3 VSPH 1265/2016-A-47
KSHK 40 INS 11725/2015 3 VSPH 1265/2016-A-47

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Bellamy Consulting, spol. s r.o., IČO 15032043, se sídlem v Praze 6, Křenova 11, zast. JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, U I. baterie 1, k návrhu navrhovatele: MW Červený Kostelec, spol. s r.o., IČO 49812068, se sídlem v Červeném Kostelci, ul. 17. listopadu 220, zast. Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 11725/2015-A-39 ze dne 6. června 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 11725/2015-A-39 ze dne 6. června 2016 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhá zjištění dlužníkova úpadku (původně obchodním jménem MW společnost, spol. s r.o. a později Sorento invest, spol. s r.o.) řešeného prohlášeným konkursem.

Ke své věcné legitimaci k podání insolvenčního návrhu (§ 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení-InsZ) uvedl:

-že uzavřel s dlužníkem 28.9.1993 smlouvu o pronájmu nemovitostí (Smlouva A) na dobu 50 let v níž se dlužník zavázal platit nájemné ve výši sjednané vždy k poslednímu měsíci v roce s tím, že jeho výše byla v závislosti na tom rozsahu oprav a provedených investic do pronajatých nemovitostí za předchozí rok, později podle faktur obsahující výši nájemného za rok podle postupu uvedeného ve Smlouvě A a od 1.1.2008 ve výši 3 mil. Kč ročně bez DPH podle dodatku č. 2 z 27.9.2007. Smlouvu A byla vypovězena 30.10.2013 a zanikla 31.1.2014; k předání pronajatých nemovitostí došlo až 24.6.2014,

-že uzavřel s dlužníkem 1.1.2005 smlouvu o pronájmu movitých věcí, jejímž předmětem byl pronájem věci podle seznamu přípravků a strojového vybavení uvedených ve znaleckému posudku č. 0061/002/2005 vypracované znalcem Tomášem Králíčkem (věci jsou také vyjmenovány pod body 15-18 soupisu jeho hmotného majetku) uzavřené na dobu neurčitou, za sjednané nájemné zprvu ve výši 1.227.638,--Kč bez DPH a od 1.9.2009 ve výši 441.780,--Kč bez DPH (Smlouva B), isir.justi ce.cz

-že uzavřel s dlužníkem 29.10.2004 smlouvu o pronájmu movitých věcí vyjmenovaných v seznamu soupisu jeho hmotného majetku pod body 11-14 při sjednaném nájemném ročně 432.168,67 Kč bez DPH (Smlouva C),

-že uzavřel s dlužníkem 20.5.2005 dohodu o podnikatelské výpomoci, jejímž předmětem bylo poskytnutí 1.100.000,--Kč dlužníkovi; jednalo se o výpomoc sjednanou na dobu jednoho roku a dlužník se zavázal vrátit tuto částku s úrokem ve výši 140% diskontní sazby, zjištěné ke dni poskytnutí uvedené částky, takže celková jeho pohledávka za dlužníkem činí 21.410.121,50 Kč.

Za další dlužníkovy věřitele označil společnost Medium Grundbesitzverwaltung GmbH (Společnost Medium) s pohledávkou ve výši minimálně 280.000,- podle smluv o půjčce z 24.2.2011 a 19.8.2011, kdy částka 200.000,- byla splatná k 28.2.2012 a ve výši 80.000,- k 29.2.2012 a společnost M&I Vermögensverwaltung GmbH (Společnost MI) s pohledávkami z půjček, a to:

-z 12.7.2007 ve výši 150.000,- se splatností 12.7.2012, -ze 13.8.2007 ve výši 150.000,- se splatností 12.8.2012, -ze 17.9.2007 ve výši 147.280,60 se splatností 16.9.2012, -ze 4.6.2008 ve výši 100.000,- se lhůtou splatnosti 3.6.2008, -z 18.11.2008 ve výši 350.000,- se lhůtou splatnosti 18.11.2010 a -z 1.3. 2010 ve výši 100.000,- se lhůtou splatnosti 31.12.2013.

Dlužník má tak více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit ve lhůtě delší než 3 měsíců po lhůtě splatnosti (tj. ve formě insolvence).

Navrhovatel doplnil, že Smlouva A je kombinací smluv podle zák. č. 116/1990 Sb. a § 663 a násl. ObčZ, že z jejího textu plyne zřejmý bezvýhradný projev vůle pronajmout jasně specifikovaný předmět nájmu na určitou sjednanou dobu a sjednání nájemného, resp. způsob jeho určení. Upozornil na to, že pokud ze Smlouvy A nevyplývala výše nájemného a z judikatury dovozoval, že pak by dlužníkovi vznikla povinnost platit nájemné obvyklé v místě a v čase vzhledem k hodnotě předmětu pronájmu a způsobu jeho užívání a poznamenal, že na tuto problematiku navazuje ustanovení § 2217 NObčZ. Konstatoval, že podle Smlouvy A se její účastníci chovali po dobu 20 let a nikdo proti ní neměl žádné výhrady. V případě závěru o neplatnosti Smlouvy A pak by dlužníkovi vzniklo bezdůvodné obohacení, jež by nepochybně nebylo promlčeno v celé výši vzhledem k tomu, že dlužníkovi vznikalo postupně až do okamžiku předání nemovitostí v červnu 2014. Otázkou promlčení by se však soud mohl zabývat jen v případě, že dlužník vznesl námitku promlčení. Ke Smlouvám B a C ještě doplnil, že předmět pronájmu je neurčitý a odkazuje na jejich seznam podle výše uvedeného znaleckého posudku, který však v době jejich uzavření ještě neexistoval. Ke Smlouvě D doplnil, že je nepochybné, že na účet dlužníka bezhotovostně převedl 1,1 mil. Kč a datum převodu 24.5.2005 pak odpovídá jeho závazku tak učinit do 25.5.2005. Účel platby je doprovázen poznámkou MW S.R.O. (původní obchodní název dlužníka).

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu s odůvodněním, podle něhož navrhovateli nesvědčí věcná legitimace ve smyslu § 105 InsZ. Upozornil na to, že navrhovatel se domáhal zjištění jeho úpadku neúspěšně ve věci vedené pod sp. zn. KSHK 40 INS 20643/2014. Akcentoval, že je společností bez jediného exekučního řízení a věřitele s pohledávkou, jež by byla vykonatelná na základě rozhodnutí soudu, a dovozoval tak, že ze strany navrhovatele se jedná o návrh šikanózní s cílem získat informace z jeho účetnictví. Tvrzení navrhovatele označil za sporná a nevěrohodná.

Ke Smlouvě A uvedl, že je neplatná, neboť byla uzavřena podle zák. č. 116/1990 Sb. a neobsahovala zákonem požadované náležitosti, neboť postrádá souhlas obce na straně jedné a týká se i pozemků na straně druhé. Namítal, že nebylo prokázáno, že by se na základě Smlouvy A platilo nájemné, není tvrzeno kolik bylo zaplaceno a jaká částka zbývá k doplacení. Uzavřel, že pro placení nájemného navrhovateli na základě vystavených faktur od roku 2004 neexistuje žádný právní titul.

Ke Smlouvám B a C dlužník uvedl, že byly uzavřeny 1.1.2005, resp. v roce 2014, zatímco znalecký posudek, na který navrhovatel odkazuje, co do určení předmětu pronájmu je datován 3.3.2005. Tvrzené věci mu nebyly předány a není zřejmé, od kdy měl movité věci užívat a do kterého data.

K možnosti úvahy o tom, že užíváním movitých věcí a nemovitostí mu vzniklo bezdůvodné obohacení, pak namítl, že nebylo prokázáno předání jak nemovitostí, tak věcí movitých. Namítl promlčení pohledávek se závěrem, že nelze určit, zda v posledních 4 letech vzhledem k předchozímu insolvenčnímu návrhu a stavění běhu promlčecích lhůt nelze ani zjisti, zda navrhovateli pohledávka z tohoto důvodu vůbec vznikla.

K tvrzení o pohledávkách ostatních věřitelů uvedl, že za spornou pohledávku označuje pohledávku společnosti SOMFY, spol. s r.o. ve výši 128.601,28 Kč, o níž bezúspěšně jednal a dále společnosti UNICODE MD, spol. s r.o. ve výši 7.426,50 Kč, neboť přihláška pohledávky nebyla řádně podepsána a nelze k ní proto přihlížet (přihlášky P3 a P6). K přihláškám P1, 7, 8 a 9 uvedla, že se jedná o věřitele z koncernu kontrolovaného bývalým jednatelem dlužníkem Peterem Merczakem a nejsou osvědčeny. Upozornil na to, že neuhrazení pohledávek v přihláškách P3 a P6 nelze zhodnotit tak, že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Uzavřel, že téměř roční existence insolvenčního řízení zhoršuje jeho postavení na trhu a po tuto dobu tu nevystupují alespoň dva věřitelé se nespornými a osvědčenými pohledávkami. Doplnil, že v pořadí poslední přihláška pohledávky ve výši 208.235,--Kč podaná společností PAcTIP, spol. s r.o. není doložena, neboť chybí jakýkoliv popis důvodu jejího vzniku s tím, že její existenci vylučuje.

Usnesení krajského soudu v Hradci Králové (insolvenční soud) č.j. KSHK 40 INS 11725/2015-A-4 ze 14.5.2015, jímž byl insolvenční návrh zamítnut, bylo k odvolání navrhovatele zrušeno a věc vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení usnesením Vrchního soudu v Praze sen. zn. 4 VSPH 1270/2015 s odůvodněním, že řízení bylo postiženo zmatečnostní vadou, neboť soud rozhodl o návrhu bez nařízení jednání, ač pro postup podle § 133 InsZ neměl předpoklady a zároveň zdůraznil, že rozhodnutí o návrhu je rozhodnutím ve věci samé a že musí být řádně odůvodněno způsobem podle § 157 odst.2 občanského soudního řádu (o.s.ř.). Odvolací soud nad rámec uvedl, že věcnou legitimaci podle § 105 InsZ by navrhovatel osvědčil bez ohledu na to jak vysoká by byla nepromlčená pohledávka z bezdůvodného obohacení.

Napadeným usnesením insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek (bod I. výroku), prohlásil na dlužníkův majetek konkurs (bod II. výroku), ustanovil dlužníkovi insolvenčního správce v osobě Mgr. Radky Šimkové (bod III. výroku), vyslovil že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), uložil navrhovateli zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,--Kč (bod V. výroku) a do bodů VI.-XII. výroku promítl náležitosti rozhodnutí o úpadku podle § 136 odst. 2 InsZ a svůj další procesní postup v insolvenčním řízení. V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl stručně tvrzení navrhovatele, vyjádření dlužníka k podanému insolvenčnímu návrhu neuvedl. Insolvenční soud zjistil:

-ze Smlouvy A, že byla uzavřena 28.9.1993,

-z protokolu o předání pronajatých nemovitostí z 24.6.2014, že dlužník předal pronajaté nemovitosti navrhovateli

-ze shodných tvrzení navrhovatele a dlužníka, že Smlouva A zanikla výpovědí k 31.1.2014.

Z uvedených zjištění insolvenční soud cituje § 3, § 136 a § 148 InsZ dospěl k závěru, že bez ohledu na to, zda-li je Smlouva A platná, a pak by navrhovateli svědčila pohledávka z této smlouvy, nebo neplatná a navrhovateli by svědčila pohledávka z bezdůvodného obohacení, jež by dlužníkovi vznikalo postupně až do 24.6.2014, a proto není pochyb, že část bezdůvodného obohacení by nemohla být promlčena. Odkázal přitom na závěry Vrchního soudu v Praze v jeho zrušovacím rozhodnutí, v němž dovozoval věcnou legitimaci navrhovatele bez ohledu na výši tohoto bezdůvodného obohacení. Insolvenční soud tak uzavřel, že navrhovatelovi svědčí věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu podle § 105 InsZ.

K pohledávkám dalších věřitelů insolvenční soud uvedl, že byla listinnými důkazy prokázána existence pohledávek společnosti SOMFY, spol. s r.o., a to uznáním dluhu dlužníka z 28.11.2014 s tím, že splatnost jednotlivých dílčích pohledávek tohoto věřitele nastala v období mezi 6.7.2014 a 10.10.2014. Konstatoval zároveň, že do řízení se v době rozhodování přihlásilo celkem 10 věřitelů s pohledávkami, jejichž zkoumání v této fázi zhodnotil jako nadbytečné za situace, kdy byla prokázána splatná pohledávka navrhovatele a také výše uvedeného dalšího věřitele, takže by byla splněna podmínka mnohosti dlužníkových věřitelů. Poté, co dospěl k závěru, že pohledávky těchto věřitelů jsou déle než 30 po lhůtě splatnosti a že nebyly plněny po dobu 3 měsíce po lhůtě splatnosti, uzavřel, že se dlužník nachází v úpadku ve formě insolvence.

Rozhodl proto o zjištění úpadku ve smyslu § 136 InsZ a ve spojení s § 148 také o způsobu jeho řešení (bez jakéhokoliv odůvodnění). O povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek rozhodl ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve výši podle položky č. 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků-přílohy uvedeného zákona.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh zamítá. Insolvenčnímu soudu vytkl, že své právní závěry opřel o zjištění, že blíže neurčené nemovitosti navrhovatele užíval, neboť mu je předal 24.6.2014 v souvislosti s ukončením tvrzené Smlouvy A. Z uvedeného zjištění nelze bez dalšího dovodit, že by mu vznikl vůči navrhovateli dluh z bezdůvodného obohacení, neboť nebylo prokázáno faktické užívání nemovitostí navrhovatelem. Namítl zároveň, že navrhovatel předložil protokol o předání nemovitostí navrhovateli opožděně, tj. v rozporu se zásadou koncentrace řízení. K věcné legitimaci navrhovatele uzavřel, že není jeho věřitelem s osvědčenou pohledávkou. Doplnil, že přihlášky pohledávek věřitelů, tj. navrhovatele, Společností MI a Medium a také společnosti my art Gesellschaft für Wertbeständiges mbH, reg. č. HRB 37301 insolvenční správce popřel a žádný z nich nepodal žalobu na určení popřeného práva.

Navrhovatel se k odvolání dlužníka nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je opodstatněno.

Podle § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Odvolací soud předně odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zrušeno zamítavé usnesení insolvenčního soudu nejen proto, že řízení bylo zatíženo zmatečnostní vadou (rozhodnuto bez nařízení jednání), ale také pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť odůvodnění rozhodnutí nerespektovalo ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud zdůrazňuje, že v insolvenčním řízení aplikace tohoto ustanovení nepřekračuje míru přiměřenosti ve smyslu § 7 InsZ zejména proto, že rozhodnutí o zjištění úpadku je rozhodnutím o věci samé a v podstatě se jedná o spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, byť se v něm neuplatňuje zásada koncentrace řízení, jak se mylně dlužník domnívá, neboť prokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se řídí vyšetřovací zásadou (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2009 publikované pod č. 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nerespektování ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. má za následek závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Touto otázkou se opakovaně zabýval nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud, který ve svých rozhodnutích pod sp. zn. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94 a III. ÚS 95/97 uvedl, že o.s.ř. ukládá soudu, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř. včetně hodnocení důkazu, který ostatním důkazům odporuje, a zdůvodnění jeho nevěrohodnosti; nelze také opomenout provedený důkaz jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co plyne z ostatních provedených důkazů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 135/93 pak Ústavní soud konstatoval, že nepřezkoumatelná rozhodnutí porušují čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem v souladu s o.s.ř. poskytovat ochranu právům.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikované pod číslem 40/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek za nepřezkoumatelný rozsudek označil ten, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.

Výše uvedená judikatura pak je aplikovatelná za podmínek, jež Nejvyšší soud dovodil ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 publikovaném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly-podle obsahu odvolání-na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly-podle obsahu dovolání-na újmu uplatnění práv dovolatele.

Z výše uvedeného pak plyne otázka, zda níže dokládaná nepřezkoumatelnost napadeného usnesení je či není na újmu práv odvolatele.

Z insolvenčního spisu a z výše uvedených přednesů navrhovatele a dlužníka plyne, že mezi nimi existuje zásadní spor o to, zda navrhovateli svědčí věcná legitimace k podání insolvenčního návrhu ve smyslu § 105 InsZ. Podle tohoto ustanovení je věřitel-navrhovatel povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Přihláškou pohledávky tak insolvenční navrhovatel jednak naplňuje povinnost podle citovaného ustanovení, jednak je přihláška pohledávky jedním z důkazů, jímž prokazuje insolvenční navrhovatel naplnění předpokladů dlužníkova úpadku. Z uvedeného tak plyne závěr, že závěr o věcné legitimaci insolvenčního navrhovatele-věřitele je třeba opřít o zcela konkrétní pohledávku v určité výši na základě konkrétního právního důvodu (pohledávka ze závazku nebo pohledávka z bezdůvodného). Insolvenční soud se mýlí, pokud dovodil ze zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze závěr, že není rozhodná výše pohledávky navrhovatele za dlužníkem a že stačí pouze zjištění, že navrhovatel nepochybně bude mít nějakou pohledávku za dlužníkem z právního důvodu bezdůvodného obohacení; Vrchní soud pouze konstatoval, že pro doložení věcné legitimace navrhovatele není rozhodná výše pohledávky insolvenčního navrhovatele. To však neznamená, že by neměl navrhovatel povinnost doložit svou konkrétní pohledávku a její právní důvod. Závěr insolvenčního soudu tak je v rozporu s úpravou ustanovení § 105 InsZ a je v podstatě nepřezkoumatelný, neboť nemá oporu v provedeném dokazování.

Za zásadní však považuje odvolací soud skutečnost, že v napadeném usnesení insolvenční soud neformuloval vyjádření dlužníka a nevypořádal se s jeho jednotlivými námitkami do té míry, aby se dlužník, v jehož neprospěch napadené usnesení vyznělo, se mohl kvalifikovaně bránit. Z napadeného usnesení totiž neplynou zjištění z jednotlivých provedených důkazů, k nimž by insolvenční soud formuloval právní závěry. Za situace, kdy insolvenční navrhovatel opírá svou věcnou legitimaci o pohledávky plynoucí ze Smluv A, B, C a D bylo namístě uvést z těchto základních dokumentů zjištění a ta zhodnotit po stránce právní. Konkrétně v případě Smlouvy A neučinil insolvenční soud zjištění jejího obsahu vyjma data, kdy byla uzavřena, neučinil žádné skutkové zjištění z protokolu o předání nemovitostí dlužníkovi (např. označení nemovitostí, jež byly vydávány), zároveň však uváděl, že tímto protokolem bylo prokázáno tvrzení navrhovatele o tom, že nemovitosti (blíže neuvedené) dlužník fakticky užíval. Pohledávku dalšího z věřitelů (SOMFY, spol. s r.o.) pak dovodil z uznání dluhu z 28.11.2014, tj. listiny, z níž neuvedl žádná skutková zjištění pro závěr, že je 30 dnů po lhůtě splatnosti a není plněna po dobu déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Z protokolů o jednání z 8.4.2016 (A-26), ze 13.5.2016 (A-30) pak plyne, že insolvenční soud prováděl dokazování více než 20 listinami, u řady dalších navrhovaných důkazů vyhlásil usnesení, že je neprovede, avšak v napadeném usnesení neuvedl důvody, pro něž některé z navrhovaných důkazů neprovedl a jaká zjištění učinil z důkazů provedených, resp. důvody, pro něž zjištění z nich učiněná nepovažoval pro své rozhodnutí za významná, a proto je nehodnotil. Právní závěry insolvenčního soudu nemají oporu ve zjištění, jež by v odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl. Důvody, pro které insolvenční soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs, odůvodnění napadeného usnesení postrádá.

Odvolací soud dospěl k závěru, že vady výše uvedeného usnesení jsou na újmu práva odvolávajícího se dlužníka, který se nemohl vyjádřit k jednotlivým právním závěrům ohledně jednotlivých smluv a bránit se jim. Ostatně insolvenční soud ani neuvedl jeho námitky proti argumentaci insolvenčního navrhovatele, které bylo namístě posoudit.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu k rozhodnutí, v němž uvede svá zjištění z provedených důkazů, jež mají význam pro rozhodnutí, a vypořádá se s tím, proč některé navrhované důkazy neprovedl. Svá zjištění promítne do skutkového závěru, který pak posoudí po stránce právní.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 InsZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 InsZ).

V Praze dne 29. listopadu 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková