3 VSPH 1302/2015-A-13
KSUL 85 INS 15942/2015 3 VSPH 1302/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužnice: Ludmila anonymizovano , anonymizovano , bytem Bílina, Jenišovská 244, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. KSUL 85 INS 15942/2015-A-7 ze dne 29. června 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. KSUL 85 INS 15942/2015-A-7 ze dne 29. června 2015, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením insolvenční soud odmítl insolvenční návrh dlužnice, spojený s návrhem na povolení oddlužení, došlý soudu dne 18.6.2015. Cituje ustanovení § 128 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb., dále jen InsZ, a vycházeje z toho, že dlužnice ke svému návrhu, který neobsahoval všechny náležitosti dané ust. § 104 InsZ, resp. § 392 InsZ, přes výzvu k jeho doplnění ze dne 22.6.2015 s poučením o následcích nevyhovění této výzvě, nepřipojila řádný seznam závazků, dospěl k závěru, že návrh je třeba odmítnout.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. Napadené rozhodnutí nemá za správné, neboť dle jejího přesvědčení soudu zaslaný seznam závazků obsahuje všechny požadované údaje, které zná.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 128 odst. 2 InsZ nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu. Tato lhůta nesmí být delší než 7 dnů; to neplatí, jde-li o insolvenční návrh podle § 98 odst. 1 InsZ. Nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne.

Současně nutno vycházet z toho, že podle § 7 InsZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení z.č. 99/1963 Sb., dále jen o.s.ř., nestanoví-li zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Z této úpravy lze mimo jiné dovodit, že i usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních o.s.ř. (srov. zejména § 155 odst. 1, § 169 a § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2). To se týká i usnesení, jímž je rozhodováno o insolvenčním návrhu. Proto odmítá-li soud insolvenční návrh dlužníka, musí v odůvodnění svého usnesení uvést, jaké konkrétní nedostatky tento návrh z hlediska požadavků zákona vykazoval, zda šlo o obsahové nedostatky, které brání pokračovat v řízení a které bez dalšího musejí vést k odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo zda šlo o nedostatky příloh tohoto návrhu, bez nichž je třeba považovat insolvenční návrh za neprojednatelný, a zda soud vyzval dlužníka k potřebnému doplnění insolvenčního návrhu, a to s poučením o způsobu, jak má být doplnění provedeno, a s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Přitom soud dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však napadené usnesení nevyhovuje. Své rozhodnutí soud prvního stupně staví na tom, že dlužnice insolvenční návrh ve stanovené lhůtě řádně, jak po ní usnesením ze dne 22.6.2015 (A-5) požadoval, nedoplnila, neuvádí však už ani to, jaké vady insolvenčního návrhu dlužnici usnesením A-5 vytkl ani to, v čem konkrétně mají spočívat jeho nedostatky, pro které jej odmítl. Pouhé obecné konstatování absence řádného seznamu závazků je z pohledu přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nedostatečné. Je vyloučeno, aby dlužnice seznala, co vlastně soud jejímu insolvenčnímu návrhu vytýká tak, aby mohla rozhodnutí o odmítnutí tohoto návrhu odvoláním věcně oponovat.

Za této situace odvolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí není ve smyslu přiměřeného použití ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. podle § 167 odst. 2 o.s.ř. či obecně v zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) dostatečně odůvodněné, a proto je nepřezkoumatelné. Vycházel přitom především z toho, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009).

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a podle § 7 InsZ a § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž tento znovu věc posoudí při důsledném respektování § 157 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 20. července 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková