3 VSPH 1298/2014-A-14
MSPH 99 INS 15176/2014 3 VSPH 1298/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: Sureeta, spol. s r.o., IČO 24846601, se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 15176/2014-A-8 ze dne 16.června 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 15176/2014-A-8 ze dne 16.června 2014 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení bezhotovostně na uvedený účet soudu k vyznačenému variabilnímu symbolu, nebo v hotovosti do pokladny soudu v pokladně na pracovišti v Praze 2, Slezská 9.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud vyšel ze založeného seznamu majetku, podle něhož dlužník nevlastní žádný majetek a je tak zřejmé, že ze zálohy bude hrazena odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku, ale i náklady v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem. Poznamenal, že není ospravedlnitelné, aby případné náklady insolvenčního řízení hradil stát v situaci, kdy nestačí na jejich úhradu prostředky majetkové podstaty ani uložená záloha ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Cituje ustanovení § 108 InsZ tak dospěl k závěru, že v případě insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem je třeba dlužníkovi uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální výši.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Zopakoval, že nemá žádný majetek ani jiný příjem, z něhož by mohl jednorázově v relativně krátké lhůtě uhradit 50.000,--Kč. Výši uložené zálohy zhodnotil jako nepřiměřenou vzhledem k rozsahu, v němž bude ustanovený insolvenční správce působit. Připomněl, že má pouze 6 věřitelů a vzhledem k tomu, že nemá žádný majetek, nebudou vznikat náklady v souvislosti s jeho správou a soupisem. Uzavřel, že postupem insolvenčního soudu je mu bráněno v přístupu k soudu, a proto je napadené usnesení zatíženo jinou vadou, jež může mít za následek jen jeho zrušení a vrácení věci insolvenčnímu soudu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 InsZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy podle § 108 InsZ je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit shodně s insolvenčním soudem, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 InsZ) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 InsZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu, jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka (§ 189 a násl. obč.zák.).

Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník podal insolvenční návrh na zjištění svého úpadku, který navrhl řešit formou prohlášeného konkursu. Dlužník nemá

žádný majetek, avšak má závazky vůči svým nezajištěným věřitelům ve výši celkem 612.642,37 Kč, takže je předlužen.

Insolvenční soud správně vycházel z toho, že v dlužníkově případě lze očekávat řešení jeho úpadku konkursem, v němž náklady řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje insolvenčního správce a jeho odměna, která podle Vyhlášky ve znění účinném do 1.1.2014-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele-dosahuje nejméně částky 45.000,--Kč, jinak se určí úvahou soudu podle § 5 Vyhlášky. I podle Vyhlášky účinné od 1.1.2014 činí odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem nejméně 45.000,--Kč (§ 1 odst. 5) a dále 1.000,--Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky, nejméně 45.000,--Kč (§ 2a).

Na základě dlužníkem poskytnutých údajů nelze předpokládat, že finanční prostředky postačující k úplné úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení (konkursu, popř. nepatrného konkursu podle § 314 a § 315 InsZ, reorganizace nepřipadá v úvahu) mohou být získány zpeněžením jeho majetku, a proto je třeba tyto náklady insolvenčního řízení zajistit zálohou.

Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně stanovení její výše, a proto napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 7. října 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová