3 VSPH 1214/2011-A-11
MSPH 76 INS 16587/2011 3 VSPH 1214/2011-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka PEGAS, datové komunikace s.r.o. v likvidaci, Husitská 115/86, Praha 3-Žižkov, IČO 25250248, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 16587/2011-A-6 ze dne 23. září 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 16587/2011-A-6 ze dne 23. září 2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 16587/2011-A-6 ze dne 23.9.2011 uložil dlužníku PEGAS, datové komunikace s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 14.9.2011 se dlužník prostřednictvím svého likvidátora, jmenovaného soudem ze seznamu insolvenčních správců, domáhal rozhodnutí o svém úpadku. Tvrdil, že nemá žádné zaměstnance, že dlouhodobě není schopen plnit své splatné závazky, a je rovněž předlužen. Označil šest svých věřitelů s pohledávkami v celkové výši 3.277.128,-Kč. V seznamu majetku uvedl jako jediný svůj majetek pozemek-parcela st. 180, o výměře 19m2, a na ní stojící stavbu bez čp/če-garáž, které jsou zapsané na LV č. 2347, pro obec Pardubice, k.ú. Popkovice.

Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že podle insolvenčního návrhu a připojeného seznamu dlužník nemá žádné finanční prostředky, vlastní pouze uvedené nemovitosti. Jelikož účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek pohotových peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení (např. nákladů spojených s přezkoumáním přihlášených pohledávek, nákladů na platby za telekomunikační služby, cestovné, poštovné, či na zjišťování majetku dlužníka), uložil soud dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč. Vycházel z toho, že minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez DPH) 45.000,-Kč, a že správce má právo i na náhradu svých hotových výdajů. Při nedostatečnosti majetku podstaty hradí odměnu insolvenčního správce stát, nicméně k tomu má dojít jen výjimečně, zejména pokud tu byl požadavek zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zákonem vyloučen (§ 108 odst. 1 věta druhá, § 368 odst. 2, § 380 odst. 2 IZ). Jelikož v dané věci lze předpokládat, že nemovitost bude v konkursu zpeněžena, soud dlužníku neuložil povinnost zaplacení zálohy v maximální možné výši.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Podepsaná likvidátorka dlužníka JUDr. Lucie Horčičková uvedla, že dlužník je společností, která byla zrušena s likvidací usnesením Městského soudu v Praze č.j. 75 Cm 72/2008-2 ze dne 3.3.2008 (pravomocného dnem 10.6.2008) s tím, že byla jmenována likvidátorkou vybranou soudem ze seznamu insolvenčních správců. Likvidátorka převzala dostupnou dokumentaci a zjistila, že dlužník není schopen plnit své závazky a je i předlužen, neboť souhrn jeho závazků v celkové výši 3.277.128,-Kč převyšuje hodnotu jeho majetku, která je nulová. Podle zjištění likvidátorky dlužník vlastní toliko nemovitosti uvedené v napadeném usnesení, ohledně nichž Okresní soud v Pardubicích oznámil dne 26.5.2008 pod sp.zn. 12E-94/2008 podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva, a ohledně nichž byly vydány exekuční příkazy k prodeji nemovitosti (Exekutorským úřadem Hradec Králové č.j. 94 EX-1275/2005 ze dne 24.11.2005, Exekutorských úřadem Plzeň-město č.j. 94 EX-1253/2006-17 ze dne 8.2.2007 a Exekutorským úřadem Jihlava č.j. 79 EX 898/2006-15 ze dne 25.6.2007). Dle sdělení exekutora se předmětné nemovitosti nepodařilo ve veřejné dražbě prodat. Součinností s Exekutorským úřadem Kutná Hora byla v exekučním řízení vedeném proti povinnému Martinu Vistrovi vymožena pro dlužníka částka 16.127,50 Kč, která bude přednostně použita na náklady likvidace. Z těchto důvodů dlužník požádal soud o rozhodnutí o svém úpadku s tím, že ovšem jsou splněny všechny podmínky pro zamítnutí jeho insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku stanovené v § 144 odst. 1 IZ. Dlužník je obchodní společností zrušenou soudem a jeho jménem podala insolvenční návrh likvidátorka jmenovaná soudem ze seznamu insolvenčních správců, která v insolvenčním návrhu zpravila soud o tom, že prověřila možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka. Z jejích šetření přitom vyplývá, že dlužník nemá žádný hmotný ani nehmotný majetek, tedy nemá majetek, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Věřitelé dlužníka byli současně vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku vyzváni, aby písemně sdělili údaje o majetku dlužníka a o jeho právních úkonech, u kterých by bylo možno uplatnit jejich neplatnost nebo neúčinnost. Žádný z věřitelů se však ve stanovené lhůtě 5 dnů v požadovaném směru nevyjádřil, a tudíž žádné neúčinné či neplatné úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Likvidátorka zdůraznila, že insolvenční soud není povinen požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, pokud to vzhledem k okolnostem není nutné. Takový postup zjevně není namístě, pokud-jak je tomu v daném případě-jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Tyto závěry se podávají např. i z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 5041/2008, 2 VSPH 23/2009-A-15, v níž odvolací soud-identické věci-rozhodnutí o povinnosti k zaplacení změnil tak, že se záloha neukládá. Učinil tak se závěrem, že by insolvenční soud neměl požadovat složení zálohy v případech, kdy je dlužník v likvidaci a jeho likvidátor jmenovaný soudem dle § 71 odst. 1 obchodního zákoníku zjistí, že dlužník nedisponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ. Právě o takový případ se jedná i v dané věci. Zaplacením požadované zálohy by likvidátorce dlužníka vznikl jen další výdaj, který by v konečném důsledku musel být (na základě vyúčtování dle § 71 odst. 6 obchodního zákoníku) zaplacen státem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 14.9.2011 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Z návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník nevykonává žádnou činnost a nemá žádné zaměstnance, rozhodnutím Městského soudu v Praze č.j. 75 Cm 72/2008-2 ze dne 3.3.2008 byla společnost (pro více než 2 roky trvající absenci statutárního orgánu) zrušena s likvidací; likvidátorkou byl jmenována JUDr. Lucie Horčičková, kterou soud vybral ze seznamu insolvenčních správců a která jménem dlužníka insolvenční návrh podala. Ta uvedla, že byly marné její výzvy společníkům dlužníka, aby jí předali dlužníkovo účetnictví a další dokumentaci a poskytli potřebná vysvětlení, když tyto výzvy se společníkům na známé adresy nepodařilo doručit a společníci zůstali po celou dobu likvidace nekontaktní. Likvidátorka na podkladě vlastních šetření zjistila, že dlužník má vůči 5 věřitelům splatné závazky v celkové výši 3.277.128,-Kč, jeho jediným majetkem jsou pozemek a na něm stojící budova (garáž) zapsané na LV č. 2347, pro obec Pardubice, k.ú. Popkovice. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou zatíženy soudcovským zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávek za dlužníkem ve výši 159.026,-Kč a 296.913,-Kč svědčících Okresní správě sociálního zabezpečení Pardubice, a jsou také postiženy řadou nařízených exekucí. Na základě svých zjištění likvidátorka dovozovala, že dlužník není schopen plnit vůči svým vícerým věřitelům závazky splatné déle než 30 dnů, a že vedle této své platební neschopnosti je i předlužen. Protože nezjistila žádný majetek likvidované společnosti, prověřila tím i možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka. K tomu likvidátorka dodala, že na základě § 144 odst. 1 IZ tímto předkládá soudu zprávu o tom, že dle platného řádu České republiky vyvinula veškeré úsilí k tomu, aby prověřila možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka.

Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

V daném případě však podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dány nejsou. Dlužník je sice obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podala jeho jménem likvidátorka jmenovaná soudem ze seznamu insolvenčních správců. Tato likvidátorka však nepředložila soudu dle § 144 odst. 1 písm. c) zprávu o tom, že prověřila možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka a s jakým výsledkem, tedy zda nějaké dlužníkovy úkony, jež lze považovat za neplatné nebo jimž by bylo možno v insolvenčním řízení odporovat, zjistila či nikoli. Fakticky pouze uvedla, že vyvinula veškeré úsilí k tomu, aby tuto prověrku provedla, a že jediným dlužníkovým majetkem, který zjistila, jsou výše uvedené nemovitosti.

Zprávu o prověrce právních úkonů dlužníka tedy likvidátorka nepodala, přičemž navíc -s ohledem na její další tvrzení-lze pochybovat o tom, že k zajištění podkladů pro posouzení majetkových poměrů dlužníka a jeho předchozího hospodaření, které jsou k řádnému provedení likvidace i k předmětné prověrce potřebné, vskutku učinila vše, co po ní bylo možno spravedlivě žádat. Uvedla, že společníci dlužníka (TOMIRO Trade, s.r.o. a Radka Enderová, do 8.8.2005 též jednatelka) jí v průběhu likvidace neposkytli požadovanou součinnost, včetně předání dlužníkova účetnictví. Z dokladů připojených k insolvenčnímu návrhu ovšem vyplývá, že likvidátorka společníky s tímto požadavkem oslovila jen jednou v červenci 2008, a že v případě společnice Enderové se spokojila s tím, že si její výzvu na poště nevyzvedla, a v případě společníka TOMIRO Trade, s.r.o. zaslala výzvu pouze na adresu rejstříkového sídla této společnosti (na kterém byl adresát podle údajů pošty neznámý), aniž by se pokusila kontaktovat přímo jednatele společnosti. Stejně tak likvidátorka neuvedla ničeho o tom, jaká zjištění o hospodaření dlužníka, vedení jeho účetnictví a plnění daňových povinností učinila u příslušného finančního úřadu.

Likvidátorka tak nenabídla dostatečný podklad k úvaze o možném dalším majetku, který by mohl být v insolvenčním řízení co majetek náležející do podstaty k uspokojení dlužníkových věřitelů použit. Bez zřetele k tomu však již sama existence výše uvedeného nemovitého majetku dlužníka (byť zatíženého zástavním právem) brání závěru o naplnění podmínky stanovené § 144 odst. 1 písm. d) IZ, neboť na základě dosavadních výsledků řízení není dostatečně odůvodněn předpoklad, že ke zpeněžení tohoto majetku v insolvenčním řízení nemůže dojít, nebo že výtěžek bude natolik nedostatečný, že zjevně nepostačí ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Takovému úsudku nemůže být podkladem jen okolnost, navíc likvidátorkou nedoložená, že se předmětné nemovitosti exekutorovi zatím nepodařilo ve veřejné dražbě zpeněžit.

Soud prvního stupně proto správně vycházel z toho, že se zpeněžením dlužníkových nemovitostí v insolvenčním řízení je třeba počítat, a že při očekávaném řešení dlužníkova úpadku konkursem, popř. nepatrným konkursem (když jiné řešení dlužníkova úpadku nepřichází v úvahu), budou náklady insolvenčního řízení tvořeny mimo jiné i hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, náležející mu dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně ve výši 45 tis. Kč. Při absenci finančních prostředků dlužníka je zapotřebí zálohou zajistit počáteční náklady insolvenčního řízení, které umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, do doby, než dojde ke zpeněžení dlužníkova majetku, a současně pro případ, že by výtěžek tohoto zpeněžení nakonec nebyl k uspokojení nákladů insolvenčního řízení, garantovat zálohou jejich plné uspokojení.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž okolnostem věci přiměřenou shledal odvolací soud i její stanovenou výši. Se zřetelem k tomu odvolací soud napadené usnesení dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že dokončení likvidace a výmaz dlužníka (společnosti) z obchodního rejstříku nejsou realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny, a že není-li likvidátor dlužníka schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit a soud řízení zastaví, nic likvidátorovi nebrání, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidaci společnosti dokončil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. března 2012

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová