3 VSPH 1219/2014-A-26
KSPH 60 INS 10657/2014 3 VSPH 1219/2014-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Romana Šlapánka, bytem Masarykova 696/136, Rudná, adresa pro doručování: Sokolská 331, Nučice, zahájené na návrh FINFIX, a.s., sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zast. advokátem Mgr. Michalem Tandlerem, sídlem Barvířská 125/17, Liberec, jež byla tomuto senátu přidělena podle změny rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze provedené ke dni 10. října 2014, o odvoláních navrhovatele a dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 10657/2014-A-17 ze dne 29. května 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 10657/2014-A-17 ze dne 29. května 2014 se mění tak, že se navrhovateli FINFIX, a.s. ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 10657/2014-A-17 ze dne 29.5.2014 uložil FINFIX, a.s. (dále jen navrhovatel), jež se insolvenčním návrhem ze dne 7.3.2014 doručeným soudu dne 16.4.2014 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek Romana Šlapánka (dále jen dlužník), jenž přistoupil k řízení dne 5.5.2014 podáním dalšího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, a dlužníkovi, aby společně a nerozdílně zaplatili do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že řízení bylo zahájeno na návrh navrhovatele, jenž tvrdil, že vůči dlužníkovi má splatné pohledávky v celkové výši 3.302.474,84 Kč, a označil další věřitele dlužníka. Dlužníka, jenž podáním pozdějšího insolvenčního návrhu k řízení přistoupil, soud vyzval k předložení zákonem vyžadovaných listin, a vzhledem k tomu, že se dlužník domáhal řešení úpadku oddlužením a 6 jeho závazků, z nichž 2 jsou nezajištěné, pochází z podnikatelské činnosti, též k předložení souhlasu těchto věřitelů s tímto způsobem řešení úpadku dlužníka. Dle tvrzení dlužníka činí objem jeho nezajištěných závazků celkem 1.677.458,22 Kč, přičemž dva z nich v celkové výši 1.345.899,22 Kč pocházejí podle něj z jeho předchozí podnikatelské činnosti, a zajištěné závazky v celkové výši

7.284.010,97 Kč, přičemž část z nich ve výši 4.574.428,-Kč pochází z jeho předchozí podnikatelské činnosti. Příjem dlužníka tvoří mzda ve výši 25.000,-Kč měsíčně, vlastní pouze věci osobní potřeby a nemovitosti, jež jsou předmětem zajištění a jejichž hodnota není známa.

Dále soud citoval ust. § 389 insolvenčního zákona a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 vysvětlil, že při posuzování, zda dluhy z podnikání brání oddlužení, nesmí soud postupovat formalisticky, ale musí zvážit, zda automatickou aplikací této zásady nedojde k nepřiměřené tvrdosti, přičemž posuzuje zejména vznik, četnost a výši podnikatelských závazků vzhledem k ostatním závazkům a přihlédne k souhlasu věřitele s tím, že jeho pohledávka bude uspokojena v rámci oddlužení.

V daném případě soud akcentoval, že není jisté, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen především vzhledem k tomu, že jeho dva nezajištěné závazky ve výši 1.345.899,22 Kč pocházejí z jeho předchozí podnikatelské činnosti. Na tuto skutečnost soud dlužníka upozornil usnesením ze dne 9.5.2014 (č.d. A-14), jímž ho současně vyzval k předložení souhlasu věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením. Dlužník reagoval na výzvu sdělením, že nejde o nezbytnou náležitost návrhu na povolení. Tomu sice soud přitakal, ale vyjádřil názor, že v takovém případě nelze vyloučit, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut a jeho úpadek bude řešen konkursem. Vzhledem k nedostatku informací o výši finančních prostředků, jimiž dlužník disponuje, reálné zpeněžitelnosti jeho majetku, dobytnosti jeho pohledávek a výši nákladů, jež si vyžádá zjišťování majetkové podstaty a její správa, uložil soud navrhovateli a dlužníkovi, aby uhradili zálohu v maximální zákonem přípustné výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se navrhovatel i dlužník včas odvolali. Zatímco navrhovatel požadoval, aby je odvolací soud změnil co do výše zálohy a způsobu jejího hrazení, dlužník požadoval, aby je změnil tak, že mu povinnost hradit zálohu neuloží.

Navrhovatel namítal, že vyměřená záloha je s ohledem na to, že dlužník vlastní nemovitý majetek v hodnotě cca 6.800.000,-Kč, z jehož zpeněžení bude možné hradit náklady insolvenčního řízení, nepřiměřeně vysoká. Výhradu navíc vyjádřil k tomu, že soud jemu a dlužníkovi uložil uhradit zálohu společně a nerozdílně. Vhodnější způsob úhrady zálohy by podle něj měl spočívat v tom, že by soud uložil každému z nich uhradit zálohu rovným dílem.

Dlužník v odvolání namítal, že vzhledem ke svému průměrnému měsíčnímu příjmu splňuje požadavek ekonomické nabídky oddlužení, neboť během pěti let bude schopen uspokojit z tohoto příjmu vedle nároků insolvenčního správce cca 56,2% pohledávek nezajištěných věřitelů. Pohledávky zajištěných věřitelů přitom budou uspokojovány z výtěžku zpeněžení nemovitostí v k.ú. Dušníky u Rudné, jejichž hodnota byla oceněna částkou 3.700.000,-Kč. Dále zmínil, že je též vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba (rodinný dům), v k.ú. Hořelice; hodnota této nemovitosti byla oceněna částkou 3.100.000,-Kč. S poukazem na ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona argumentoval tím, že předem nelze vyloučit, že jeho úpadek bude řešen oddlužením, kromě jiného též proto, že pohledávky věřitelů pocházející z jeho podnikání jsou pohledávkami zajištěnými, jež budou uspokojovány z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, a proto nebylo namístě požadovat po něm uhrazení zálohy, neboť podle ust. § 136 odst. 4 téhož zákona bude hradit zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v průběhu oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích; povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Vzhledem k odvolací argumentaci dlužníka, považoval odvolací soud za nutné uvést, že se judikatura Vrchního soudu v Praze ustálila v průběhu roku 2014 na tom, že souhlas věřitele podnikatelského dluhu podle ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, a není proto případné vyzývat dlužníka k doplnění návrhu na povolení oddlužení o takový souhlas, neboť otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2, kde mohou dotčení věřitelé kvalifikovaně, tj. s bližší znalostí majetkových poměrů dlužníka, vyjádřit své stanovisko k oddlužení. Tento názor ostatně odpovídá i obsahu důvodové zprávy k tzv. revizní novele insolvenčního zákona, podle níž se v oblasti oddlužení jeví logickým vyústěním přijetí úpravy, která umožní dlužníku, jenž není podle zákona považován za podnikatele, řešit úpadek oddlužením přesto, že některý z jeho závazků (nebo všechny) pochází z podnikání. Předpokladem takového řešení je zásadně souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Tento souhlas může být vyjádřen různým způsobem (včetně toho, že věřitel proti navrženému způsobu řešení úpadku dlužníka nic nenamítne).

Protože z obsahu spisu odvolací soud dovodil, že v této fázi řízení nic nebrání tomu, aby soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením (to, zda bude oddlužení následně schváleno, však záleží mimo jiné na stanovisku věřitelů), shledal napadené usnesení nesprávným potud, že povinnost k zaplacení zálohy byla uložena i dlužníkovi, neboť-jak plyne z ust. § 108 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona-za těchto podmínek mu tato povinnost uložena být neměla. Uložení této povinnosti navrhovateli však nic nebránilo. Vzhledem k tomu, že však dlužník disponuje majetkem, jehož výtěžek zpeněžení je použitelný na úhradu nákladů insolvenčního řízení, shledal odvolací soud nepřiměřenou výši soudem určené zálohy.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele i dlužníka důvodnými, proto podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu napadené usnesení změnil tak, že navrhovateli uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč a dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu neuložil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. listopadu 2014

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová