3 VSPH 1253/2014-B-14
KSUL 71 INS 32302/2013 3 VSPH 1253/2014-B-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníků a) Jana anonymizovano , anonymizovano a b) Simony anonymizovano , anonymizovano , oba bytem K. H. Máchy 1129, 431 11 Jirkov, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 32302/2013-B-6 ze dne 22. května 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 32302/2013-B-6 ze dne 22. května 2014 se v bodech I. až IV. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 32302/2013-B-6 ze dne 22.5.2014 v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužníka Jana anonymizovano a dlužnice Simony anonymizovano (dále též společně jen dlužníci ), v bodech II. a III. výroku na jejich majetek prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný, a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V bodě V. výroku pak soud rozhodl, že bude vykonávat působnost věřitelského výboru až do okamžiku zvolení věřitelského výboru s tím, že za účelem volby věřitelského výboru svolá schůzi věřitelů jen na návrh oprávněné osoby, a v bodě VI. výroku uložil insolvenčnímu správci, aby soudu a věřitelskému orgánu podával každé tři měsíce, poprvé do 22.8.2014, písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byla dne 15.11.2013 doručena podání dlužníků, jimiž se domáhali rozhodnutí o svém úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. Usnesením č.j. KSUL 71 INS 32302/2013, KSUL 71 INS 32303/2013-A-10 ze dne 20.12.2013 soud spojil insolvenční věci dlužníků ke společnému projednání a usnesením č.j. KSUL 71 INS 32302/2013-A-18 ze dne 7.3.2014 pak zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením; současně nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, insolvenční správkyní ustanovil Ing. Soňu Aubrechtovou (dále též jen insolvenční správkyně nebo jen správkyně ).

Soudu bylo doručeno 25 přihlášek od 22 věřitelů, z toho zajištěné pohledávky činily 207.583,47 Kč a nezajištěné pohledávky činily 1.485.216,97 Kč, resp. jen 1.339.448,63 Kč, když přihláška věřitele č. 15 pod P16 je duplicitní k přihlášce pod P15. Dne 22.5.2014 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů. Dlužníci ale v návrhu na povolení oddlužení uvedli, že mají závazky vůči 25 věřitelům, a to ve výši 140.870,-Kč zajištěné a ve výši 1.032.091,-Kč nezajištěné.

Dále soud zjistil, že dlužníci-manželé mají další vyživovací povinnosti vůči 2 nezletilým dětem. Dlužník pobírá odměnu z dohody o provedení práce v čisté výši 6.000,-Kč, která neumožňuje zabavit žádnou částku. Dlužnice pobírá ze zaměstnání čistou mzdu ve výši 14.800,-Kč, z čehož zabavitelná částka činí 2.646,-Kč; k té pak nutno připočíst plnění ve výši 4.000,-Kč ze smlouvy o důchodu, již dlužnice uzavřela dne 4.2.2014 s Kateřinou Dortovou. Za 60 měsíců by tak dlužníci byli schopni uhradit cca 398.760,-Kč. Z toho ovšem 98.010,-Kč připadne insolvenční správkyni, když měsíčně její odměna činí 750,-Kč a hotové výdaje 150,-Kč (§ 3 písm. b/, c/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dále jen vyhláška) + 21% DPH ve výši 189,-Kč (§ 38 insolvenčního zákona-dále jen IZ). Zbytek cca 300.750,-Kč nestačí k uspokojení přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň ve výši 30 %, což činí 401.834,58 Kč, nýbrž jen v rozsahu 22,45 %. Insolvenční správkyně při jednání ohledně druhého způsobu oddlužení-zpeněžení majetkové podstaty-uvedla, že ani tímto způsobem by nebylo dosaženo 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, neboť majetkovou podstatu dlužníků tvoří nemovitost sloužící k zajištění v hodnotě cca 155.000,-Kč a jiný zpeněžitelný majetek dlužníci nevlastní.

Ohledně rozdílu ve výši pohledávek uvedené v návrzích oproti jejich přihlášené výši dlužníci při jednání uvedli, že jde o jejich nedůslednost při vypracování návrhů; smlouvy zakládali a ztratili přehled o svých věřitelích.

Na schůzi věřitelů se dostavil věřitel č. 7 (částečně zajištěný, částečně nezajištěný); měl tak dle § 402 odst. 1 IZ právo hlasovat o způsobu oddlužení jen v rozsahu nezajištěné pohledávky, o kterém ale s ohledem na konstatování soudu nehlasoval.

Soud prvního stupně shledal, že přístup dlužníků ke zpracování insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení byl zcela jistě lehkomyslný a nedbalý a že tímto návrhem byl sledován nepoctivý záměr. Na ten lze usuzovat též v situaci, kdy dlužníci v návrhu na povolení oddlužení vědomě či nevědomě zatají většinu svých závazků. Značný počet nově se objevivších pohledávek, jež dlužníci neuvedli (zatajili) v podaných návrzích i v seznamu svých závazků, nelze podle názoru soudu uspokojivě vysvětlit tak, jak dlužníci učinili. Oddlužení si zaslouží pouze dlužník, který aktivně spolupracuje s insolvenčním správcem a soudem a který tedy před nimi nic neskrývá a o svých majetkových poměrech je zavčasu a pravdivě informuje. V dané věci dlužníci věrohodně nevysvětlili, proč v návrhu na povolení oddlužení zatajili větší množství svých závazků; poukazovali jen na svoji nedůslednost při zpracování návrhů. Taková okolnost jde toliko k tíži dlužníků, jejichž povinností je přistupovat k insolvenčnímu řízení poctivě a svědomitě. Dlužníci při jednání nepředložili další smlouvu o důchodu (darovací smlouvu), s níž by naplnili minimální ekonomickou nabídku vyžadovanou pro oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Nicméně, i kdyby tak učinili, bylo by to bezpředmětné za situace, kdy schválení oddlužení brání důvody, pro něž je třeba návrh na povolení oddlužení zamítnout.

Soud prvního stupně tak-cituje § 389, § 395 a § 405 IZ-dospěl k závěru, že v řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a proto podle § 405 IZ oddlužení neschválil a současně prohlásil na majetek dlužnice konkurs. Protože lze vzhledem k příjmům dlužníka usuzovat, že neměl v roce 2013 obrat přes 2 mil. Kč a nemá více jak 50 věřitelů, soud rozhodl, že konkurs bude podle § 314 odst. 1 IZ projednáván jako nepatrný. Současně připojil stručné odůvodnění ostatních výroků svého usnesení.

Proti tomuto usnesení-co do bodů I. a II. výroku-se dlužníci včas odvolali. Uvedli, že při soudním jednání vskutku podali k dotazu citované vysvětlení (že jde o jejich nedůslednost při vypracování návrhů a že smlouvy zakládali a ztratili přehled o svých věřitelích). Jelikož ale nikdy předtím u žádného soudního jednání nebyli, byli z něj vynervováni a špatně pochopili otázku. Insolvenční správkyni viděli a slyšeli poprvé před soudní síní. K jednání si přenesli všechny podklady, které předtím asistentka správkyně žádala, ale správkyně je po nich nechtěla.

Dále dlužníci vysvětlovali, že návrh na oddlužení se snažili vypracovat co nejlépe, částky vypsali podle posledních upomínek od věřitelů. Proto si nemyslí, že návrhy vypracovali nedůsledně, že jejich přístup v tom směru byl nedbalý nebo lehkomyslný anebo že návrhem sledovali nepoctivý záměr. Za svoji lehkomyslnost považovali to, že se zadlužili a své závazky pak nebyli schopni splácet. V návrhu přitom uvedli více věřitelů, než se do insolvenčního řízení nakonec přihlásilo. To, že přihlášené částky jsou vyšší, nepovažují za svoji nedbalost nebo nepoctivost, neboť úroky a penále od doby zaslání upomínek si sami opravdu spočítat nedovedou.

Je pravda, že na jednání nepředložili další smlouvu o důchodu k zajištění své dostatečné nabídky pro oddlužení. Asistentka správkyně dlužníky dne 15.5.2014 upozornila, že takovou smlouvu budou potřebovat, ale dlužnice a Kateřina Dortová jsou v zaměstnání 12 hodin denně a za 4 pracovní dny před jednáním soudu nestihly zařídit úřední ověření smlouvy. Proto asistentka dlužníkům sdělila, že k jednání mají přinést prohlášení o tom, že chybějící příjem budou doplácet z nezabavitelné částky. Toto prohlášení s sebou na jednání měli, avšak nikdo je po nich nepožadoval.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Dlužník, který splňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení vymezené v § 389 IZ, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 398 odst. 1 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty (viz odstavec 2) nebo plněním splátkového kalendáře (viz odstavec 3).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 395 odst. 2 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B ze dne 24.8.2010).

K podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že dané ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nepoctivost dlužníkova záměru se ani v režimu právní úpravy platné do 31.12.2013 nevyčerpávala (jen) jednáními, jež byly tehdy co domněnky nepoctivého záměru popsány v § 395 odst. 3 IZ. Jako nepoctivý záměr bude zpravidla posuzováno jednání dlužníka, které směřuje k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění věcných podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dne 15.11.2013 podali dlužník a dlužnice (manželé) insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení, které navrhli provést splátkovým kalendářem. Soud prvního stupně posléze insolvenční věc dlužníka (vedenou pod sp. zn. KSUL 71 INS 32302/2013) a insolvenční věc dlužnice (vedenou pod sp. zn. KSUL 71 INS 32303/2013) usnesením ze dne 20.12.2013 spojil ke společnému projednání v řízení vedeném pod sp.zn. KSUL 71 INS 32302/2013.

V podaných návrzích dlužníci-manželé uvedli, že mají vyživovací povinnost vůči sobě navzájem a vůči 2 dětem, přičemž dlužník vydělává 6.000,-Kč na základě dohody o provedení práce a dlužnice pobírá mzdu ve výši 14.800,-Kč čistého. Jako svůj majetek (náležející do společného jmění manželů) vykázali v návrzích a v připojeném seznamu majetku postarší běžné vybavení domácnosti a bytovou jednotku č. 1129/5 s podílem na společných částech domu a pozemku, zapsanou na LV č. 3581 pro k.ú. a obec Jirkov, k níž byla podle připojených listin pro několik pohledávek zřízena zástavní práva. Posléze dlužníci na výzvu soudu předložili znalecký posudek ze dne 12.12.2013, jímž byla určena obvyklá cena dané nemovitosti částkou 155.000,-Kč. Dále v návrzích uvedli, že dlužník má vůči

8 věřitelům závazky v celkové výši 425.176,-Kč a dlužnice závazky vůči 17 věřitelům v celkové výši 757.805,-Kč, tedy celkem ve výši 1.182.981,-Kč. Pohledávky těchto věřitelů pak vyčíslili v připojených seznamech závazků, avšak zjevně neúplně, neboť u řady pohledávek neuvedli výši veškerého jejich příslušenství, totiž i úroků z prodlení nebo u úvěrů a půjček příslušných úroků, které tak do celkové sumy svých závazků nekalkulovali. Nadto dlužníci žádný ze svých závazků neoznačili jako zajištěný, ač se toto zajištění podávalo z listin týkajících se jejich nemovitosti (bytu). Soud prvního stupně tyto zjevné vady seznamů závazků ponechal bez povšimnutí a dlužníkům je (postupem dle § 128 odst. 2 a § 393 odst. 2 IZ) nevytkl. Při posouzení návrhů na povolení oddlužení tak vycházel z pohledávek dlužníků v návrzích-neúplně-vyčíslených (jež navíc nesprávně uvažoval v celkové výši 1.172.961,-Kč) a vyzval dlužníky k navýšení jejich nabídky pro oddlužení splátkovým kalendářem darovací smlouvou nebo smlouvou o důchodu tak, aby dávala předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů minimálně v rozsahu 30 %. Nejprve tak soud učinil usnesením ze dne 25.11.2013, a shledav finanční plnění ve výši 3.500,-Kč sjednané dlužnicí prostřednictvím předložené smlouvy o důchodu nedostatečným (i s ohledem na zvýšení příslušné odměny správce s účinností od 1.1.2014), vyzval dlužníky usnesením ze dne 24.1.2014 k navýšení smluvního důchodu (aniž upřesnil výši potřebné částky). Nato dlužnice podáním došlým soudu dne 7.2.2014 (A-12) předložila novou smlouvu o důchodu ze dne 4.2.2014, jíž se jí Kateřina Dortová zavázala platit po dobu trvání schváleného oddlužení měsíčně částku 4.000,-Kč.

Usnesením č.j. KSUL 71 INS 32302/2013-A-18 ze dne 7.3.2014 soud prvního stupně rozhodl o zjištění úpadku dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením; přitom dlužníkům uložil, aby ustanovené insolvenční správkyni Ing. Soně Aubrechtové od tohoto rozhodnutí platili zálohy na její odměnu ve výši 1.125,-Kč a na hotové výdaje ve výši 225,-Kč (tedy celkem 1.350,-Kč) s navýšením o DPH, jestli je správkyně plátcem této daně, a to vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci. Správkyně pak na schůzi věřitelů konané dne 22.5.2014 (B-5) neoponovala tvrzení dlužníků o tom, že jí stanovené dosavadní zálohy za březen až květen 2014 (vč. DPH) zaplatili.

Do insolvenčního řízení byly přihlášeny nepodmíněné pohledávky 22 věřitelů, z nich pohledávky 3 věřitelů v celkové výši 207.583,47 Kč byly přihlášeny jako zajištěné výše uvedenou nemovitostí dlužníků (bytem), ostatní pohledávky v celkové výši 1.339.448,63 Kč byly přihlášeny jako nezajištěné. Na přezkumném jednání konaném dne 22.5.2014 nebyly přezkoumány pohledávky pod P21 (celkem 85.158,60 Kč) a P24 (2.258,-Kč); ostatní byly přezkoumány s tím, že popřeny byly-insolvenční správkyní-co do pravosti (pro promlčení) nezajištěné nevykonatelné pohledávky P10 věřitele ESSOX, s.r.o. v celkové výši 8.504,-Kč, zbývající přezkoumané pohledávky byly zjištěny. Věřitel popřených pohledávek P10 (nepřítomný na přezkumném jednání) dosud žalobu na určení jejich pravosti dle § 198 odst. 1 IZ nepodal, ovšem z insolvenčního spisu není patrné, zda a kdy obdržel od správkyně vyrozumění o tomto popření s poučením o právu podání určovací žaloby, takže nelze ani zjistit, zda již tomuto věřiteli lhůta k žalobě (jež činí 30 dnů od konání přezkumného jednání a neskončí dříve než 15 dnů od doručení vyrozumění) marně neuplynula a zda tedy nenastal dle cit. ustanovení následek, že se k daným popřeným pohledávkám nepřihlíží (rozhodnutí o odmítnutí jejich přihlášky soudem dosud vydáno nebylo). Na zvláštním přezkumném jednání, konaném až po vydání napadeného usnesení (dne 24.7.2014, B-12), pak byly přezkoumány zbývající nezajištěné pohledávky P24, které byly zjištěny, a pohledávky P21, z nichž byla popřena-insolvenční správkyní-co do pravosti dílčí nevykonatelná pohledávka ve výši 10.139,60 Kč s tím, že jde o náhradu nákladů soudního řízení, která ale nebyla věřiteli soudem pravomocně přiznána a tudíž mu pohledávka takové náhrady nevznikla. Žalobu na určení této popřené pohledávky věřitel (nepřítomný na jednání) dosud nepodal, ovšem lhůta k tomu (minimálně 30 dnů od přezkumu) mu zatím uplynout nemohla.

Soud prvního stupně předně shledal oddlužení dlužníků nepřípustným pro jejich lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení (dle § 395 odst. 2 IZ) i pro nepoctivý záměr (dle § 395 odst. 1 písm. a/ IZ). Tento závěr stavěl výlučně na tom, že dlužníci v podaných návrzích a seznamu závazků vykázali celkově podstatně nižší výši pohledávek svých věřitelů (celkem 1.172.961,-Kč) oproti jejich přihlášené výši.

K tomu předně nutno uvést, že dlužníci ve skutečnosti vyčíslili své závazky sumou vyšší, a to 1.182.981,-Kč. Ohledně popřené pohledávky pod P21 ve výši 10.139,60 Kč se navíc jeví být opodstatněným stanovisko správkyně, že tato pohledávka ve skutečnosti zatím nevznikla, a potom není proč dlužníkům vyčítat, že ji v návrzích neuvedli. Ve zbytku pak disproporce výše přihlášených pohledávek oproti té v návrzích a seznamech vykázané nejenže nebyla značná, jak soud uvedl, ale nastala především v důsledku toho, že dlužníci-jak již řečeno-některé příslušenství pohledávek věřitelů nevyčíslili, přičemž ani neoznačili, které z těchto pohledávek jsou zajištěné (a proto v zásadě nerozhodné při určení dostatečnosti nabídky pro oddlužení), a soud prvního stupně je k odstranění těchto nedostatků nevedl, jak měl.

Nelze tak dlužníkům spravedlivě vytýkat, že skutečná výše vykázaných pohledávek věřitelů se ukázala být vyšší až na základě jejich přihlášek, v nichž věřitelé své pohledávky uplatnili i s veškerým příslušenstvím, jestliže soud dlužníkům svým nesprávným procesním postupem nedal příležitost, aby nedostatky seznamu závazků včas odstranili a jejich výši řádně (úplně) vyčíslili. Přitom je zřejmé, že vzhledem k jisté časové prodlevě mezi sestavením seznamu závazků připojovaného k dlužníkovu insolvenčnímu návrhu (a návrhu na povolení oddlužení) a následným přihlášením pohledávek (realizovaným zpravidla až po rozhodnutí o úpadku) dochází v mezidobí k navýšení pohledávek o přirostlé příslušenství; taková změna tedy plyne z povahy věci. Současně ale není pochyb o tom, že případné jiné výraznější disproporce mezi stavem dlužníkem uvedených závazků oproti jejich stavu, který v insolvenčním řízení vyšel najevo, mohou být kvalifikovány jako dlužníkovo nedbalé plnění povinností v insolvenčním řízení (které řešení jeho úpadku oddlužením vylučuje), jen pokud neúplnost svého seznamu závazků přijatelně nevysvětlí a pokud to současně není pochybení ojedinělé, nýbrž je provázeno dalšími nedostatky v plnění procesních povinností dlužníka, které dokládají jeho lehkomyslný a nesvědomitý přístup k insolvenčnímu řízení neslučitelný s tím, aby mu bylo dobrodiní oddlužení dopřáno.

Jinou povahu má nepoctivý záměr dlužníka. Ten předpokládá dlužníkovo vědomé (záměrné) jednání, jímž se před navržením oddlužení (popř. během řízení o něm) zachoval způsobem směřujícím k poškozování jeho věřitelů, popř. v insolvenčním řízení zatajoval rozhodné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů ve snaze zmenšit vyhlídky věřitelů na jejich uspokojení v oddlužení. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je přitom vždy závislý na posouzení všech konkrétních okolností, jež vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Stěží však lze dlužníkův nepoctivý záměr dovozovat (bez dalšího) jen z toho, že se vzhledem k výsledkům insolvenčního řízení ukázaly být neúplnými údaje o stavu jeho věřitelů a výši jejich pohledávek, které uvedl v podaných návrzích (v seznamu závazků). Dlužník totiž nemůže rozumně počítat s tím, že by zatajením některých svých věřitelů či skutečné výše závazků mohl výsledek řízení zmanipulovat tak, aby schválení oddlužení dosáhl, neboť tímto způsobem nemůže zabránit tomu, aby se do řízení všichni jeho věřitelé s plnou výší svých pohledávek přihlásili a aby pak soud podle tohoto výsledku podmínky schválení oddlužení (dostatečnost dlužníkovy nabídky z hlediska minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) posoudil. Ani ti věřitelé, které dlužník v návrhu (seznamu) uvedl, nejsou o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku se stanovením konečné přihlašovací lhůty (§ 136 odst. 2 písm. e/ IZ) zvlášť zpraveni (tedy jinak prostřednictvím veřejného insolvenčního rejstříku-vyhláškou dle § 71 odst. 1 IZ), takže příležitost věřitelů k přihlášení jejich pohledávek za dlužníkem je zásadně stejná bez ohledu na to, zda je dlužník soudu uvedl či nikoli.

Výtka soudu prvního stupně založená na neúplnosti seznamů závazků dlužníků tak podle názoru odvolacího soudu vzhledem k rozsahu a dalším popsaným okolnostem této závady není dostatečným důvodem k závěru o lehkomyslném nebo nedbalém přístupu dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 IZ, zvláště pokud v tom směru žádné jiné výhrady dosud dlužníkům soudem ani insolvenčním správcem či některým z věřitelů adresovány nebyly. Předmětná výtka pak z výše uvedených důvodů nemohla sama o sobě odůvodnit závěr o nepoctivém záměru dlužníků dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, a žádné jiné-vskutku nekalé-jednání jim nikým přičítáno nebylo. Závěry soudu prvního stupně o takovýchto překážkách schválení oddlužení dlužníků tedy nemohou obstát.

Obdobně je tomu i se závěrem soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ pro slabou nabídku dlužníků, která ani v případě navrženého splátkového kalendáře nedává předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek.

Předně soud při zkoumání této podmínky oddlužení nevzal-v intencích usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012-B ze dne 31.7.2012-vůbec v úvahu popření nezajištěných pohledávek P10 ve výši 8.504,-Kč insolvenční správkyní, jehož úspěšnost zatím nelze vyloučit. Opodstatněné se zatím jeví být i její popření nezajištěné pohledávky pod P21 ve výši 10.139,60 Kč. Při zohlednění těchto popření (předpokladu jejich úspěšnosti) zbývající zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů dosahují celkové výše 1.320.805,-Kč, z čehož 30% činí 396.242,-Kč.

Podle zjištění správkyně dlužníci mají jediný hodnotnější majetek, a to výše uvedenou nemovitost (byt), jejíž obvyklou hodnotu ovšem převyšují pohledávky zjištěné s právem na uspokojení z tohoto zajištění. Z toho plyne, že i kdyby byly splněny podmínky ke zpeněžení tohoto zajištění v průběhu oddlužení (srov. § 408 odst. 3 a § 409 odst. 4 IZ), výtěžek patrně bude zcela spotřebován k uspokojení zajištěných věřitelů (§ 298 IZ). K uspokojení nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty tedy dlužníci fakticky žádnou nabídku nemají.

Ze spisu dále plyne, že dlužnice je v pracovním poměru (uzavřeném ovšem jen na dobu určitou-do 30.4.2015), z nějž pobírá průměrně čistou mzdu ve výši 14.577,-Kč měsíčně, která (při 3 vyživovacích povinnostech) umožňuje měsíční srážku 2.497,-Kč. Tato částka by se s plněním ze smluvního důchodu ve výši 4.000,-Kč navýšila měsíčně na 6.497,-Kč, takže v případě splátkového kalendáře by dlužnice-při zachování uvedených příjmů-byla schopna nabídnout celkové plnění 389.820,-Kč. Z toho by musela být přednostně zaplacena odměna a náhrada hotových výdajů insolvenční správkyně, náležející jí od povolení oddlužení až do jeho skončení (§ 3 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky) v měsíční paušální výši 1.633,50 Kč vč. DPH (jíž je plátcem), takže za dobu 60 měsíců od schválení oddlužení splátkovým kalendářem (když za mezidobí od povolení oddlužení byly již nároky správkyně zálohově uhrazeny) by muselo být správkyni uhrazeno ještě celkem 98.010,-Kč. Z celkového plnění dlužnice by tak zbývalo pro uspokojení nezajištěných věřitelů 291.810,-Kč. K předpokladu uspokojení nezajištěných pohledávek alespoň v rozsahu 30 % (dle § 395 odst. 1 písm. b/ IZ), tedy do výše 396.242,-Kč, by tudíž scházelo plnění nejméně ve výši 104.432,-Kč, k jehož dosažení by bylo nutné navýšení měsíční splátky nejméně o 1.741,-Kč.

Soud prvního stupně (stejně jako insolvenční správkyně ve zprávě pod B-4) dovodil, že u zjištěného příjmu dlužníka z dohody o provedení práce-jeho odměny 6.000,-Kč měsíčně-není možné (vzhledem k jeho malé výši) provést srážku dle § 398 odst. 3 IZ. Usuzoval tedy, že tato odměna patří mezi příjmy, které podléhají výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy dle § 276 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a že tudíž tato odměna může být při oddlužení splátkovým kalendářem postižena ve smyslu § 398 odst. 3 IZ-v rozsahu, v jakém mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to způsobem uvedeným v § 406 odst. 3 písm. d) IZ (tj. srážkou z příjmu provedenou jeho plátcem). To však je závěr nesprávný, neboť odměna z dohody o provedení práce uvedenému způsobu výkonu rozhodnutí (na rozdíl od odměny z dohody o pracovní činnosti) nepodléhá (§ 299 odst. 1 o.s.ř.); lze ji postihnout jedině výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o.s.ř.), na němž ale oddlužení ve formě splátkového kalendáře postaveno není. Z toho plyne, že pro takovéto oddlužení je dlužníkova odměna z dohody o provedení práce použitelná jen na základě jeho dobrovolné nabídky, a to pak i v plné výši.

Ve skutečnosti tedy při zachování příjmů dlužnice a při užití dlužníkovy odměny z dohody o provedení práce mohou být jejich příjmy k dosažení minimální zákonné míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rámci splátkového kalendáře postačující. Bylo by tomu tak v případě, pokud by-po náležitém projednání věci-bylo zjištěno, že dlužník je schopen a ochoten (při zajištění nezbytných potřeb rodiny a současném požadavku jeho poctivé snahy nabídnout věřitelům maximální možné uspokojení) určitou konkrétně stanovenou (dostatečnou) částku ze svého uvedeného příjmu k plnění splátkového kalendáře měsíčně poskytovat. Takovou svoji představu ostatně dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení (kolonce 9) předestřel. Potřebná částka samozřejmě může být zajištěna též další smlouvou o důchodu (či darovací), jejíž uzavření dlužníci v odvolání avizují.

Soud prvního stupně se ale na schůzi věřitelů konané dne 22.5.2014 dostatečností nabídky dlužníků pro splátkový kalendář fakticky nezabýval a považoval ji za bezpředmětnou, neboť byl veden svým-ovšem neopodstatněným-závěrem o nepřípustnosti jejich oddlužení z ostatních důvodů vymezených v § 395 IZ. Proto na schůzi -jak vysvětlil v napadeném usnesení-ani nezvažoval, že by přítomným dlužníkům dal příležitost k odpovídajícímu navýšení jejich nabídky pro splátkový kalendář za pomoci třetí osoby. Toho by však ani nebylo zapotřebí, pokud by dlužník přislíbil poskytovat potřebnou částku ze své odměny pobírané na základě dohody o provedení práce. Tuto možnost ale soud s dlužníkem nijak neřešil již proto, že na použitelnost daného příjmu pro splátkový kalendář nahlížel nesprávně.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 2 o.s.ř., napadené usnesení v odvoláním dotčených bodech I. až II. výroku, jakož i v závislém výroku III. a IV., zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně postupovat v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu a v jeho intencích podmínky k rozhodnutí o schválení oddlužení dlužníků (a jeho způsobu) na k tomu svolané schůzi věřitelů řádně projedná.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 18. srpna 2014

Mgr. Ivana M l e j n k o v á , v .r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová