3 VSPH 1221/2013-A-12
KSLB 76 INS 14725/2013 3 VSPH 1221/2013-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jiřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem v Doksech, Kruh 20, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28. června 2013, č.j. KSLB 76 INS 14725/2013-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28. června 2013, č.j. KSLB 76 INS 14725/2013-A-7, s e z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. června 2013, č.j. KSLB 76 INS 14725/2013-A-7, uložil dlužnici Jiřině anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že účelem zálohy je zejména poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Soud prvního stupně dále uvedl, že z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení a jejich příloh vyplývá, že úpadek dlužnice nebude možné řešit oddlužením, neboť dlužnice, jež má jednu vyživovací povinnost ke svému manželovi ze svého příjmu 10.824,-Kč měsíčně, je schopna uhradit pouze 12,42 % svých závazků v souhrnné výši 518.382,-Kč. Proto bude prohlášen konkurs, na jehož úhradu nákladů je třeba zajistit finanční prostředky, když dlužnice nemá majetek vhodný na zpeněžení a srážkami ze mzdy by náklady hradila několik let.

Soud dále konstatoval, že povinnost zaplatit zálohu je dlužnici ukládána ve fázi řízení, kdy je nejisté, zda oddlužení bude povoleno nebo zda dojde k prohlášení konkursu. Pro jeho případ není možné předvídat, jaké výdaje si vyžádá zjišťování majetkové podstaty a její správa a jaké budou náklady insolvenčního správce, jehož odměna činí nejméně 45.000,-Kč.

Soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci přichází v úvahu schválení splátkového kalendáře, kde odměna a hotové výdaje insolvenčního správce jsou stanoveny paušálně, a to částkou 900,-Kč (resp. 1.080,-Kč, pokud je správce plátcem DPH) za každý započatý měsíc trvání účinků schváleného splátkového kalendáře. Dle judikatury přitom přísluší odměna a hotové výdaje správci rovněž za období od rozhodnutí o úpadku do okamžiku, kdy nastanou účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, což není ve splátkovém kalendáři započítáno.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil ohledně výše stanovené zálohy. Zároveň odkázala na přiloženou darovací smlouvu, podle které by od 1.9.2013 měla každý měsíc dostávat peněžní dar ve výši 3.500,-Kč, což by mělo být pro oddlužení dostatečné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ) anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.4.2010, sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (podle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při rozhodování o stanovení povinnosti k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

V posuzované věci však těmto požadavkům soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Jeho odůvodnění je totiž zcela vnitřně rozporné, neboť jeho adresát se v něm nejprve dočte, že vzhledem k výši závazků a příjmů dlužnice nebude možné její úpadek řešit oddlužením, a proto bude na její majetek prohlášen konkurs. Na úhradu jeho nákladů je potřeba zajistit finanční prostředky, neboť dlužnice nemá majetek vhodný ke zpeněžení (odst. 2 odůvodnění). Následně však insolvenční soud uvádí, že ukládá zálohu ve fázi řízení, kdy je nejisté, zda oddlužení bude povoleno či zda nedojde k prohlášení konkursu nebo přeměně oddlužení na konkurs (odst. 4 odůvodnění), aby v posledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud dospěl k závěru, že v konkrétní věci dlužníka přichází v úvahu schválení splátkového kalendáře , a tedy že je třeba zajistit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce do okamžiku účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Odůvodnění napadeného usnesení si tak zcela protiřečí ohledně způsobu řešení úpadku, což má zcela fatální vliv na určení nezbytné výše zálohy. Zcela neodůvodněná je pak ve výroku napadeného usnesení stanovená výše zálohy na 50.000,-Kč.

Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení na jedné straně nedává smysl, na druhé straně soud prvního stupně dostatečným způsobem nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány a že je jí zapotřebí ve stanovené výši. Napadené usnesení tak z tohoto hlediska trpí vadou nepřezkoumatelnosti jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.]

V Praze dne 9. října 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková