3 VSPH 1247/2010-B-44
MSPH 93 INS 3195/2009 3 VSPH 1247/2010-B-44

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka DINO-M spol. s r.o. se sídlem Slezská 140, Praha 3, IČ 44793278, zahájené na návrh věřitele PICODAS PRAHA spol. s r.o. se sídlem Evropská 16/176, Praha 6, IČ 45317542, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30a/404, Praha 4, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009-B-31,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009-B-31, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2010, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009-B-31, v bodě I. výroku zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by Ing. Jiřímu anonymizovano , anonymizovano , bytem Aubrechtové 3101/14, Praha 10 byla uložena povinnost složit u Obvodního soudu pro Prahu 10 peněžitou částku ve výši 1.500.000,-Kč na náhradu škody způsobené navrhovateli PICODAS PRAHA spol. s r.o. (dále jen navrhovatel), v bodě II. a III. výroku rozhodl o tom, že se po právní moci tohoto usnesení navrhovateli vrací složená jistota ve výši 50.000,-Kč a soudní poplatek ve výši 500,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se domáhal vydání předběžného opatření, neboť Ing. Kubánek-jednatel společnosti DINO-M spol. s r.o. (dále jen dlužník)-porušil povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem zajištěné pohledávky v celkové výši 1.599.138,44 Kč, hodnota majetku dlužníka (nejvyšší možná míra uspokojení věřitelů dlužníka) nepřesahuje částku 100.000,-Kč, přičemž objem zjištěných pohledávek věřitelů za dlužníkem přesahuje částku 8 mil. Kč. Odkazoval na Knihu nevyrovnaných faktur dlužníka, z níž vyplývá, že podstatná část závazků dlužníka byla splatná již k 1.1.2009, a to po dobu přesahující 3 měsíce po splatnosti (závazky vůči HAMA spol. s r.o. ve výši cca 500.000,-Kč byly splatné v r. 2007, závazky vůči Michalu Andresovi v červnu 2008). Je tedy dána odpovědnost povinného za škodu způsobenou navrhovateli podle § 99 odst. 1 IZ, přičemž navrhovateli nebude v konkursu vyplacena částka přesahující 24.000,-Kč. Výše škody způsobená navrhovateli činí dle § 99 odst. 2 IZ 1.500.000,-Kč. Na doplnění uvedl, že z Rozvahy dlužníka vyplývá, že v období od 1.1.2009 a 30.5.2009 došlo k poklesu aktiv o částku 2.950.686,-Kč, neboť bylo prodáno zboží v hodnotě 2.882.407,-Kč, pasiva společnosti však klesla pouze o částku 1.361.132,-Kč. V uvedeném období se tak ztráta dlužníka prohloubila o 1,5 mil. Kč.

Soud vyšel z toho, že dlužník již od roku 2007 vykazoval neuspokojené splatné závazky, jejichž objem výrazně narostl ve druhé polovině roku 2008 a prvé polovině roku 2009. O splnění podmínek ustanovení § 99 odst. 2 IZ by bylo možno uvažovat-jak uvedl soud prvního stupně-jestliže by se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení navrhovatelovy pohledávky. O takovou situaci by mohlo jít za předpokladu, že od 1.1.2009 do 1.6.2009 došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužníka, která výrazně snížila či znemožnila uspokojení pohledávek, jejichž úhradu by bylo možno logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat. Tento závěr však z obsahu insolvenčního spisu bez dalšího učinit nelze. Dlužník v rozhodném období vykonával běžnou hospodářskou činnost, ke které by byl oprávněn i po podání insolvenčního návrhu, a hradil především pohledávky, které by v případě dřívějšího rozhodnutí o úpadku byly pohledávkami za majetkovou podstatou a byly by uspokojovány před pohledávkou navrhovatele. Insolvenční soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B-62, v němž soud vyložil dopad předběžného opatření do majetkové sféry osob jednajících za dlužníka. K nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ je tedy třeba přistupovat s maximální uvážlivostí a v případě zcela zjevného selhání povinné osoby, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadní pochybnosti, bez toho, že by soud předem znal její stanovisko.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 99 IZ. Dle navrhovatele citované ustanovení obsahuje fikci výše škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh; za takovou škodu se nezávisle na možné změně míře uspokojení věřitele považuje vždy rozdíl mezi nominální výší zjištěné pohledávky a peněžitou částkou, kterou na její uspokojení věřitel v insolvenčním řízení obdrží. Dále namítal, že z rozvahy dlužníka vyplývá, že na účtu pasiv, který zobrazuje výši závazků vůči obchodním dodavatelům v období mezi 1.1.2009 a 30.5.2009, docházelo k hrazení závazků dodavatelům v běžném obchodním styku (závazků, které po zahájení insolvenčního řízení nemohou představovat pohledávky věřitele za podstatou). Z rozvahy dlužníka podle odvolatele plyne, že v období mezi 1.1.2009 a 30.5.2009 došlo k poklesu aktiv o částku 2.950.686,-Kč, bylo prodáno zboží v hodnotě 2.882.407,-Kč, zároveň pasiva společnosti klesla pouze o 1.361.132,-Kč. Ztráta se tedy zvýšila o 1,5 mil. Kč. Jednatel společnosti-uvádí se v odvolání-je vázán objektivní povinností osobního výkonu funkce a povinností péče řádného hospodáře ve smyslu § 135 a § 194 obch. zák. Navrhovatel má zato, že prosazování zásady obezřetnosti nemůže vést k tomu, aby mu bylo znemožněno uplatnění zákonného práva domáhat se vydání předběžného opatření podle § 100 odst. 1 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 100 odst. 1 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Podle § 100 odst. 2 IZ určí insolvenční soud výši částky, která má být složena, tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem. Podle § 100 odst. 3 IZ se v rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci.

Návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 100 IZ lze vyhovět v případech zcela zjevného selhání povinných osob a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B).

Z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona, lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného (okresního, obvodního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř.

Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 8. října 2009, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009-A-20, o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Navrhovatel požadoval nařízení předběžného opatření až podáním, které bylo insolvenčnímu soudu doručeno dne 15.11.2010, tedy déle než rok po vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Za daného stavu řízení navrhovateli nebránilo nic v tom, aby se práva domáhal u příslušného obecného soudu.

I tak ovšem odvolací soud považuje za zcela správné závěry soudu prvního stupně týkající se úvahy o příčinné souvislosti mezi tím, že dlužník měl podle navrhovatele podat opožděně insolvenční návrh, a vznikem tvrzené škody. Lze jen dodat, že existence příčinné souvislosti by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrh a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo. Pro takový závěr není-jak správně dovodil soud prvního stupně-ve spisu opory. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy věcně správné a odvolací soud je potvrdil podle § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. února 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová