3 VSPH 1199/2010-A-12
KSPL 54 INS 9313/2010 3 VSPH 1199/2010-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice: Barbora anonymizovano , anonymizovano , bytem Mariánské Lázně, Tepelská 544, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č.j. KSPL 54 INS 9313/2010-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č.j. KSPL 54 INS 9313/2010-A-7, se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici ve lhůtě 7 dnů ode dne jeho právní moci zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč na účet soudu. Cituje § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že z insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na oddlužení lze dovodit, že oddlužení nebude moci být způsobem řešení úpadku dlužnice, a to s ohledem na její majetkové poměry a dosahovaný příjem, neboť rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, které bude v takovém případě vydáno, má pak vždy za následek řešení úpadku konkursem, popř. nepatrným konkursem podle § 314 a 315 IZ, v němž pouze odměna insolvenčního správce dosahuje nejméně 45 tis. Kč, a proto uložil dlužnici zaplatit zálohu v požadované výši .

Výše uvedené usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil. Namítla, že zálohu považuje za nepřiměřeně vysokou, neboť se jedná o spotřebitelský konkurs na soukromou osobu, což není nic komplikovaného, jako např. u některých firem s tím, že je schopna si pro tento účel zajistit částku v rozmezí 5 až 10 tis. Kč.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než odvolatelkou uvedených důvodů.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když je v zásadě odůvodnil pouze odkazem na § 108 odst. 1 a 2 IZ a obecným vymezením účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné, soud neuvedl. Neodůvodnil tak řádně ani svůj závěr, že úpadek dlužnice nebude možno řešit oddlužením, když v tom směru jen obecně poukázal na její majetkové poměry a dosahovaný příjem, o nichž ovšem ničeho neuvedl. Soud tak neozřejmil skutková zjištění, z nichž při svém předpokladu o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení spojeného s prohlášením konkursu vycházel, a z nichž dovodil, že majetek dlužnice (včetně jejích postižitelných příjmů náležejících do majetkové podstaty-§ 207 odst. 2 IZ) k úhradě nákladů insolvenčního řízení nepostačí, a že bude dokonce natolik nedostatečný, že je třeba požadovat po ní zaplacení zálohy v maximální možné výši.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky. Dlužnice spojila insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři. V jeho kolonce č. 21 určené pro podání insolvenčního návrhu však nevylíčila dostatečně rozhodující skutečnosti osvědčující její tvrzený úpadek, když se omezila jen na nekonkrétní tvrzení, že má více věřitelů, jejichž závazky není schopna plnit po delší dobu než 3 měsíců po lhůtě splatnosti, není možné dosáhnout uspokojení věřitelů vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dlužnice tedy v insolvenčním návrhu neuvedla konkrétní údaje o svých majetkových poměrech (včetně své příjmové situace), ani o výši svých dluhů a jejich splatnosti, a neoznačila své víceré věřitele. Neučinila tak ani prostřednictvím seznamu majetku a závazků (obligatorních příloh insolvenčního návrhu dle § 104 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ), když tyto seznamy-co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) jen pokud jde o seznamy řádné-tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Seznamy předložené dlužnicí však předepsané náležitosti nemají, neboť nejsou opatřeny podepsaným prohlášením dlužnice o jejich správnosti a úplnosti, jak vyžaduje § 104 odst. 4 IZ, a v seznamu závazků ani nejsou jednotliví věřitelé-právnické osoby označeni tak, jak vyžaduje § 103 odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 4 IZ (tj. obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem). Dlužnice tedy v insolvenčním návrhu (ani prostřednictvím seznamů, které v předepsané podobě předloženy nebyly) nevylíčila řádně skutečnosti, jež by její tvrzený úpadek dle § 3 IZ osvědčovaly, přestože jde o obligatorní náležitosti insolvenčního návrhu. Tento návrh dlužnice je tudíž pro popsané obsahové nedostatky nezpůsobilý projednání, a v takovém případě nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí, než jeho odmítnutí dle § 128 odst. 1 IZ.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 29. dubna 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová