3 VSPH 1212/2013-A-10
KSCB 27 INS 16476/2013 3 VSPH 1212/2013-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Heleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Zvíkovské Podhradí 90, 397 01 Písek, IČO 69329729 zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 16476/2013-A-5 ze dne 1. července 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS

16476/2013-A-5 ze dne 1. července 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 27 INS 16476/2013-A-5 ze dne 1.7.2013 odmítl insolvenční návrh dlužnice Heleny anonymizovano (dále jen dlužnice).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 12.6.2013 doručen insolvenční návrh dlužnice, jímž se tak domáhala zjištění svého úpadku z důvodu její platební neschopnosti a předlužení a prohlášení konkursu.

Dále soud odkázal na § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) ve spojení s § 103 IZ upravující náležitosti insolvenčního návrhu tak, že v něm musejí být uvedeny též rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. K tomu citoval podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a 2 IZ a úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

V daném případě-jak soud uvedl-dlužnice v insolvenčním návrhu označila 3 své věřitele, vůči kterým má závazky v celkové výši 10.830.211,17 Kč, jež jsou více než 34 měsíců po splatnosti. Jako svůj reálný-zpeněžitelný majetek označila podíl na rodinném domě ve Zvíkovském Podhradí, jehož cenu odhadla na 20.500.000,-Kč, osobní automobil Peugeot 205, pohledávku bývalého manžela Jana Indry za společností Olivenza Capital, s.r.o. z titulu pronájmu domu ve Zvíkovském Podhradí ve výši 800.000,-Kč a pohledávku za Pavlem Janíčkem z titulu půjčky ve výši 45.000,-Kč s tím, že to vše je majetek z nevypořádaného společného jmění manželů (dále jen SJM).

Soud dospěl k závěru, že dlužnice v insolvenčním návrhu dostačujícím způsobem nepopsala rozhodující skutečnosti, které by její úpadek osvědčovaly. K osvědčení tvrzeného úpadku dlužnice ve formě platební neschopnosti chybí údaje o splatnost jednotlivých jejích závazků. Není tak zřejmé, zda její závazky jsou vskutku splatné déle než 30 dnů, přičemž neuvedla ani žádné jiné skutečnosti, z nichž by vyplývala její platební neschopnost. Dlužnice neuvedla ani skutečnosti, které by osvědčovaly její úpadek ve formě předlužení; v insolvenčním návrhu sice označila 3 své věřitele a celkovou výši svých závazků, nicméně proti tomu zmínila jen majetek, který náleží do SJM. Hodnota majetku, který by vlastnila sama dlužnice, tak není známa. Její úpadek (v obou formách) nelze dovodit ani ze seznamu majetku a závazků, když ty k návrhu nepřipojila. Soud dodal, že se jedná již o třetí insolvenční návrh dlužnice a že seznamy majetku a závazků připojila pouze k prvnímu návrhu doručenému soudu dne 16.8.2012; u dalších návrhů na tyto seznamy odkazovala, aniž doložila nové. Původní seznamy však s ohledem dlouhou dobu uplynuvší od jejich sestavení nemají nyní žádnou vypovídající hodnotu, neboť zajisté v mezidobí došlo k navýšení závazků dlužnice a ke změně skladby jejího majetku. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 13 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně postupoval dle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh dlužnice odmítl.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil. Namítala, že její insolvenční návrh nepostrádá tvrzení osvědčující její úpadek, když je z něj patrno, že má více věřitelů a peněžité závazky splatné-jak konkrétně uvedla-více než 34 měsíců, tj. jsou zjevně více než 30 dnů po splatnosti. Také se domnívá, že odmítnutí jejího insolvenčního návrhu bylo v rozporu s ustanovením § 86 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku (§ 97 odst. 3 IZ), je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu vždy uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označení další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 6.6.2013, doručeným soudu dne 12.6.2013, domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem s tvrzením, že se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení. Uvedla, že svoji podnikatelskou činnost (v oboru zasílatelství a hostinská činnost) provozovala zejména v letech 2005-2007, toto své podnikání pak přerušením svých živností ke dni 8.1.2010 ukončila; nemá žádné zaměstnance. (Podle údajů živnostenského rejstříku k přerušení provozování poslední nezaniklé živnosti dlužnice došlo dne 12.9.2011). Dále dlužnice uvedla, že její závazky jsou více než 34 měsíců po lhůtě splatnosti a není schopna je uspokojovat; je tedy v platební neschopnosti. Tvrdila, že její stav úpadku je patrný ze seznamů jejího majetku a závazků, které ovšem-jak plyne z obsahu spisu-k insolvenčnímu návrhu nepřipojila, a dodala, že není schopna předložit své účetní záznamy, neboť byly ztraceny. Dále dlužnice tvrdila, že její reálný majetek, který by se dal zpeněžit, tvoří podíl na rodinném domě ve Zvíkovském Podhradí s odhadní cenou 20.500.000,-Kč, osobní automobil Peugeot 205, pohledávka bývalého manžela Jana Indry za společností Olivenza Capital, s.r.o. z titulu nájmu domu ve Zvíkovském Podhradí ve výši 800.000,-Kč a pohledávka za Pavlem Janíčkem z titulu půjčky ve výši 45.000,-Kč-to vše je podle tvrzení dlužnice majetek z nevypořádaného SJM. V tom směru opět odkázala na seznam majetku, který ale nepřipojila. Dlužnice uzavřela, že zjevně splňuje podmínku platební neschopnosti i plurality věřitelů, a že je patrně také předlužena, neboť souhrn jejích závazků převyšuje hodnotu jejího majetku. Uvedla, že jejími současnými věřiteli (s pohledávkami v celkové výši 10.830.211,17 Kč) jsou 3 subjekty, které označila a jejichž pohledávky specifikovala takto: Finanční úřad v Písku-výše závazku 2.288.263,-Kč-daňový nedoplatek, vydán exekuční příkaz, Oberbank AG-výše závazku 8.485.574,17 Kč-závazek ze smluv o úvěrech, Pivovar staropramen, a.s.-výše závazku 56.374,-Kč-závazek plynoucí z rozhodčího nálezu soudu při HK ČR.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice v insolvenčním návrhu-ani prostřednictvím seznamu závazků, který nepřipojila-neoznačila žádného ze svých věřitelů způsobem uvedeným v § 103 odst. 1 (viz § 104 odst. 4 IZ), když neuvedla jejich sídlo a IČO. Dlužnice navíc tvrdí, že její závazek vůči Oberbank AG pochází z vícerých úvěrových smluv a že u Pivovaru staropramen, a.s. jde o závazek plynoucí z (blíže neurčeného) rozhodčího nálezu. Lze tedy usuzovat, že přinejmenším u těchto věřitelů dlužnice uvedla jen celkovou výši svého dluhu, aniž by specifikovala jednotlivé závazky (s jejich příslušenstvím, vč. nákladů řízení), které vůči těmto věřitelům má. U žádného ze svých závazků přitom dlužnice neuvedla konkrétní údaj o jejich splatnosti; tu nelze dovozovat ani ze zmínky o exekučním příkazu nebo rozhodčím nálezu, když tyto nejsou nijak blíže označeny. Místo toho se dlužnice omezila na paušální tvrzení, že všechny její závazky (jež ani jednotlivě nerozlišila) jsou splatné déle než 34 měsíců. O svých příjmových poměrech dlužnice neuvedla ničeho.

Z toho plyne, že dlužnice v insolvenčním návrhu-ani prostřednictvím povinných příloh-seznamů, které absentují (k návrhu nebyly připojeny vůbec

žádné přílohy) nevylíčila řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, tedy závěr o jejím úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ. Jelikož dlužnice není podnikatelkou (jak sama tvrdí, podnikatelskou činnost neprovádí a s ohledem na přerušení všech jejích živností tak ani činit nemůže), nepřichází u ní v úvahu úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ. Lze tedy uzavřít, že dlužnice neuvedla rozhodné skutečnosti, jež by její tvrzený úpadek osvědčovaly, přestože taková skutková tvrzení jsou obligatorní náležitostí insolvenčního návrhu.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužnice vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když dlužnici neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužnice učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 21. ledna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vaněčková