3 VSPH 1222/2013-B-35
KSHK 41 INS 14403/2012 3 VSPH 1222/2013-B-35

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem v Mníšku pod Brdy, Skalecká 599/1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2013, č.j. KSHK 41 INS 14403/2012-B-22,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2013, č.j. KSHK 41 INS 14403/2012-B-22 s e m ě n í tak, že se insolvenční správkyni Mgr. Janě Luštíkové, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, ukládá pořádková pokuta ve výši 5.000,-Kč, kterou je povinna zaplatit na účet Krajského soudu v Hradci Králové do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení; jinak se toto rozhodnutí potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. července 2013, č.j. KSHK 41 INS 14403/2012-B-22 zamítl návrh dlužníka na zproštění funkce insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové, původně se sídlem v Hradci Králové, Karla Čapka 60/13 (dále jen insolvenční správkyně ).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník svým podáním ze dne 10.5.2013 domáhal zproštění insolvenční správkyně její funkce. Insolvenční správkyně měla dle dlužníka učinit závažná pochybení při správě jí svěřeného majetku, má být podjatá, neboť odmítá jednat o prodeji dlužníkových nemovitostí s renomovanou realitní kanceláří, a má dlužníka okrádat. K žádosti o zproštění funkce se měla vyjádřit rovněž insolvenční správkyně, která uvedla, že v řízení se žádného pochybení nedopustila, postupuje pouze v souladu s pokyny zajištěného věřitele, zástupce věřitelů a soudu. Insolvenční správkyni měl několikrát kontaktovat otec dlužníka a vyhrožovat jí profesní likvidací. Ze strany Policie ČR pak měla být insolvenční správkyně kontaktována, že do dlužníkovy nemovitosti násilně vnikl dlužník se svým otcem a vyměnil zde zámky. Přitom měli vylepit do oken oznámení, že v předmětném insolvenčním řízení byly zjištěny pletichy. Jednání dlužníka a jeho otce proto insolvenční správkyně považovala ze šikanu a nepřípustné zasahování do insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně dále cituje ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) konstatoval, že dlužník ve své stížnosti nikterak svá obvinění vůči insolvenční správkyni nedoložil. Jelikož pak sám neshledal pochybení insolvenční správkyně při výkonu její funkce, návrh dlužníka zamítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a jeho návrhu vyhověl. Namítal (vedle nízké gramatické a stylistické úrovně napadeného usnesení), že soud se jeho námitkami vůči dosavadní činnosti insolvenční správkyně uvedenými v návrhu a v předchozích jeho podáních vůbec nezabýval a paušálně je zavrhl. Dlužník dále brojí proti dosavadnímu postupu insolvenčního soudu v řízení, který jednak příliš nezkoumal oprávněnost jednotlivých přihlášených pohledávek a jednak nechal do seznamu majetkové podstaty zapsat insolvenční správkyní nemovitosti, o jejichž vlastnictví se vedl soudní spor. Až na upozornění ze strany otce dlužníka pak insolvenční soud dal insolvenční správkyni pokyn nenakládat s nemovitostmi sepsanými v majetkové podstatě dlužníka.

Dlužník rovněž namítá, že insolvenční správkyně začala prodávat předmětné nemovitosti zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka ještě dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnictví k nim, a to o více než měsíc dříve, než k tomu měla od insolvenčního soudu jakýkoliv pokyn. Inzerát, který měl být vložen na realitní server přede dnem 16.1.2013, navíc obsahoval zcela chybný údaj o rozloze užitné plochy, jenž byla uvedena o 34 m2 menší. Již z těchto skutečností vyplývá podle dlužníka naprostá profesní nezpůsobilost insolvenční správkyně.

Konečně dlužník brojí proti tomu, aby byly v insolvenčním rejstříku zveřejňovány pro něj citlivé údaje, nesouhlasí s dosavadním postupem samosoudce insolvenčního soudu (zejména s tím, že se vůbec nezabýval neodborným přístupem insolvenční správkyně), namítá též soudcovu podjatost z důvodů závažných procesních pochybení a povrchního přístupu k věci. Žádá, aby odvolací soud rozhodl i o jeho vyloučení a přikázání věci jinému soudu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ], včetně řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné.

1. K námitce podjatosti samosoudce insolvenčního soudu:

Podle § 14 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odst. 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3). Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).

V citovaném ustanovení jsou formulovány předpoklady pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci jednak pozitivně (odst. 1 až 3), jednak negativně, tím, že zákon stanoví důvod, pro který nelze námitce podjatosti vyhovět (odst. 4).

Důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být jeho postup v řízení a jeho rozhodování v jiných věcech, neboť pouze tak se projevuje výkon samotného soudnictví, resp. soudní moc státu ovládaná principem soudní nezávislosti. To ovšem neznamená, že by účastníci řízení byli vystaveni libovůli soudce, neboť jeho procesní postup a rozhodování musí mít základ v zákonné úpravě, jež je pro něj závazná, a podléhají přezkumu jiným soudcem za zákonem stanovených podmínek v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

Dlužník odůvodnil vznesenou námitku podjatosti projednávajícího samosoudce JUDr. Pavla Vosečka nikoliv skutečnostmi uvedenými v prvém a druhém odstavci § 14 o.s.ř., nýbrž svým nesouhlasem s postupem soudce v insolvenčním řízení; uplatnil tedy skutečnosti, jež soudcovu podjatost vůbec zakládat nemohou. Jinak svá skutková tvrzení o možné podjatosti soudce dlužník nijak blíže neodůvodnil ani nedoložil, resp. za jediný důvod podjatosti spatřuje v tom, že soudce nevyhověl jeho návrhu a stížnostem na insolvenční správkyni nevyhověl a napadené usnesení nedostatečně odůvodnil.

Třebaže napadené usnesení není dostatečně odůvodněno a s argumenty dlužníka se soud vypořádal toliko paušálně, přesto tato skutečnost nemůže vést k závěru o podjatosti soudce. Nápravy se dlužník může domáhat cestou opravných prostředků, což ostatně činí. Institut vyloučení soudce pro podjatost však k takovému cíli určen není; proto odvolací soud neshledal, že by byl soudce JUDr. Pavel Voseček vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci. Návrh dlužníka na přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti ve smyslu § 12 odst. 1 o.s.ř. proto postrádá opodstatnění.

2. K návrhu na zproštění insolvenční správkyně funkce:

Podle § 32 odst. 1 IZ může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce proto, že neplní řádně své povinnosti nebo nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem. O zproštění funkce může insolvenční soud rozhodnout na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez návrhu.

Podle § 36 IZ insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními (odst. 1). Insolvenční správce poskytuje věřitelským orgánům součinnost nezbytnou k řádnému výkonu jejich funkce (odst. 2).

Podle § 37 odst. 1 IZ insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí.

Podle § 81 odst. 2 IZ může insolvenční soud uložit insolvenčnímu správci, který nesplnil povinnost uloženou mu soudem nebo řádně neplní jiné své povinnosti, pořádkovou pokutu, a to i opakovaně, nejvýše však do úhrnné částky 200.000,-Kč.

Za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit správce funkce, považuje odvolací soud zejména skutečnost, že správce při výkonu své funkce řádně neplní povinnosti vyplývající pro něj z § 36 IZ, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s § 225 odst. 4 nebo 5 IZ, nesplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce, nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty.

V závislosti na míře a intenzitě pochybení správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené mu soudem. Jedná se o taková porušení povinností, jež mají nepříznivý dopad do průběhu insolvenčního řízení a mohou vést k ohrožení cíle insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů při dodržování zásad insolvenčního řízení (§ 1 a § 5 IZ). V případě méně závažných pochybení, omezuje se soud na to, že ke zjednání nápravy využije svého oprávnění uložit insolvenčnímu správci dle § 81 odst. 2 IZ pořádkovou pokutu.

V projednávané věci se dlužník domáhá zproštění insolvenční správkyně funkce, a to z důvodu, že 1.) insolvenční správkyně zahrnula nemovité věci (rodinný dům a přilehlé pozemky v k.ú. Krucemburk, zapsané na LV č. 69-dále jen nemovitosti ) do majetkové podstaty a začala je prodávat ještě v době, kdy ani ještě nebylo najisto postaveno, že tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužníka; 2.) inzerát, jenž měla insolvenční správkyně vložit na realitní portál na internetu, měl záměrně vykazovat vady, aby se nepodařilo najít vhodného zájemce, a pouze tak insolvenční správkyně formálně splnila svou povinnost nabízet nemovitosti k prodeji; 3.) insolvenční správkyně tajně dojednala s matkou dlužníka, která do insolvenčního řízení přihlásila neexistentní pohledávku, aby v něm mohla vystupovat jako věřitel, prodej domu za podhodnocenou cenu utajenému zájemci, a to za odpovídající provizi; 4.) insolvenční správkyně předmětné nemovitosti neviděla a neví, co prodává, rovněž se o nemovitosti nestará, a tak nedokázala zabránit, že se v nemovitostech zabydluje cizí subjekt; 5.) insolvenční správkyně měla přihlášenou pohledávku matky dlužníka popřít; 6.) insolvenční správkyně odmítá jednat o prodeji s renomovanou realitní kanceláří, kterou jí navrhuje dlužník.

Ohledně prvého dlužníkem uváděného důvodu pro zproštění insolvenční správkyně funkce odvolací soud žádné její pochybení neshledal. Podle § 224 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, se do soupisu majetkové podstaty zapisují i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Do soupisu se poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo.

Ze soupisu majetkové podstaty uveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 5.12.2012 na č. dok. B-6 vyplývá, že insolvenční správkyně zapsala do soupisu nemovitosti, které sice v katastru nemovitostí byly vedeny ve vlastnictví dlužníka, avšak v předmětné době se o určení vlastnictví vedl mezi matkou jakožto žalobcem a dlužníkem jakožto žalovaným spor o určení vlastnictví k nemovitostem, a to z důvodu údajné relativní neplatnosti darování nemovitostí dlužníku jeho otcem bez souhlasu matky. Tuto skutečnost insolvenční správkyně do soupisu poznamenala a podrobněji ji rozvedla ve své zprávě o majetkové situaci dlužníka. Insolvenční správkyně tak postupovala v souladu se zákonem.

Dlužník ani soudu prvního stupně, ani soudu odvolacímu nepředložil žádný důkaz, že by insolvenční správkyně nemovitosti prodávala ještě před 22.1.2013, tedy v době, než bylo dlužníkovo oddlužení zpeněžením jeho majetkové podstaty schváleno a než bylo o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem rozhodnuto. Inzerát na nemovitosti, na který je odkazováno v příloze na č.dok. B-9 pouze potvrzuje, že v době po přezkumném jednání a schůzi věřitelů, které se konaly dne 5.12.2013 a na kterých byl věřiteli schválen způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, správkyně činila kroky ke zjištění případných zájemců o koupi nemovitostí za cenu uvedenou ve znaleckém posudku dodaném dlužníkem, tj. 1.300.000,-Kč. Proti takovému postupu nelze z hlediska účelu insolvenčního řízení nic namítat, neboť tím insolvenční správkyně mohla pouze urychlit následnou a očekávanou fázi zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Dlužníkovy námitky ohledně úmyslně nesprávně uvedené výměry pozemků nemovitostí jsou pak již ničím nepodloženou spekulací. Pokud pak od 21.2.2013 byla insolvenční správkyně vázána usnesením insolvenčního soudu z téhož dne, č.j. KSHK 41 INS 14403/2012-B-12, nemohla nadále s nemovitostmi nakládat a je pochopitelné, že z toho důvodu soudu prvního stupně žádné smlouvy o prodeji nemovitostí ke schválení nepředložila.

Tvrzené spolčení insolvenční správkyně s matkou dlužníka (a případně i soudem) dlužník ničím nedokládá. Obdobně dlužník nepředložil insolvenčnímu ani odvolacímu soudu žádný důkaz toho, že by insolvenční správkyně svou liknavostí připustila, aby do předmětného domu někdo cizí vnikl a činil tam stavební nebo jiné úpravy. Naopak ze spisu prozatím vyplývá, že jedinými osobami, které do domu vnikly za pomocí násilí, je dlužník se svým otcem ( z vnitřní strany okna domu nalepili ceduli s informací, že v insolvenčním řízení dochází k pletichám-viz č. dok. B-20).

Případný nesprávný postup insolvenčního správce při přezkumu přihlášených pohledávek je spojen s jeho odpovědností za škodu za podmínek stanovených v ustanovení § 37 IZ. Matka dlužníka přihlásila pohledávku v celkové výši 41.662,22 Kč z titulu dosud nepravomocné náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem jako podmíněnou (avšak neexistující, jelikož pohledávku z titulu nákladů řízení zakládá až rozhodnutí soudu podle § 151 odst. 1 o.s.ř.). Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.3.2013, sp. zn. 17 Co 503/2012-507 doloženého k incidenční žalobě matky dlužníka (viz č. dok. C1-1) vyplývá, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem mezi matkou jakožto žalobkyní a dlužníkem a jeho otcem jakožto žalovanými bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby matkou v rámci odvolacího řízení. Tímto usnesením soud stanovil matce dlužníka povinnost zaplatit dlužníkovi a jeho otci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dlužníkovi samotnému náklady před soudem odvolacím.

Opodstatněny nejsou ani námitky dlužníka týkající se domněle negativního postoje insolvenční správkyně k dlužníkovu návrhu, aby prodej nemovitostí svěřila jím určené realitní kanceláři.

Podle § 293 ve spojení s § 408 odst. 1 IZ jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetková hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. Z uvedeného tak vyplývá, že insolvenční správkyně se při zpeněžování majetkové podstaty řídí pouze pokyny zajištěného věřitele (v tomto případě Komerční Banky, a.s.), která má na nemovitostech zástavní právo, popř. pokyny soudu v rámci dohlédací činnosti.

Přesto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že se insolvenční správkyně při výkonu své funkce nedopustila žádného pochybení. Podle citovaného ustanovení § 224 odst. 1 věta druhá IZ insolvenční správce písemně vyrozumí osobu, která uplatňuje práva, která vylučují zahrnutí věcí, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot do soupisu majetkové podstaty, a na její žádost jí o tom vydá osvědčení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení musí vyrozumění obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k jejímu podání.

V daném případě insolvenční správkyně sice v souladu s citovaným ustanovením zahrnula nemovitosti, o nichž probíhal spor o určení jejich vlastnictví, do soupisu majetkové podstaty, tuto skutečnost i v soupisu vyznačila, avšak zcela rezignovala na to, aby další strany sporu, tj. matku a otce dlužníka, o zahrnutí do soupisu kvalifikovaně vyrozuměla, jak má na mysli § 224 odst. 1 věta druhá a odst. 2 IZ. Insolvenční správkyně tak učinila v případě otce dlužníka až k jím podaným námitkám, které soudu došly dne 25.1.2013, a výzvě insolvenčního soudu dne 21.2.2013; v případě matky dlužníka pak dokonce až na základě jejího telefonátu s ní dne 25.6.2013, tedy mnoho měsíců poté, co insolvenční správkyně předmětné nemovitosti do soupisu zahrnula a co se o spornosti vlastnictví k nim dozvěděla.

Insolvenční správkyně tímto svým pochyběním způsobila zbytečný průtah v insolvenčním řízení. Jestliže by odeslala řádné vyrozumění o zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu matce a otci dlužníka bezprostředně poté, co se o sporu dozvěděla (tedy v říjnu 2012), museli by, pakliže by chtěli dosáhnout vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, podat incidenční žalobu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy jim bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku (§ 225 odst. 2 IZ). Jak ostatně uvádí i insolvenční správkyně ve své žádosti o pokyn insolvenčního soudu k vynětí nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka ze dne 1.10.2013, dozvěděla se o skutečnostech, ze kterých vyplývá, že navzdory zápisu v katastru nemovitostí není dlužník vlastníkem nemovitostí, právě z incidenční žaloby matky a zejména z listin připojených k žalobě. Bez zřetele k tomu, že insolvenční správkyně o těchto skutečnostech (zejména o možné neplatnosti darovací smlouvy na nemovitosti uzavřené mezi dlužníkem a jeho otcem bez souhlasu matky dlužníka) zřejmě věděla již dříve, měl její nesprávný postup za následek, že nemovitosti, jež byly jediným hodnotným majetkem zapsaným do soupisu majetkové podstaty, byly z něj vyňaty mnohem později, než se mělo stát.

Odvolací soud se zřetelem k tomu dochází k závěru, že závažnost uvedeného pochybení insolvenční správkyně nedosahuje takové intenzity, aby zakládalo důvod pro její zproštění funkce; je tu ovšem důvod pro uložení pořádkové pokuty insolvenční správkyni podle § 81 odst. 2 IZ. Ve výroku stanovená výše pokuty při spodní hranici její sazby na jedné straně odpovídá závažnosti samotného pochybení, na druhé straně se jeví dostatečnou výstrahou pro další činnost insolvenční správkyně v tomto insolvenčním řízení.

K odvolatelem namítanému neoprávněnému uvádění citlivých údajů v insolvenčním rejstříku odvolací soud připomíná, že podle § 419 odst. 2, 3 IZ je insolvenční rejstřík, který obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy, veřejně přístupný, s výjimkou údajů, o kterých tak stanoví tento zákon. Každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Konkrétní rozsah údajů, které se ohledně dlužníka zapisují a zveřejňují v insolvenčním rejstříku, vymezuje ustanovení § 420 IZ. Odst. 1 tohoto ustanovení stanoví, že je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo. Výčet dokumentů, které se uveřejňují v insolvenčním rejstříku, pak uvádí ustanovení § 421 odst. 1 IZ a jsou jimi: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech; b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak; c) další informace, o kterých tak stanoví tento zákon nebo insolvenční soud. Uvedená ustanovení tak vlastně obsahují zákonná zmocnění k nakládání s osobními údaji. Insolvenční soudy tedy musí uvedené údaje a dokumenty v insolvenčním rejstříku zveřejňovat. Tato povinnost je omezena jednak zákazem zveřejňovat utajované skutečnosti a ty písemnosti, jejichž okamžité zveřejnění by mařilo účel insolvenčního řízení (§ 423 odst. 1 a 2 IZ), a jednak povinností zveřejnit z povinných údajů u fyzické osoby, která neučinila podání, pouze její jméno a příjmení (§ 422 odst. 2 IZ).

Podle § 422 odst. 1 IZ však může na žádost fyzické osoby, která učinila příslušné podání, insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Takovou žádost lze podat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Jméno a příjmení takové fyzické osoby insolvenční soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy. Pokud by tedy dlužník chtěl, aby určité údaje v jeho podáních nebyly zveřejněny (vyjma těch, které zveřejněny být musí vždy), musí se vždy se svou žádostí o neuvedení konkrétních údajů v jednotlivých podáních obrátit na insolvenční soud.

Lze tedy shrnout, že odvolatelem uváděné důvody pro zproštění insolvenční správkyně funkce sice nejsou v daném insolvenčním řízení dány, přesto však se insolvenční správkyně dopustila pochybení, které odůvodňuje uložení pořádkové pokuty. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]

V Praze dne 13. ledna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková