3 VSPH 1217/2010-P3-7
KSUL 44 INS 4027/2010 3 VSPH 1217/2010-P3-7

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužnice Marty anonymizovano , anonymizovano , Přemyslovců 619/12, 400 07 Ústí nad Labem, o odvolání věřitele Home Credit, a.s., IČ 26978636, Moravské náměstí 249/8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2010, č.j. KSUL 44 INS 4027/2010-P3-2,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2010, č.j. KSUL 44 INS 4027/2010-P3-2, se potvrzuje.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. listopadu 2010, č.j. KSUL 44 INS 4027/2010-P3-2, v bodě I. výroku odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 3 Home Credit, a.s. (dále jen věřitel) v rozsahu popření přihlášené pohledávky insolvenčním správcem co do částky 28.026,37 Kč a v bodě II. výroku jej uvědomil o tom, že věřitel nadále zůstává účastníkem řízení se zjištěnou pohledávkou ve výši 44.185,82 Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na přezkumném jednání dne 29.7.2010 (správně dne 22.6.2010) byla popřena nevykonatelná pohledávka věřitele ve výši 28.026,37 Kč pro pravost i výši. Pohledávka byla sice v přihlášce přihlášena jako vykonatelná, nicméně vykonatelnost nebyla v přílohách doložena. Tuto pohledávku insolvenční správce uznal ve výši 44.185,82 Kč jako nevykonatelnou a nezajištěnou. O částečném popření pohledávky byl věřitel vyrozuměn dopisem ze dne 24.6.2010, kde byl rovněž poučen o možnosti podat žalobu na určení výše pohledávky i o následcích nepodání takové žaloby. Výzva byla věřiteli doručena dne 9.7.2010. Věřitel však ve stanovené lhůtě žalobu nepodal. Soud proto část popřené pohledávky podle § 185 odmítnul.

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal a namítal, že k přihlášce pohledávek přiložil pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález sp.zn. II/2010/03745 ze dne 7.4.2010 vydaný rozhodcem JUDr. Zdeňkem Vincencem v souladu s rozhodčí doložkou v Úvěrové smlouvě. Podle odvolatele je pro posouzení vykonatelnosti pohledávky rozhodný stav řízení o pohledávce ke dni rozhodnutí o úpadku, proto bez ohledu na důvody popření je pro případ určovací žaloby nutno pohlížet na pohledávku vykonatelnou (ač byla správcem její vykonatelnost nesprávně zpochybněna). Insolvenční správce tedy podle odvolatele popřel vykonatelnou pohledávku a měl postupovat podle ustanovení § 199 IZ. Vzhledem k tomu,

že správce zanedbal své povinnosti a nevyvolal incidenční spor, bylo namístě podle § 201 IZ hledět na pohledávku jako na zjištěnou v celé výši, tedy i v popřené části. Podpisem úvěrové smlouvy a převzetím plnění stran žalovaného na základě této úvěrové smlouvy, dlužník-jak se uvádí v odvolání-vyjádřil svou pravou a skutečnou vůli být vázán úvěrovou smlouvou a úvěrovými podmínkami a vyslovil tak svůj souhlas s rozhodčí doložkou. O skutečnosti a pravosti vůle tedy není pochyb, když dlužník svůj dluh v rámci rozhodčího řízení co do důvodu i výše uznal. Dlužník si při uzavírání úvěrové smlouvy byl vědom toho, že úvěrová smlouva obsahuje rozhodčí doložku; ačkoliv měl možnost uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí doložky v rámci rozhodčího řízení, neučinil tak. Stejně tak měl dlužník právo v souladu s ustanovením § 31 a následující zákona č. 164/1994 Sb. podat u soudu do 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, což neučinil. Marným uplynutím této lhůty se stal rozhodčí nález nevratitelným a pro strany sporu i pro ostatní orgány závazným. Jelikož nebyla námitka neplatnosti rozhodčí doložky vznesena při prvním úkonu ve věci, ani nebyla ve lhůtě 3 měsíců podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, nabyl rozhodčí nález souladu dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Odvolatel má správcem učiněný výklad neplatnosti rozhodčího nálezu za rozporný s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Správce vůbec nezdůvodnil, proč považoval rozhodčí doložku za neplatně sjednanou. Dle odvolatele vycházel zřejmě z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 12 Cmo 496/2008-28, kterým se dle odvolatele soud nedůvodně a nepřípustně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, která výslovně připouští možnost vedení seznamu rozhodců a vydávání pravidel pro rozhodčí řízení jinými subjekty než jakými jsou stálé rozhodčí soudy. Celé odůvodnění tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze je podle odvolatele v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 a § 19 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., je zcela excesivně vybočujícím a protiústavním a nelze podle něj postupovat. Věřitel nesouhlasí s neodůvodněným postupem správce, kdy pouhým odkazem na § 262 odst. 4 obchodního zákoníku nepřiznal věřiteli smluvní úroky z prodlení. Správce nikterak nezdůvodňuje, proč přiznal pouze zákonné úroky z prodlení dle občanského zákoníku. Smluvní úrok z prodlení není sankcí jako smluvní pokuta, nýbrž příslušenstvím pohledávky odrážejícím vyvážení škody vzniklé věřiteli prodlením dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 198 odst. 1 IZ mohou věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 téhož zákona. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka zjištěná co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Z odst. 3 téhož ustanovení pak vyplývá, že vyjde-li v průběhu řízení o této žalobě najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 téhož zákona.

Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud podle § 185 IZ odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční správce v předloženém seznamu přihlášených pohledávek, jenž byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 17.6.2010, označil pohledávky věřitele jako nevykonatelné; na přezkumném jednání konaném dne 22.6.2010 byly tyto pohledávky zjištěny ve výši 44.135,89 Kč a popřeny co do výše 28.026,37 Kč. Věřitel se přezkumného jednání nezúčastnil, insolvenční správce jej proto o jím popřených pohledávkách podle § 197 a 198 IZ a § 13 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb. vyrozuměl. Současně věřitele poučil, že je oprávněn podat žalobu o určení pravosti popřené pohledávky, včetně lhůty k podání žaloby, i o následcích v případě, že žalobu věřitel nepodá včas. Vyrozumění bylo věřiteli doručeno dne 9.7.2010. Věřitel však žalobu nepodal.

K argumentaci věřitele, že insolvenční správce nesprávně vyhodnotil pohledávku jako nevykonatelnou, neboť doložil rozhodčí nález, odvolací soud konstatuje, že dle ustálené judikatury vyjádřené například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 26/2006, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), ale jež se uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, platí, že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený konkursním věřitelem je vykonatelný či nikoli, přísluší právě správci konkursní podstaty, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušného konkursního věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní své popření. Vyzve-li správce konkursní podstaty, maje-byť nesprávně-zato, že přihlášená pohledávka není vykonatelná, věřitele k uplatnění nároku nebo jeho výše u soudu, je tím dána i aktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZKV (v poměrech insolvenčního zákona jde o ust. § 198 odst. 1). Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášené pohledávky tak má-podle Nejvyššího soudu-pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, tíží správce konkursní podstaty (ačkoli v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je-obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Odvolací soud k tomu doplňuje, že uvedeným závěrům odpovídá i úprava obsažená ve výše zmiňovaném ustanovení § 198 odst. 3 IZ.

Odvolací soud tedy uzavírá, že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený insolvenčním věřitelem je vykonatelný či nikoli, přísluší insolvenčnímu správci, jenž svůj názor vyjádří tím, že v seznamu přihlášených pohledávek dle ustanovení § 189 odst. 1 IZ vyznačí, zda považuje pohledávku za vykonatelnou či nevykonatelnou, že příslušného věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom písemně vyrozumí, nebo tím, že sám uplatní své popření ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 IZ (viz též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.10.2009, sp.zn. MSPH 78 INS 3637/2008, 2 VSPH 552/2009-P4).

Jestliže tedy v dané věci insolvenční správce, maje zato, že přihlášená pohledávka není vykonatelná, insolvenčního věřitele vyrozuměl podle § 197 odst. 2 IZ, měl věřitel jedinou možnost odvrátit případné následky předvídané v ustanovení § 185 IZ jedině tím, že by řádně a včas podal u insolvenčního soudu určovací žalobu. Jelikož věřitel takovou žalobu nepodal, soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže popřenou pohledávku věřitele odmítl; odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

K odvolacím námitkám věřitele ohledně excesu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, č.j. 12 Cmo 496/2008-28, odvolací soud zdůrazňuje, že prostřednictvím závěrů vyjádřených v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR rozhodl sjednocovat soudní praxi; citované rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5-6/2010 jako R 45/2010.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 21. března 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová