3 VSPH 1260/2011-A-12
KSCB 26 INS 15976/2011 3 VSPH 1260/2011-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: Glen Dam, s.r.o. se sídlem v Českém Krumlově, Chvalšinská 231, IČO 28074025, zahájené k návrhu navrhovatele: GEBOD, a.s. se sídlem v Českém Krumlově, Špičák 126, IČO 28118308, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2011, č.j. KSCB 26 INS 15976/2011-A-6,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2011, č.j. KSCB 26 INS 15976/2011-A-6, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh navrhovatele GEBOD, a.s. (Věřitel) na zjištění dlužníkova úpadku řešeného konkursem.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se Věřitel domáhá zjištění dlužníkova úpadku s tím, aby byl řešen konkursem. Vyšel ze zjištění, podle něhož Věřitel v návrhu dostatečně nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti, jež by osvědčovaly dlužníkův úpadek, když neuvedl údaje o výši a době splatnosti pohledávek jeho dalších věřitelů, jimiž jsou např. Škofin s.r.o., CLAYTON INVESTMENTS, INC. se sídlem v Seychelské republice, Jakub Shrbený. Cituje ustanovení § 103 odst. 2, § 3 odst. 1 a 2, § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), a závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 29 NSČR 7/2008-A a 29 NSČR 30/2009 dovodil, že insolvenční návrh není projednatelný, neboť z jeho obsahu se nepodává, že dlužník má nejméně dva věřitele s konkrétní výší pohledávek, jež jsou 30 dnů po lhůtě splatnosti. Doplnil, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení mohou mít závažný dopad do poměrů dlužníka a třetích osob (§ 109 a § 111 IZ), a proto zákon klade důraz na rychlost řízení, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Očekává se proto, že navrhovatel-věřitel bude postupovat při podání insolvenčního návrhu s náležitou pečlivostí a podá soudu projednatelný návrh.

Toto usnesení napadl Věřitel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil, neboť podal insolvenční návrh, který obsahuje všechny náležitosti, když osvědčil, že má dlužník více věřitelů a jejich pohledávky jsou po lhůtě splatnosti více jak 3 měsíce, a zopakoval jména dlužníkových dalších dvou věřitelů, jak uvedeno shora.

Zdůraznil, že se jedná o věřitele, jež své pohledávky předali k vymáhání exekutorským úřadům a vymáhacím agenturám , avšak tyto subjekty mu jako třetí osobě odmítají konkrétní údaje o výši a splatnosti svých pohledávek sdělit. Uzavřel, že ani on takové údaje třetím osobám nesděluje, a proto je potřeba, aby v rámci insolvenčního řízení soud takové věřitele vyzval k vyjádření.

Dlužník se k odvolání navrhovatele, ani k insolvenčnímu návrhu samotnému nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 až 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění (legitimace) podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Předně nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc-jak již shora řečeno-řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikováno pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány, přičemž současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu plyne, že Věřitel ve svém insolvenčním návrhu pouze uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 1.200,-Kč vzniklou na základě faktury č. 110100007 vystavené 5.1.2011 a splatné 19.1.2011, přičemž jako důkaz o existenci pohledávky za dlužníkem předložil tuto fakturu, z níž se podává, že Věřitel vyúčtoval dlužníku poplatek za sídlo (adresa dlužníka) a dále uvedl, že dlužník má splatné pohledávky vůči třetím osobám, které neplní a jež jsou po lhůtě splatnosti více jak 3 měsíce, a pouze označil další tři údajné věřitele dlužníka, aniž by konkretizoval jejich pohledávky výší a termínem splatnosti. K neschopnosti dlužníka tyto pohledávky splnit neuvedl ničeho.

Z uvedeného je zřejmé, že Věřitel nesplnil svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ, neboť v insolvenčním návrhu nenabídl řádná tvrzení ani ke své splatné pohledávce, když neuvedl žádné skutečnosti, z nichž má vyplývat. Neuvedl však ani žádné konkrétní údaje o dalších pohledávkách označených věřitelů dlužníka a jejich splatných pohledávkách, které vůči němu mají, což ostatně potvrdil i v odvolání konstatováním, že tyto údaje k dispozici nemá.

Navrhovatel tak nejenže v insolvenčním návrhu zjevně nenabídl tvrzení o skutečnostech nasvědčujících závěru, že dlužník naplňuje znaky úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ nebo ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 téhož zákona, ale nevylíčil ani konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jeho splatné pohledávky za dlužníkem, tedy o jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu není oprávněn se zkoumání dlužníkova úpadku domáhat.

K odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud pro úplnost znovu upozornit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně odmítnout. K tomu zákon stanoví insolvenčnímu soudu sedmidenní lhůtu od podání návrhu. S nedodržením této lhůty se nicméně žádné procesní důsledky nepojí, neboť jde (pouze) o lhůtu pořádkovou-viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod. č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele) svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávkou za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že Věřitelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit jen, dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemají z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud prvního stupně tedy rozhodl správně a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Věřitelův insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči němu právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 19. září 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová