3 VSPH 1252/2014-A-18
KSUL 44 INS 13407/2014 3 VSPH 1252/2014-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: Společnost investičního rozvoje, a.s., IČO 25432451, se sídlem v Kadani, Boženy Němcové 1689, zahájené k návrhu navrhovatele Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem v Pětipsech 72, 431 53 Pětipsy, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 13407/2014-A-9 ze dne 27. května 2014

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 13407/2014-A-9 ze dne 27. května 2014 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh navrhovatele.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl 16.5.2014 doručen insolvenční návrh navrhovatele, jímž se domáhal zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem. Vyšel z tvrzení navrhovatele, že mu dlužník nevyplatil mzdu z pracovního poměru v celkové výši 121.629,--Kč za období od roku 2008, přičemž nespecifikoval jednotlivě pohledávky ze mzdy a jejich splatnost a v přílohách doložil pouze pracovní smlouvu. Navrhovatel označil i další věřitele dlužníka, avšak ani u jejich pohledávek ze mzdy za dlužníkem neuvedl jednotlivě jejich výši a splatnost. Nenabídl žádná tvrzení k platební neschopnosti dlužníka nebo jeho předlužení, resp. taková tvrzení, která by nastolila některou z domněnek podle ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Navrhovatelovu formulaci, že se dlužník nachází v úpadku, shledal nedostatečnou a odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 22/2009, podle jehož závěrů v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové skutečnosti, z nichž závěr o úpadku logicky vyplývá. Odkázal zároveň na závěry Nejvyššího soudu pod sen.zn. 29 NSČR 7/2008 publikované pod číslem 91/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek není splněna tím, že navrhovatel odkáže ohledně nich na připojené listiny. Insolvenční soud tak dovodil, že insolvenční návrh nemá náležitosti požadované právní úpravou v ustanovení § 103 odst. 2 InsZ, a proto postupem podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční návrh navrhovatele odmítl. Zároveň navrhovatele poučil o tom,

že po právní moci napadeného usnesení může podat nový insolvenční návrh splňující zákonem požadované náležitosti a také o tom, že nedostatky insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit jen do okamžiku, než soud insolvenční návrh odmítne. Doplnil, že cílem insolvenčního řízení není nahradit sporné řízení o zaplacení nevyplacené mzdy.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá, a doplnil svůj insolvenční návrh o seznam rozhodujících skutečností, osvědčujících dlužníkův úpadek, tj. kopie výplatních pásek, z nichž plyne výše a lhůta splatnosti jednotlivých pohledávek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 InsZ, a proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první InsZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 InsZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 InsZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 InsZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 InsZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí pod sen.zn. 29 NSČR 14/2011 publikovaném pod číslem 44/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel podal insolvenční návrh, jímž se domáhá zjištění dlužníkova úpadku řešeného prohlášeným konkursem. Uvedl, že byl zaměstnán u dlužníka na základě pracovní smlouvy z 19.5.2008, sjednané na dobu neurčitou, a že 7.3.2014 okamžitě pracovní poměr zrušil s odůvodněním, že mu dlužník od roku 2008 přestal vyplácet mzdu za odvedenou práci a vznikla mu tak za dlužníkem pohledávka v celkové výši 121.629,--Kč. Zároveň uvedl, že dlužník 8.3.2014 vydal tiskopis s názvem Uznání dlužných mezd, kde je celková dlužná částka uvedena. Dále navrhovatel uvedl, že má dlužník další věřitele, a to Vladimíra Hrdličku s pohledávkou ve výši 339.064,--Kč a Miloslava Kodrle s pohledávkou ve výši 205.000,--Kč, s nimiž se dlužník dohodl na splátkových kalendářích, které však dlužník neplní. Uzavřel, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, a je proto v úpadku.

Na základě takovýchto tvrzení nelze přijmout závěr, že dlužník se nachází v úpadku ve smyslu § 3 InsZ. Navrhovatel v insolvenčním návrhu neformuloval své jednotlivé pohledávky za dlužníkem a lhůty jejich splatnosti, stejně tak ani u ostatních tvrzených navrhovatelů, přičemž bez nich nelze ani tvrdit platební neschopnost dlužníka, resp. domněnku jeho platební neschopnosti z některých důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 InsZ. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu navrhovatele přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 InsZ, neboť navrhovatel nenabídl řádná tvrzení o celkových majetkových poměrech dlužníka.

Není-li tu bezvadný insolvenční návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 InsZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl svá zjištění vyplývající z insolvenčního návrhu a řádně prezentoval svůj právní závěr o neprojednatelnosti insolvenčního návrhu založeném na zjištění, že navrhovatel neuvedl rozhodné skutečnosti, jež by o tvrzeném úpadku dlužníka svědčily, tj. že neobsahuje povinná tvrzení způsobilá (doložená listinami) osvědčit dlužníkův úpadek.

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako insolvenční soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 InsZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 InsZ, nemohou doplněná tvrzení v odvolání mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. při respektování okolnosti, že dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 29. října 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová