3 VSPH 1240/2011-A-24
MSPH 60 INS 5773/2011 3 VSPH 1240/2011-A-24

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka D.E., s.r.o. v likvidaci se sídlem Braunerova 8/854, Praha 8, IČO 26160790, zahájeném k návrhu věřitele CPI-Facility, a.s. se sídlem Václavské náměstí 1601/47, Praha 1, IČO 27626814, o odvolání tohoto navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 5773/2011-A-17 ze dne 21. září 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 5773/2011-A-17 ze dne 21. září 2011 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v insolvenčním řízení dlužníka D.E., s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník) usnesením č.j. MSPH 60 INS 5773/2011-A-17 ze dne 21.9.2011 uložil navrhovateli CPI-Facility, a.s. (dále též jen navrhovatel) a likvidátorce společnosti D.E. s.r.o.v likvidaci, IČ 26160790, Braunerova 8/854 Mgr. Janě Fialové , Točitá 34 , 140 00 Praha 4 , aby do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně citoval část § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit dostatek disponibilních finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, a to zejména v těch případech, kdy v majetkové podstatě není dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení. Vedle toho má záloha zajistit, aby v případě, že náklady řízení nebudou uspokojeny z majetkové podstaty, mohly z ní být uspokojeny alespoň nároky správce z titulu jeho hotových výdajů a odměny (ta v případě řešení úpadku konkursem činí minimálně 45.000,-Kč). Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ukládá soud navrhovateli vždy, když to považuje za nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci. Nato soud uzavřel, že v projednávané věci má předpoklady pro uložení zálohy za splněné.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ukládá pouze likvidátorce dlužníka. Namítal, že povinnost k zaplacení zálohy může soud podle § 108 IZ uložit navrhovateli jen za předpokladu, že je to nutné ke krytí nákladů řízení, a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Při této úvaze musí soud zohlednit všechny rozhodné skutkové a právní okolnosti věci, tedy i to, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku lze očekávat, jaké náklady sledované zálohou si tento způsob vyžádá a do jaké míry lze předpokládat uspokojení nákladů řízení z majetkové podstaty. S těmito okolnostmi věci se však soud nijak nevypořádal. V daném případě je přitom dlužník společností v likvidaci, a podle navrhovatelova názoru by proto měl mít povinnost k zaplacení zálohy především likvidátor dlužníka. Navrhovatelova přihlášená pohledávka za dlužníkem ve výši 110.169,68 Kč bude patrně-podle dosavadních vyjádření dlužníkovy likvidátorky-uspokojena jen v nepatrné výši. S ohledem na tyto skutečnosti považuje uložení zálohy v maximální možné výši za zcela nepřiměřené. I proto po něm nelze spravedlivě žádat, aby se na úhradě takovéto zálohy podílel.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž-jak navrhovatel v odvolání správně připomněl-nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když je odůvodnil v zásadě jen neúplným odkazem na § 108 odst. 1 IZ a obecným vysvětlením účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Prakticky žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné, však soud neuvedl. Především se nikterak nevyslovil k majetkovým poměrům dlužníka, tedy skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti, jejichž podkladem je v případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelem dlužníka jak věřitelův insolvenční návrh, tak i vyjádření dlužníka k tomuto návrhu a vyžádané seznamy jeho majetku, závazků a zaměstnanců, popř. vlastní šetření soudu (viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. ledna 2010).

Povinnost k zaplacení zálohy přitom soud uložil (jako solidární) navrhujícímu věřiteli a likvidátorce dlužníka, aniž by tento svůj postup jakkoli ozřejmil. Důvodem k takovému postupu by mohla být jen okolnost, že obě zavázané osoby jsou insolvenčními navrhovateli, tj. že obě podaly-současně nebo postupně v režimu § 107 IZ-návrh požadující zjištění úpadku dlužníka. V případě označené likvidátorky dlužníka však zjevně má jít (pouze) o osobu jednající jménem dlužníka, a tudíž lze uvažovat jen o dlužníku jako o insolvenčním navrhovateli. Pak samozřejmě lze ukládat povinnost k zaplacení zálohy jen tomuto účastníku řízení, nikoli osobě za něj jednající (likvidátorce), jež insolvenčním navrhovatelem není. Ve výroku napadeného usnesení, ani v jeho záhlaví a odůvodnění ale soud dlužníka co insolvenčního navrhovatele neoznačil, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční návrh požadující zjištění dlužníkova úpadku podala jen shora označená CPI-Facility, a.s., nikoli i sám dlužník. Ten v řízení předložil toliko soudem vyžádané (§ 128 odst. 3 IZ) seznamy majetku a závazků (nikoli ovšem řádné, když postrádají povinné prohlášení o jejich správnosti a úplnosti) a vyjádření k insolvenčnímu návrhu navrhovatele (dokument A-11). Toto podání učiněné likvidátorkou dlužníka bylo formulováno výslovně jen jako vyjádření k insolvenčnímu návrhu věřitele, a ani podle jeho obsahu je nebylo možno kvalifikovat jako insolvenční návrh, jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku, ledaže by podepsaná likvidátorka vůli podat insolvenční návrh dala jinak výslovně najevo. To se ale do vydání napadeného usnesení nestalo. Ostatně i v insolvenčním rejstříku je nadále dlužníkovo podání na A-11 označeno jako jeho vyjádření, nikoli jako jeho insolvenční návrh (přistoupení k řízení dle § 107 IZ).

Za popsané situace tedy nebylo možno zacházet s dlužníkem jako s insolvenčním navrhovatelem, kterému by bylo možno uložit povinnost k zaplacení zálohy, přičemž navíc-jak plyne ze spisu-nebyly podmínky ani k tomu, aby soud tuto povinnost uložil navrhujícímu věřiteli. Jeho insolvenční návrh totiž zjevně není způsobilý projednání, neboť postrádá náležitosti předepsané v § 103 odst. IZ. Navrhovatel se v něm omezil jen na specifikaci svých splatných pohledávek za dlužníkem s vylíčením důvodu jejich vzniku a na označení další osoby, jež má mít za dlužníkem splatné pohledávky, aniž tyto pohledávky jejich důvodem a výší vymezil a aniž uvedl údaj o jejich splatnosti. Taková tvrzení (jak plyne z konstantní judikatury, již shrnul Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp.zn. KSPH 41 INS 12251/2011, 3 VSPH 1103/2011-A ze dne 22.2.2012) zjevně nejsou způsobilým podkladem pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku insolvencí (§ 3 odst. a 2 IZ) nebo předlužením (§ 3 odst. 3 IZ). Popsané vady insolvenčního návrhu, jež brání jeho projednání, neodstranil navrhovatel ani doplňujícím podáním (A-9), a proto nebyl opodstatněn jiný postup, než odmítnutí tohoto návrhu dle § 128 odst. 1 IZ.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 27. března 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová