3 VSPH 1189/2012-A-11
KSHK 40 INS 10641/2012 3 VSPH 1189/2012-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Kamenosochařství Hála a Moravec, s.r.o. v likvidaci se sídlem Betlém 42, 508 01 Hořice v Podkrkonoší, IČO 49286544, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 10641/2012-A-6 ze dne 19. června 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 10641/2012-A-6 ze dne 19. června 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 40 INS 10641/2012-A-6 ze dne 19.6.2012 uložil dlužníku Kamenosochařství Hála a Moravec, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že z insolvenčního návrhu podaného dne 2.5.2012 a z připojených seznamů závazků a majetku vyplývá, že dlužník nevlastní žádný majetek. Další listiny, ze kterých by soud mohl pro insolvenční řízení užitelný majetek dlužníka zjistit, předloženy nebyly. Soud citoval § 108 odst. 1 IZ s tím, že účelem zálohy je zejména zajistit, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně zajistit záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty. Protože v případě řešení úpadku konkursem by podstatnou část nákladů představovala odměna správce, která podle vyhlášky č. 311/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč, shledal soud přiměřeným stanovit dlužníku zálohu ve výši 20.000,-Kč. Pokud dlužník nemá majetek, který by mohl být zpeněžen s výtěžkem postačujícím ke krytí nákladů insolvenčního řízení, je požadavek na složení zálohy insolvenčního řízení určitým testem solventnosti dlužníka. Nebude-li dlužník schopen zálohu zaplatit, lze předpokládat, že další pokračování insolvenčního řízení by mohlo být zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona. Účelem zálohy je také zabránit tomu, aby v případě nedostatečnosti majetku dlužníka hradil náklady insolvenčního řízení stát. Samotná skutečnost, že dlužník nedisponuje žádnými prostředky na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nemůže být důvodem pro neuložení povinnosti zaplatit zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužník prostřednictvím svého podepsaného likvidátora Ing. Vladimíra Tolara, CSc. včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč se neukládá, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Likvidátor uvedl, že dlužník je společností zrušenou usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 47 Cm 205/2006-2 ze dne 19.7.2006, která nemá žádný majetek, a že v rámci likvidace splnil veškeré povinnosti likvidátora. Namítal, že soud neměl povinnost k zaplacení zálohy ukládat, neboť byly splněny všechny podmínky pro postup podle § 144 IZ, s výjimkou podmínky dle odstavce 1 písm. e) tohoto ustanovení-soud nevydal vyhlášku, ve které by vyzval věřitele dlužníka ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost. Likvidátor nesouhlasí se závěry napadeného usnesení, podle nichž by v dané věci, kdy dlužník nedisponuje finančními prostředky, byl nucen uhradit místo něj zálohu ze svého. Tím by likvidátorovi vznikl jen další výdaj, který by v konečném důsledku musel být zaplacen státem. Dále poukázal na to, že týž soud v jiných insolvenčních řízeních (sp.zn. KSHK 40 INS 4390/2011, sp.zn. KSHK 40 INS 4402/2011, sp.zn. KSHK 40 INS 7723/2011) za obdobné situace nepožadoval po likvidátorovi složení zálohy a bez dalšího insolvenční návrhy podle § 144 IZ zamítl pro nedostatek majetku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 a 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ jako zdroje prvotních nákladů insolvenčního řízení a záruky úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že je by nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 71 INS 7765/2010, 3 VSPH 690/2010-A ze dne 3.1.2011).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 27.4.2012 domáhal zjištění svého úpadku s tím, že má za splněné podmínky pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ. Z návrhu a jeho příloh vyplývá, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 47 Cm 205/2006-2 ze dne 19.7.2006 byla společnost dlužníka zrušena s likvidací; likvidátorem byl jmenován Ing. Vladimír Tolar, CSc. vybraný ze seznamu správců konkursní podstaty. Ten uvedl, že ke dni podání insolvenčního návrhu eviduje 6 věřitelů dlužníka, jejichž peněžité závazky dlužník není schopen plnit po dobu delší než 30 dní po lhůtě splatnosti, a současně je předlužen; dlužník nemá žádné zaměstnance. V souladu s § 73 obchodního zákoníku likvidátor zveřejnil v Obchodním věstníku rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění usnesení, kterým se společnost zrušuje s likvidací; dotazem na Český úřad zeměměřický a katastrální, místně příslušný odbor dopravy a Centrální depozitář cenných papírů, a.s. prověřil případnou existenci majetku likvidované společnosti s negativním výsledkem; výzvy k poskytnutí součinnosti směřované statutárnímu orgánu společnosti nepřinesly zjištění žádného majetku. Na základě uvedených skutečností je likvidátor přesvědčen, že likvidovaná společnost žádný majetek nevlastní. K návrhu likvidátor připojil zprávu o prověrce možnosti uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka podle § 144 odst. 1 písm. c) IZ, v níž uvedl, že vzhledem k absenci dlužníkova účetnictví i jakýchkoli jiných dokladů souvisejících s právními úkony likvidované společnosti nebyly zjištěny právní úkony dlužníka, u nichž by v insolvenčním řízení bylo možno jejich neplatnost nebo neúčinnost uplatnit.

Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů.

Jedinou-byť nesystémovou-výjimkou z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

V daném případě však podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle § 144 odst. 1 IZ nejsou dány. Jakkoli dlužník je obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu a insolvenční návrh podal jeho jménem likvidátor jmenovaný soudem ze seznamu insolvenčních správců (správců konkursní podstaty), nelze považovat za řádnou likvidátorovu zprávu o prověrce právních úkonů dlužníka § 144 odst. 1 písm. c) IZ. Svůj závěr o tom, že nezjistil žádné dlužníkovy právní úkony, u nichž by bylo možno uplatnit v insolvenčním řízení jejich neplatnost nebo neúčinnost, totiž likvidátor ve zprávě odůvodnil pouze absencí dlužníkova účetnictví i jakýchkoli jiných dokladů. Nijak ale nevysvětlil, jakým způsobem a s jakým výsledkem vyžádal potřebnou součinnost od jednatele dlužníka nebo jeho společníka, či zda v tomto směru žádal o pomoc soud, který o zrušení společnosti s likvidací rozhodl, neuvedl ničeho ani o tom, zda ohledně majetkové situace dlužníka činil nějaká vlastní šetření. V insolvenčním návrhu pouze nekonkrétně zmínil, že výzvy k poskytnutí součinnosti směřované statutárnímu orgánu společnosti nepřinesly zjištění žádného majetku. Z dokladů připojených k insolvenčnímu návrhu také nevyplývá, jaká zjištění o hospodaření dlužníka, vedení jeho účetnictví a plnění daňových povinností učinil u příslušného finančního úřadu. Za této situace lze důvodně pochybovat o tom, že likvidátor k zajištění podkladů pro posouzení majetkových poměrů dlužníka a jeho předchozího hospodaření, které jsou k řádnému provedení likvidace i k předmětné prověrce potřebné, vskutku učinil vše, co po něm bylo možno spravedlivě žádat.

Lze tedy uzavřít, že likvidátor podle své zprávy o prověrce právních úkonů dlužníka ve skutečnosti takovouto prověrku neprovedl, přičemž nijak neobjasnil, že tak skutečně učinit nemohl (že k tomu žádné podklady nebylo možné nijak opatřit).

Za popsaného stavu věci tak soud prvního stupně správně vycházel z toho, že je třeba očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, popř. nepatrným konkursem (když jiné řešení dlužníkova úpadku nepřichází v úvahu). V něm náklady insolvenčního řízení budou tvořeny mimo jiné i hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 odst. 1 až 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí minimálně (bez DPH) 45 tis. Kč. Dosavadní výsledky řízení však nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, když podle likvidátora dlužník žádný majetek nevlastní, a zatím nic nesvědčí ani tomu, že by nějaký majetek mohl být do majetkové podstaty získán z důvodu neplatnosti nebo neúčinnosti dřívějších právních úkonů dlužníka.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše. Se zřetelem k tomu odvolací soud napadené usnesení dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že dokončení likvidace a výmaz dlužníka (společnosti) z obchodního rejstříku nejsou realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny, a že není-li likvidátor dlužníka schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit a soud řízení zastaví, nic likvidátorovi nebrání, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidaci společnosti dokončil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. března 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová