3 VSPH 1188/2011-A-10
KSPL 20 INS 16217/2011 3 VSPH 1188/2011-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka DAJAWE, s.r.o. v likvidaci se sídlem Chrástecká 20, Plzeň, IČO 64832287, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 16217/2011-A-5 ze dne 15. září 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 16217/2011-A-5 ze dne 15. září 2011 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 16217/2011-A-5 ze dne 15.9.2011 uložil dlužníku DAJAWE, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 9.9.2011 doručen insolvenční návrh dlužníka podepsaný jeho likvidátorem, a že z insolvenčního návrhu a přiložených příloh nelze usoudit na dostatečnost dlužníkova majetku, který by postačoval na krytí nákladů insolvenčního řízení. Proto soud rozhodl o povinnosti dlužníka složit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

K tomu soud dodal, že insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ podle § 144 insolvenčního zákona (dále jen IZ), pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podepsaný likvidátor dlužníka namítal, že stanovená výše zálohy je zcela nepřiměřená za situace, kdy se mu nepodařilo zjistit žádný majetek společnosti, a kdy nemá k dispozici její účetnictví ani žádné jiné doklady. Z přihlášených pohledávek při absenci dlužníkova majetku vyplývá, že je předlužen. Proto byl likvidátor podle § 98 odst. 1 IZ povinen návrh na zahájení insolvenčního řízení podat. V daném případě měl soud postupovat podle § 144 IZ, resp. podle § 308 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Dlužník, jak řečeno, nemá žádný finanční majetek, ze kterého by mohl požadovanou zálohu uhradit. Soud přitom podle § 108 odst. IZ má možnost, nikoli povinnost zaplacení zálohy navrhovateli uložit. Takový požadavek však v daném případě postrádá věcnou logiku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění neuvedl žádná skutková zjištění a právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné. Neuvedl žádné konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužníka ani nespecifikoval očekávané náklady insolvenčního řízení, k jejichž krytí lze zálohu po navrhovateli požadovat. Stejně tak nevysvětlil, z jakých důvodů nejde o případ podle § 144 IZ , tedy proč má podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku stanovené (kumulativně) v § 144 odst. 1 IZ za nesplněné. To při vědomí toho, že lze-li splnění podmínek pro takové rozhodnutí očekávat (nebo jsou-li již splněny), není důvodu složení zálohy na náklady insolvenčního řízení po navrhujícím dlužníku požadovat (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.11.2008, sp. zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008-A).

Celkově vzato tedy soud nijak nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je nutno požadovat po dlužníku zálohu dokonce v maximální možné výši.

Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy nebyly dány procesní podmínky, neboť k dlužníkovu insolvenčnímu návrhu v rozporu s § 104 IZ není připojen seznam majetku a závazků, a tudíž tento návrh zatím není způsobilý projednání. Teprve za předpokladu, že postupem dle § 128 odst. 2 IZ bude insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. března 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová