3 VSPH 1251/2011-B-254
MSPH 94 INS 3902/2010 3 VSPH 1251/2011-B-254

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: PALCOR CZECH, spol. s r.o., IČO 27615812, sídlem v Praze 2, Krkonošská 1511/5, zast. JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 29, o odvolání věřitelů: a) CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci, IČO 28425774, sídlem v Praze 1, Čelakovského sady 1580/4, b) APRIS 3MP, s.r.o., IČO 27183912, sídlem v Praze 6, K Roztokům 190, oba zast. JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, c) Poláček Farma Hole, spol. s r.o., IČO 27152383, sídlem v Holích 11, okres Praha-západ, zast. Mgr. Robertem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, d) 2R Holding, spol. s r.o., IČO 27274276, sídlem v Praze 10, Weilova 1451/2g, zast. Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, e) Mei Hua, spol. s r.o., IČO 26150221, sídlem v Praze 2, Slezská 16/776, f) TECHNISERV Engineering, spol. s r.o., IČO 27381374, sídlem v Praze 10, Moskevská 949/86, g) Havas Worldwide Prague, a.s. (dříve EURO RSCG, a.s.), IČO 63079054, sídlem v Praze 7, Letenské sady 1500, zast. François Veitem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.listopadu 2011, č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-203,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.listopadu 2011, č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-203, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) zamítl návrhy na zrušení usnesení schůze věřitelů konané 12.9.2011, přijatých většinou hlasů, a vyslovil, že tato usnesení jsou závazná pro další vývoj řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že na schůzi věřitelů konané 12.9.2011 přijala schůze věřitelů usnesení, na základě něhož vyslovila souhlas pro ustanovení znalce za účelem stanovení aktuálního faktického stavu budovy OUTLETU s vyčíslením nákladů na nezbytnou údržbu a správu nemovitosti v takzvaném nouzovém režimu (usnesení A), pro něž se vyslovilo téměř 100 % hlasů věřitelů, a usnesení, jímž si vyhradila k rozhodnutí otázky patřící do působnosti věřitelského výboru, a to a) schválení způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle § 286 odst. 2 zák.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), vyslovení souhlasu se smlouvou o nájmu jednotlivých movitých či nemovitých aktiv dlužníka a vyslovení souhlasu se smlouvou, jakýmkoliv způsobem zatěžující jednotlivá aktiva dlužníka právy třetích osob, b) schválení smlouvy o provedení dražby podle § 287 odst. 2 InsZ, c) vyslovení souhlasu s prodejem mimo dražbu, včetně souhlasu s cenou dosaženou prodejem mimo dražbu podle § 289 odst. 1 InsZ,

d) vyslovení souhlasu s jedinou smlouvou o prodeji celé majetkové podstaty podle § 290 odst. 2 a § 292 InsZ (usnesení B), jež bylo schváleno 93,080932 % hlasů věřitelů oproti 6,919068 % hlasů věřitelů, kteří byli proti jeho přijetí.

Uvedl dále, že věřitelé a)-g) a ALPINE PRO STORES, spol. s r.o., IČO 25762478 [věřitel h)] navrhli soudu, aby usnesení A) a B) zrušil, neboť odporují společnému zájmu věřitelů. Tomuto návrhu insolvenční soud nevyhověl a návrh zamítl s tím, že jsou závazná pro další průběh řízení, a vyjádřil přesvědčení, že společný zájem věřitelů narušen nebyl, protože byly přesně dodrženy procedury a respektována veškerá práva, která bylo možné zohlednit. Uzavřel, že zájem věřitelů v tomto smyslu nelze nadřadit celému systému platného insolvenčního práva, jehož instituty by tak byly zpochybněny jako nástroje uspořádání majetkových poměrů dlužníka a k dosažení cíle insolvenčního řízení . Důvody pro zrušení rozhodnutí schůze věřitelů podle § 55 InsZ tak neshledal.

Toto usnesení napadli odvoláním do skončení schůze věřitelů věřitelé a)-g) v části týkající se zamítnutí návrhu na zrušení usnesení B), věřitel d) také v části týkající se zamítnutí návrhu na zrušení usnesení A), z nichž věřitelé a), b) a d) je podrobně odůvodnili.

Věřitelé a) a b) shodně navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení ohledně zamítnutí návrhu na zrušení usnesení B) zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť je vadné a nesprávné, a to z důvodů jeho nepřezkoumatelnosti, nedostatku důvodů a procesních vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Procesně namítli nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť na ně třeba aplikovat ustanovení § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (o.s.ř.) za přiměřeného použití podle § 7 InsZ. Namítli, že výrok soudu není jasný a není řádně odůvodněn, čímž jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Zdůraznili, že předpokladem pro to, aby insolvenční soud mohl zrušit rozhodnutí schůze věřitelů, je existence rozhodnutí schůze věřitelů, jež bylo přijato, a vyjádřili přesvědčení, že v řízení nastala situace, kdy rozhodnutí ve skutečnosti přijato nebylo, neboť se tak stalo výhradně hlasy věřitelů UniCredit Bank Czech Republic, a.s., IČO 64948242 (věřitel č. 1) a UniCredit S.p.A. (věřitel č. 34), přestože pohledávky obou věřitelů byly popřeny při přezkumném jednání 16.11.2010 za situace, kdy již bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ustanovení § 192 odst. 1 InsZ, jež vylučovalo právo věřitele přihlášené pohledávky popřít pohledávku jiného insolvenčního věřitele. Trvali na tom, že popěrný úkon byl učiněn platně. Poukázali na ustanovení § 198 InsZ a lhůtu pro uplatnění práva na soudní přezkum popřených pohledávek věřitelů č. 1) a 34) a na to, že v zákonem stanovené lhůtě nepodali návrh na určení pravosti svých pohledávek. Pohledávky věřitele č. 1) byly při přezkumném jednání popřeny a mohly být zjištěné jen v části uvedené při jejich popření. Tím, že věřitel č. 1) mohl hlasovat na schůzi věřitelů, prosadil sporná rozhodnutí, přestože žádná hlasovací práva neměl, a proto fakticky usnesení B) nebylo přijato a napadené usnesení tak nemá žádný podklad.

K věcné správnosti napadeného usnesení odkázali na ustanovení § 2 písm.j) InsZ, v němž je definován společný zájem. Uvedli, že InsZ je koncipován tak, že obsahuje řadu záruk pro všechny věřitele a umožňuje na straně jedné dominantním věřitelům vykonávat zásadní vliv na insolvenční řízení, avšak na straně druhé chrání i postavení věřitelů slabších. Podobně to platí o vztahu věřitelů zajištěných a nezajištěných, kteří z povahy věci mají odlišné postoje a zájmy. Konstatovali, že pokud rozhodnutí schůze věřitelů směřuje k tomu, aby zbavilo některé z věřitelů nebo dokonce skupiny věřitelů těchto garancí zaručených InsZ, pak je v rozporu se společným zájmem věřitelů. Nepochybně v rozporu se společným zájem věřitelů bylo takové rozhodnutí schůze věřitelů, které je v rozporu se zásadou procesní ekonomie a v jehož důsledku dojde ke vzniku zbytečných nákladů a průtahů při zpeněžování dlužníkova majetku. Uvedli, že hlavním důvodem návrhu na zrušení usnesení B) je obava věřitelů, že věřitelé č. 1) a 34) (také společnosti UniCredit) na jeho základě získají rozhodující vliv na zpeněžování majetkové podstaty (zejména centrum Galleria Moda Tuchoměřice tvořící jediná zpeněžitelná aktiva dlužníka) na úkor věřitelského výboru, v němž figurují věřitelé reprezentující zájmy nezajištěných věřitelů. Společnosti UniCredit tak nejsou standardním věřitelem vůči dlužníkovi a nejsou schopné hájit společný zájem věřitelů. Nelze přitom přehlédnout, že dlužník tvrdí pohledávku za věřitelem č. 1) ve výši 497.800.000,--Kč z právního důvodu odpovědnosti za škodu, že je sporná platnost zástavních smluv, na jejichž základě byly zajištěny pohledávky věřitele č. 1), a že je lze považovat i za neúčinné podle § 242 odst. 1 InsZ, resp. § 241 odst. 3 písm.d) InsZ. Upozornili i na to, že věřitel č. 1) jako člen prozatímního věřitelského výboru porušoval své povinnosti při výkonu funkce a nevyloučili ani, že mezi dlužníkem a tímto věřitelem v rozhodném období existoval koncernový vztah. Doplnili, že závěr o nezpůsobilosti věřitele č. 1) hájit a reprezentovat v insolvenčním řízení společný zájem věřitelů podporuje i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.dubna 2012, č.j. MSPH 94 INS 3902/2010, 1 VSPH 472/2012-B-222, v němž odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se odvolává věřitel č. 1) z funkce člena věřitelského výboru s odůvodněním, podle něhož není schopen hájit společný zájem věřitelů ve věřitelském výboru za situace, kdy insolvenční správce podal proti němu žalobu na zaplacení 1.859.375,-- a dále se domáhá u soudu neúčinnosti zástavních smluv, na jejichž základě uplatňuje tento věřitel svou pohledávku jako zajištěnou. Uzavřeli, že věřiteli č. 1) nelze svěřit autonomní rozhodování o klíčových otázkách zpeněžení majetkové podstaty.

Věřitel d) navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Z hlediska procesního namítl, že pro vydání napadeného usnesení neměl insolvenční soud věcný základ, neboť pohledávka č. 1) byla popřena jak dlužníkem, tak ostatními věřiteli a insolvenční soud nechal tyto společnosti hlasovat bez toho, aby poskytl schůzi věřitelů možnost rozhodnout o rozsahu jeho hlasovacích práv. Nadto v případě usnesení B) věřitel č. 1) nemohl hlasovat ani z toho důvodu, že tak činil ve své vlastní věci o svém návrhu, aby namísto věřitelského výboru o dispozicích s majetkovou podstatou dlužníka disponovaly společnosti UniCredit. Dále vytkl napadenému usnesení jeho nepřezkoumatelnost, neboť nelze seznat, z jakých skutkových zjištění a právních úvah při posuzování návrhu insolvenční soud vycházel, a že se nevypořádal řádně s námitkami věřitelů, že rozhodnutí je v rozporu se společným zájmem věřitelů.

Z pohledu věcného namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil s tím, že insolvenční soud se spokojil v odůvodnění napadeného usnesení s posouzením formálních aspektů případu, avšak nezabýval se otázkami materiálními. Uvedl, že usnesení B) je v příkrém rozporu se společným zájmem věřitelů, neboť je jedním z nástrojů, kterým se společnosti UniCredit pokouší ovládnout insolvenční řízení s cílem obohatit se na úkor ostatních věřitelů, tj. aby k nemovitostem dlužníka zastavených k zajištění jeho pohledávky mohl rozhodovat jako jejich jediný vlastník. Uzavřel, že usnesení B) je zneužitím procesního práva a obcházením zákona, kterému insolvenční soud nesmí poskytnout právní ochranu, a je v rozporu se společným zájmem věřitelů.

Věřitel č. 1) navrhl, aby napadené usnesení odvolací soud potvrdil z důvodu jeho věcné správnosti.

K neexistenci věcného základu pro vydání napadeného usnesení, neboť nedisponoval hlasovacími právy z důvodu popření jeho pohledávek jinými věřiteli, upozornil na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9.ledna 2012, sen.zn. 102 VSPH 62/2011 (žaloba na popření pohledávky věřitele č. 1) a ze dne 31.října 2011, sen.zn. 103 VSPH 76/2011 (žaloba na popření pohledávky věřitele č. 34) jako právního nástupce společnosti UniCredit Corporate Banking, S.p.A. netýkající se však jeho nepodmíněných pohledávek ve výši 27.342.994,66 Kč, nýbrž jeho podmíněných pohledávek), jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým byla popření pohledávek uvedených věřitelů ostatními věřiteli odmítnuta, a je proto třeba vycházet z toho, že popření jeho pohledávky nemá žádné účinky. Konstatoval, že právní názory věřitelů a), b) a d) nemohou obstát ani ve světle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Z uvedeného pak plyne, že insolvenční soud měl k dispozici věcný základ pro vydání napadeného usnesení.

K nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení uvedl, že je třeba je vyložit v kontextu schůze věřitelů, při níž soudce vedl aktivní dialog se všemi věřiteli a vysvětloval své pohnutky a motivy pro své rozhodnutí; usnesení tak bylo dostatečně odůvodněno slovně již v průběhu schůze věřitelů.

K věcné nesprávnosti napadeného usnesení odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 3732/2008, 2 VSPH 402/2009-B-140, jehož předmětem bylo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, jímž byl zamítnut návrh na zrušení usnesení schůze věřitelů), jež lze aplikovat i na projednávanou věc. Odvolací soud dovodil, že až podle toho, jaká stanoviska vyjádří insolvenční věřitelé k projednávaným otázkám v dalším řízení (tj. při schvalování konkrétních návrhů), bude možné posoudit, zda usnesení, jež schůze přijme (jež si rozhodování o návrzích atrahovala od věřitelského výboru), odporuje společnému zájmu věřitelů či nikoliv. Obavy věřitelů a), b) a d) o jeho cílech v insolvenčním řízení zhodnotil jako neopodstatněné a založené na hypotetickém scénáři budoucího hlasování o zpeněžení majetkové podstaty. Odmítl námitku, že hlasoval pro atrakci pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů ve vlastní věci, neboť přenesení části pravomocí věřitelského výboru na schůzi věřitelů nelze považovat bez ohledu na váhu jeho hlasu jen za jeho vlastní věc a také nelze toto řešení způsobu rozhodování v insolvenčním řízení poměřovat zásadou rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení. Uzavřel, že nepochybně jeho zájem zajištěného věřitele je v konfliktu se zájmy ostatních nezajištěných věřitelů, což však neznamená, že by jejich zájem byl zájmem společným, byť početně převažují. Poznamenal, že důvody jeho odvolání z věřitelského výboru podle § 63 InsZ nelze považovat za relevantní ve vztahu k právním otázkám souvisejícím s fungováním schůze věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná:

K přezkoumatelnosti napadeného usnesení:

K námitkám odvolatelů spočívající v tom, že napadené usnesení insolvenčního soudu není přezkoumatelné, odvolací soud nesdílí, neboť v něm insolvenční soud, byť velmi stroze, uvedl důvody svého rozhodnutí a není pochyb ani o tom, že se týká návrhu na zrušení usnesení A) a B).

K věcnému posouzení napadeného usnesení:

Podle § 46 odst. 2 InsZ schůze věřitelů si může vyhradit cokoliv, co patří do působnosti věřitelských orgánů, tj. věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů.

Podle § 51 odst. 1 InsZ věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů. V rozsahu, v němž takové usnesení není přijato, rozhodne o hlasovacím právu insolvenční soud. Hlasovací právo je bez dalšího spojeno jen s pohledávkou, která byla zjištěna. Ohledně popřených pohledávek (obdobně pohledávek vázaných na odkládací podmínku) zákon svěřuje rozhodnutí o hlasovacích právech zásadně schůzi věřitelů (§ 51 odst. 1 a 2 InsZ). Její rozhodnutí o přiznání hlasovacího práva i v rozsahu popření pohledávky nemůže insolvenční soud změnit, korigovat může jen její negativní rozhodnutí. Sám rozhodne též, pokud schůze žádné rozhodnutí o hlasovacím právu nepřijme (na žádném se potřebnou většinou neusnese).

Podle § 54 InsZ odporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit (odst. 1). Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do skončení schůze věřitelů, která usnesení přijala, a může tak učinit jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí usnesení schůze věřitelů (odst. 2).

Podle § 55 InsZ po vyhlášení rozhodnutí, kterým zruší usnesení schůze věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí usnesení schůze věřitelů, insolvenční soud vyzve každého z přítomných věřitelů, aby uvedl, zda se vzdává odvolání; současně je poučí, že odvolání, které nebude podáno do skončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí insolvenční soud doručí pouze osobám, které proti němu podaly odvolání (odst. 1). Jestliže insolvenční soud návrh na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů zamítl, uplatní postup podle odstavce 1 přiměřeně ve vztahu k osobě, která návrh podala (odst. 2). Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů je oprávněna pouze osoba, která návrh podala.

Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 14/2010 z 1.7.2010, vyhlášeným pod č. 241/2010 Sb., zrušil s účinností od 31.3.2011 tehdejší ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem, které přiznávalo právo popírat přihlášené pohledávky jen dlužníku a insolvenčnímu správci.

Podle § 192 odst. 1 InsZ ve znění novely účinné od 31.3.2011, tj. zákona č. 69/2011 Sb., pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé a podle § 51 odst. 3 InsZ popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá vliv na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena.

Podle čl. II přechodných ustanovení zák. č. 69/2011 Sb. není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.října 2011, č.j. 94 ICm 2075/2010, 103 VSPH 76/2011-44 (MSPH 94 INS 3902/2010) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.března 2011, č.j. 94 ICm 2075/2010-24, v nichž soudy odmítly žalobu na popření podmíněných pohledávek věřitele č. 34), byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.září 2012, sen.zn. 29 NSČR 54/2012 a věc vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že popřel-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1.července 2010, sp.zn. Pl.ÚS 14/2010, avšak před jeho účinností (před 31.3.2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a že se na ně uplatní ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.3.2011.

Z insolvenčního spisu plyne, úpadek dlužníka byl zjištěn 21.9.2010, že věřitel č. 1) přihlásil do insolvenčního řízení jednak pohledávky č. 1)-5) v celkové výši 1.198.842.213,24 Kč jako zajištěné (přihláškou pohledávky z 15.10.2010), jednak přihláškou z 19.10.2010 jako nezajištěné pohledávky č. 6)-11) ve výši 44.188,44 Kč, tj. celkem ve výši 1.198.886.401,68 Kč.

Při přezkumném jednání konaném 16.11.2010 věřitelé a), b) a c) popřeli pohledávky věřitele č. 1), a to pohledávky č. 2)-5) zcela pro pravost a pořadí a pohledávku č. 1) co do výše 105.978.314,30 Kč s tím, že její správná výše je 83.272.026,84 Kč (celkem popřeno 1.115.570.186,40 Kč), a také pro pořadí a dále pohledávku č. 11) ve výši 5.391,95 Kč, zatímco nepopřeny zůstaly pohledávky č. 6)-10) ve výši 38.796,49 Kč. Z přihlášených pohledávek věřitele č. 1) v celkové výši 1.198.886.401,68 Kč tak byly popřeny pohledávky věřiteli a), b) a c) v celkové výši 1.115.575.578,35 Kč a zjištěny zůstaly, jak vysvětleno níže, jeho pohledávky v celkové výši 83.310.823,33 Kč.

Podle protokolu o přezkumném jednání ze 16.11.2010, seznamu přihlášených pohledávek a jeho doplnění byly zjištěny pohledávky, a to věřitele a) ve výši 37.886.800,43 Kč, věřitele b) ve výši 11.346.097,--Kč, věřitele c) ve výši 3.907.959,--Kč, d) ve výši 3.129,--Kč, e) ve výši 2.100.715,71 Kč, f) 8.740.517,52 Kč, g) 24.490.721,45 Kč, h) 2.731.607,95 Kč a věřitele č. 34) ve výši 27.342.994,66 Kč. Pohledávka společnosti SYNER, spol. s r.o. [věřitel i)] přezkoumána nebyla.

Podle protokolu ze schůze věřitelů konané 12.9.2011 (Schůze) insolvenční soud zaznamenal, že přítomní, tj. věřitel č. 1) má hlasovací práva v rozsahu 1.198.886.402 hlasů počítaných podle výše pohledávek (pohledávky č. 1-11), věřitel č. 34) 27.342.994 hlasů, věřitel a) 37.829.653 hlasů (správně podle seznamu 37.886.800 hlasů), věřitel b) 11.346.097 hlasů, věřitel c) 3.907.959 hlasů, věřitel d) 3.129 hlasů, věřitel e) 2.100.715 hlasů, věřitel f) 8.740.517 hlasů, věřitel g) 24.490.721 hlasu a věřitel h) 2.731.607 hlasů a věřitel i) ve výši 17.348.627 hlasů. Pro přijetí usnesení A) hlasovali věřitelé č. 1), 34) a dále věřitelé a)-c), e)-h), zatímco proti byl jen věřitel d) disponující 3.129 hlasy. Pro návrh na přijetí usnesení B) hlasovali věřitelé č. 1) a č. 34), proti byli věřitelé a)-h) a soud konstatoval, že pro návrh se vyslovilo 93,080932 % hlasů věřitelů, zatímco proti bylo 6,919068 % hlasů. Věřitel i) nehlasoval. Věřitelé a)-g) pak navrhli, aby bylo usnesení B) zrušeno, neboť odporuje společnému zájmu věřitelů, věřitel d) navrhl, aby byla zrušena obě usnesení.

K otázce hlasovacích práv věřitele č. 1):

Odvolací soud dospěl k závěru, že argument tohoto věřitele spočívající v tom, že žaloba na popření jeho pohledávky byla odmítnuta, není namístě, neboť rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen.zn. 103 VSPH 76/2011 a potvrzované rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena. Protože však k popření pohledávek věřitele č. 1) ze strany věřitelů a), b) a c) došlo na přezkumném jednání 16.11.2010, tj. poté, co Ústavní soud vydal svůj nález z 1.7.2010 pod sp.zn. Pl.ÚS 14/2010, avšak před jeho účinností (31.3.2011), na řízení dopadá úprava insolvenčního řízení účinná do 30.3.2011 s tím, že ve smyslu citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu je třeba hledět na takové popření jako kdyby je učinil insolvenční správce. V důsledku tohoto je namístě závěr, že věřitel č. 1) při Schůzi konané 12.9.2011 nedisponoval hlasovacími právy odpovídajícími jeho pohledávkám v celkové výši 1.115.575.578,35 Kč (1.115.570.186,40 Kč a 5.391,95 Kč), jež mu mohla být přiznána jen rozhodnutím Schůze, popř. rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 51 odst. 1 InsZ, což se nestalo, a měl hlasovací práva odpovídající jeho pohledávkám ve výši 83.310.823,33 Kč (část pohledávky č. 1 a pohledávky 6-10 a část pohledávky 11). Hlasovací kvórum na Schůzi se tak snížilo o 1.115.575.578 hlasů a bylo nižší, než zvažoval insolvenční soud, tj. v počtu 219.209.989 hlasů, včetně hlasů věřitele i), jehož pohledávka ve výši 17.348.627,19 Kč sice podle insolvenčního spisu nebyla přezkoumána, avšak ostatními věřiteli a insolvenční správkyní zpochybňována nebyla.

K návrhu na zrušení usnesení A):

Přes výše uvedené závěry však lze dovodit, že usnesení A) bylo přijato většinou hlasů, neboť proti jeho přijetí byl pouze věřitel d) disponující pouze 3.129 hlasy, zatímco k jeho přehlasování stačila hlasovací práva kteréhokoliv věřitele, který hlasoval pro přijetí návrhu. Návrh na zrušení usnesení A) podal pouze věřitel d), avšak důvody, pro které přijaté rozhodnutí mělo být v rozporu se společným zájmem věřitelů, neuvedl. Odvolací soud má za to, že toto rozhodnutí v rozporu se společným zájmem věřitelů není, neboť tím je zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku [§ 2 písm.j) InsZ]. Usnesení A) je naopak v souladu se společným zájmem věřitelů, neboť na základě znaleckého posudku budou mít věřitelé představu o tom, zda udržovací náklady nemovitosti budou vynaloženy účelně a efektivně, a jeho závěry mohou mít vliv na další postup v insolvenčním řízení. Odvolací soud tak shodně se soudem insolvenčním dospěl k závěru, že rozhodnutí není v rozporu se společným zájmem věřitelů.

K návrhu na zrušení usnesení B):

Pro návrh hlasovali pouze společnosti UniCredit, tj. věřitel č. 34) s 27.342.994 hlasy a věřitel č. 1) s 83.310.823 hlasy, tj. celkem 110.653.217 hlasů, zatímco proti návrhu hlasovali věřitelé disponující celkem 91.207.545 hlasy, k nimž třeba připočíst i hlasy věřitele i), který se hlasování nezúčastnil (s připočtením 17.348.627 hlasů pro návrh nehlasovali věřitelé s 108.556.172 hlasy), avšak význam pro přijetí rozhodnutí neměly, neboť i tak by nebylo dosaženo více než 50% hlasovacího kvóra, tj. 109.604.994 hlasů. Schůze tak přijala usnesení, jímž si vyhradila k rozhodnutí otázky patřící do působnosti věřitelského výboru, jak uvedeno výše, a proto námitka odvolatelů, že insolvenční soud neměl k dispozici usnesení, jež fakticky nebylo přijato, nebyla namístě. Odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení B) bylo Schůzí přijato, přestože, jak vysvětleno výše, hlasovací kvórum bylo podstatně nižší, než-li uvažoval insolvenční soud. Důvody pro zrušení usnesení B), neboť je v rozporu se společným zájmem věřitelů, však neshledal ani v tomto případě.

Schůze si vyhradila rozhodovat o otázkách, jež primárně patří do působnosti věřitelského výboru podle § 286 odst. 2, § 287 odst. 2, § 289 odst. 2, § 290 odst. 2 a § 292 InsZ, avšak její rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 InsZ, podle něhož si schůze věřitelů může vyhradit rozhodování o otázkách patřících do působnosti ostatních věřitelských orgánů. Odvolací soud je toho názoru, že o tom, zda usnesení schůze věřitelů odporuje jejich společné vůli, jak odvolatelé v odvolání tvrdí, nelze dovodit, neboť jejich tvrzení jsou postavena pouze na spekulacích o budoucích záměrech zajištěného věřitele č. 1). Odvolací soud nesdílí obavy odvolatelů, že usnesením B) je umožněno společnostem UniCredit ovládnout další průběh insolvenčního řízení ve svůj prospěch na úkor ostatních nezajištěných věřitelů a dosáhnout toho, aby mohly rozhodovat o zpeněžení zastavených nemovitostí dlužníka jako jejich jediný vlastník. Důsledkem přijetí tohoto usnesení nemůže být než to, že otázky, o nichž by rozhodoval věřitelský výbor, budou předmětem projednání a schválení Schůze, přičemž nelze předjímat účast věřitelů na ní a jak bude o otázkách souvisejících ze zpeněžením dlužníkova majetku hlasováno, a insolvenční soud bude mít možnost usnesení schůze věřitelů zrušit v jednotlivých případech, bude-li mít za to, že odporují společnému zájmu věřitelů podle § 54 InsZ. Třeba dodat, že zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nelze poměřovat usnesení schůze věřitelů, jež si vyhradí rozhodovat o otázkách patřících do působnosti věřitelského výboru, zejména tam, kde je přihlášen malý počet věřitelů, a že otázky, o nichž věřitelský výbor rozhodl, mohou být posouzeny později (týmž věřitelským výborem, event. schůzí věřitelů) jinak a tomuto postupu nemůže zabránit ani rozhodnutí insolvenčního soudu, změní-li se rozhodné skutečnosti, jež vedly dříve k jeho vydání, a insolvenční soud je nezmění sám.

Námitku odvolatele d), že věřitel č. 1) nemohl hlasovat o přijetí usnesení B), neboť by tak činil ve vlastní věci v rozporu s ustanovením § 53 InsZ, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť přenesení působnosti věřitelského výboru na Schůzi se týká všech věřitelů bez ohledu na váhu hlasu věřitele č. 1).

Veden výše uvedenými závěry odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 8.listopadu 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová