdil, že by měl za dlužníkem pohledávku, jež je splatná po dobu delší než tři měsíce.

Navrhovatel nepřípustně směšuje požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen prováděn i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožnit přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů se pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Navrhovatel nepatřičně požaduje, aby za něj povinnost tvrzení splnil soud svou vlastní aktivitou. Jak již bylo řečeno, povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v § 86 IZ, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 2 neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nimž jsou spojeny významné účinky (§ 109 až § 11 IZ), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně; insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem ani v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 30. května 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová