3 VSPH 1220/2012-A-14
KSPA 56 INS 13239/2012 3 VSPH 1220/2012-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové V insolvenčním řízení dlužníka: Mário anonymizovano , anonymizovano , bytem 571 01 Rozstání 64, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Kraj ského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 13239/2012-A-9 ze dne 26. července 2012, takto:

Usnesení Krajského soudu V Hradci Králové, pobočky V Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 13239/2012-A-9 ze dne 26. července 2012 se mění tak, že se dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodněnü

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 56 INS 13239/2012-A-9 ze dne 26.7.2012 uložil dlužníku Mário Kurincovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve Výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení a jeho příloh vyplývá, že vlastní pouze běžné vybavení domácnosti a automobil Renault Megane, jeho mzda v roce 2011 činila průměrně 12.677,-Kč měsíčně. Dlužník je ženatý, má vyživovací povinnosti vůči manželce atřem dětem. Své nezajištěné závazky vykázal v celkové výši 580.986,66 Kč. Pokud by dlužník nadále dosahoval výše uvedeného příjmu, v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře by mohl svým nezajištěným věřitelům nabídnout jen částku 39.720,-Kč, což by představovalo uspokojení jejich pohledávek jen v rozsahu cca 4 %. Dále soud uvedl, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podala i manželka dlužníka, která pobírá rodičovský příspěvek ve Výši 12.200,-Kč. Společně by tak manželé byli schopni nabídnout nezajištěným věřitelům jen částku 60.360,-Kč, která by umožnila jejich uspokojení v rozsahu 7,6 %. Z uvedeného vyplývá, že dlužník nebude schopen svými příjmy splnit podmínku oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (dále jen IZ) spočívající v uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 %, a že z těchto důvodů lze očekávat zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení, které bude spojeno s rozhodnutím o řešení jeho úpadku konkursem.

Soud dále citoval § 108 odst. 1 a 2 IZ s tím, že v případě očekávaného konkursu by náklady insolvenčního řízení představovala jak odměna insolvenčního správce, která podle vyhlášky č. 311/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí nejméně 45.000,-Kč, tak i správcovy hotové Výdaje a případné náklady spojené se správou a udržováním majetkové podstaty. Nelze připustit, aby náklady insolvenčního řízení v případě konkursu, který zřejmě nepovede k žádnému uspokojení věřitelů, nesl ze svého insolvenční správce, nebo aby byly placeny z rozpočtových prostředků státu.



Přitom soud poukázal na účel institutu zálohy, kterým je také zajistit aktivní činnost insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a to zejména při zjišťování rozsahu majetkové podstaty a zpeněžování dlužníkova majetku. K tomu soud dodal, že ohledně zálohy nelze nikterak užít ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) o osvobození od soudního poplatku, nebot záloha není soudním poplatkem, a že dlužníkovi nebrání nic v uzavření smlouvy o důchodu podle § 842 občanského zákoníku. Jelikož vzhledem ke struktuře dlužníkova majetku není zřejmé, jaký bude výnos z jeho zpeněžení a zda tento výnos postačí k úhradě sledovaných nákladů insolvenčního řízení, uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Zdůraznil, že insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podal spolu s manželkou, a proto očekával, že soud tyto návrhy spojí a projedná je v jednom řízení. Dluhy ve Výši 580.000,-Kč představují jejich společné závazky, které by při spoj ení řízení byli schopni uhradit ve vyšší míře, než uvažoval soud v napadeném rozhodnutí. V případě, že by jejich příjem nebyl dostatečný, jsou schopni doložit smlouvu o důchodu, podle které by bratr manželky poskytoval částku potřebnou pro uspokojení společných dluhů alespoň ve Výši 30 %.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 a 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ jako zdroje prvotních nákladů insolvenčního řízení a záruky úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, Včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Konečná Výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež Výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž Výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

Pro posouzení odvolání je ale podstatné, že soud prvního stupně nereÍlektoval odpovídajícím způsobem skutečnost, že současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též manželka dlužníka Martina Kurincová (řízení vedené pod sp. zn. KSPA 56 INS 13248/2012). V obou těchto návrzích na povolení oddlužení (v kolonce č. 22) byl podle § 392 odst. 3 IZ obsažen souhlas druhého manžela s oddlužením a připojen jeho podpis návrhu. Tím dali oba dlužníci-manželé-najevo, že trvá jejich společné jmění manželů (dále jen SJM) a že jejich majetek do něj náležející bude navrženým oddlužením postižen, tj. že mají závazky, které z tohoto společného majetku manželů mají být uspokojeny (mají majetek a závazky, jež spadají do jejich SJM ve smyslu



§ 143a občanského zákoníku). Dlužníci netvrdili, že by jejich závazky vznikly nebo majetek byl nabyt ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM, nebo že došlo k nějakým změnám rozsahu jejich SJM. Dlužník vpodaném odvolání výslovně uvedl, že všechny vykázané závazky jsou jejich společnými závazky. Ani ohledně závazků, ani ohledně majetku dlužníků tak nebyla ničím vyvrácena zákonná domněnka (§ 144 občanského zákoníku), že náležejí do jejich SJM.

Za takovéto procesní situace bylo třeba, aby insolvenční soud samostatně podané návrhy obou manželů (jejich insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení) posoudil a projednal společně. Vtomto jediném (spojeném) řízení pak měl společně posuzovat i podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a její Výše (s ohledem na předpokládaný způsob řešení úpadku). To znamená, že ve spojeném řízení dlužníků měl soud (mimo jiné) zkoumat, zda jsou schopni v rámci některého ze způsobů oddlužení uspokojit své nezajištěné věřitele alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, jak vyžaduje § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tj. zda jejich společná ekonomická nabídka (zjevně nedostatečná pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ) je dostatečná alespoň pro jimi navrhované oddlužení ve formě splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3 IZ. To s tím, že z hlediska předpokladu minimální zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů při splátkovém kalendáři je třeba vzít v úvahu nároky insolvenčního správce (jeho odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 3 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky, v celkové Výši 900,-Kč, s DPH v celkové Výši 1.089,-Kč), které se ze splátek uspokojují zcela přednostně.

Případné zjištění o tom, že společná nabídka dlužníků není dostatečná ani pro oddlužení plněním splátkového kalendáře, by pak bylo nutné promítnout do dalšího postupu soudu prvního stupně tak, že s tímto zjištěním dlužníky seznámí a současně je poučí o tom, že svoji nabídku pro tuto formu oddlužení mohou (v přiměřené lhůtě, kterou by jim k tomu určil) navýšit za pomoci třetí osoby, a to bud jej ím přistoupením k závazkům dlužníků (jde o spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 Věta první IZ), nebo tak, že se tato osoba zaváže poskytovat dlužníkům (či některému z nich) po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem určité pravidelné finanční plnění v potřebném rozsahu. Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. smlouvou o důchodu nebo smlouvou darovací uzavřenou mezi dlužníkem (dlužníky) a třetí osobou, opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy (podrobněji viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 nebo jeho usnesení sp. zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010).

Takto Však soud prvního stupně nepostupoval, když insolvenční věc dlužníka a insolvenční věc jeho manželky nespojil ke společnému řízení, vněmž by je popsaným způsobem projednal a v němž by-bude-li to potřebné-dal dlužníkům příležitost, aby své příjmy v potřebném rozsahu navýšili (k čemuž také, jak plyne z odvolání, jsou připraveni). Proto je předčasný závěr soudu, že dlužník spolu s manželkou nejsou schopni vyhovět podmínce přípustnosti oddlužení stanovené v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, a že jejich úpadek nebude možno řešit jinak než konkursem.

K tomu považoval odvolací soud za potřebné dodat, že v případě oddlužení dlužníků (manželů, kteří mají majetek a závazky náležející do SJM) formou splátkového kalendáře je z hlediska rozhodování o záloze na náklady insolvenčního řízení podstatné, že při takovém společném oddlužení (realizovaném jediným společným splátkovým kalendářem-viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 40 INS 10341/2010, 3 VSPH 325/2011-B ze dne 19.4.2011) má být ustaven jen jeden insolvenční správce, jemuž náleží zásadně jen jedna paušální odměna podle § 3 písm. b) vyhlášky a jen jedna paušální náhrada hotových výdajů podle § 7 odst. 4 téže vyhlášky. Jakkoli jsou tyto nároky insolvenčního správce při společném splátkovém kalendáři hrazeny v měsíčních splátkách, je třeba zajistit úhradu jeho nároků i za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení splátkovým kalendářem. Jde o náhradu prokázaných hotových výdajů insolvenčního správce vzniklých mu v inkriminované době (s limity jejich Výše podle § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky) a odměnu za činnost, kterou insolvenční správce v tomto období vykoná a která tedy nepředstavuje realizaci splátkového kalendáře; tuto odměnu insolvenční soud určuje v přiměřené Výši podle § 5 vyhlášky (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 3216/2010, 3 VSPH 1239/2010-B ze dne 19.5.2011). Vpřípadě očekávaného společného oddlužení dlužníků-manželů ve formě splátkového kalendáře, kdy je nutno zajistit zálohu na nároky insolvenčního správce nekryté splátkami, je pak namístě uložit jim povinnost k zaplacení zálohy solidárně.

Protože z Výše uvedených důvodů odvolací soud v projednávané Věci shledal, že k rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení zatím nejsou dány procesní podmínky, postupoval podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že se dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Kraj ského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 14. března 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová