3 VSPH 1187/2011-B-149
KSPH 39 INS 4440/2008 3 VSPH 1187/2011-B-149

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka CARTEC MB, s.r.o. v likvidaci se sídlem Jičínská 414, Mladá Boleslav, IČO 46351426, o odvolání věřitele a) BRCO, s.r.o. se sídlem K Transformátoru 1169, Praha 6-Suchdol, IČO 63667681, b) Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Zázvorkova 2002/16, Praha 5-Stodůlky, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 4440/2008-B-102 ze dne 20. dubna 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 4440/2008-B-102 ze dne 20. dubna 2011 se m ě n í tak, že společnosti BRCO, s.r.o. se sídlem K Transformátoru 1169, Praha 6-Suchdol, IČO 63667681, a jejímu jednateli Danielu Kubeškovi, anonymizovano , bytem Zázvorkova 2002/16, Praha 5-Stodůlky, se n e u k l á d á , aby do 15 dnů od právní moci usnesení společně a nerozdílně zaplatili do majetkové podstaty dlužníka CARTEC MB, s.r.o. v likvidaci částku 26.132.434,50 Kč k rukám insolvenčního správce JUDr. Jana Camrdy.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 39 INS 4440/2008-B-102 ze dne 20.4.2011 uložil společnosti BRCO, s.r.o. a jejímu jednateli Danielu Kubeškovi, aby do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení společně a nerozdílně zaplatili do majetkové podstaty dlužníka CARTEC MB, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník) částku 26.132.434,50 Kč, a to k rukám insolvenčního správce JUDr. Jana Camrdy (dále též jen insolvenční správce nebo správce).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že přihláškou P83 ze dne 26.2.2009 přihlásila BRCO, s.r.o. vedená jako věřitel č. 78 (dále jen Věřitel) do daného insolvenčního řízení svou nezajištěnou pohledávku v celkové výši 28.132.434,50 Kč, skládající se z jistiny ve výši 2.000.000,-Kč, DPH, úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení ve výši 26.132.434,50 Kč. Přihlášku pohledávky za Věřitele podepsal jeho jednatel Daniel Kubeška. Při přezkumném jednání konaném dne 20.3.2009 insolvenční správce spolu s dlužníkem popřeli pravost této pohledávky do výše 26.132.434,50 Kč představující příslušenství, správce uznal pouze jistinu pohledávky ve výši 2.000.000,-Kč. Věřitel se určení pravosti své pohledávky domáhal žalobou došlou soudu dne 17.4.2009, která byla rozsudkem č.j. 54 CmI 10/2009-43 ze dne 12.2.2010 zamítnuta. Tento rozsudek byl k odvolání žalobce potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 10 Cmo 155/2010-67 ze dne 6.1.2011 a nabyl právní moci dne 7.2.2011.

Protože poté bylo zřejmé, že skutečná výše přihlášené pohledávky Věřitele činí méně než 50 % přihlášené částky, soud podle § 178 insolvenčního zákona (dále jen IZ) přihlášku Věřitele usnesením, jež nabylo právní moci dne 19.3.2011, odmítl a rozhodl, že k přihlášce pohledávky se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; zároveň ukončil jeho účast v insolvenčním řízení.

Soud shledal, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 178 IZ ve znění účinném do 30.3.2011, a odkázav dále na § 180 a § 181 IZ uzavřel, že podmínky pro postup dle § 178 IZ-pro uložení povinnosti zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna-jsou dány. Zjištěná pohledávka Věřitele představuje pouze cca 7,65 % z celkové výše jeho přihlášené pohledávky, přičemž nejde ani o výjimku stanovenou v § 180 IZ, neboť Věřitel svá práva spojená s nezjištěnou pohledávkou aktivně vykonával. Účastnil se schůzí věřitelů, na kterých hlasoval a dokonce byl vahou svého hlasu a hlasu věřitele č. 96 BENNETT REAL, s.r.o. zvolen členem věřitelského výboru. Zjevně tedy za pomoci své nezjištěné pohledávky, jejíž přihlášená výše nebyla zanedbatelná, výrazným způsobem ovlivňoval výsledky hlasování věřitelů. Současně soud podle § 181 IZ rozhodl, že uloženou povinnost je povinen splnit společně a nerozdílně též jednatel společnosti Daniel Kubeška, který přihlášku pohledávky podepsal.

Toto usnesení napadli Věřitel a jeho jednatel Daniel Kubeška včasným odvoláním s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil. Namítali, že Věřitel podal přihlášku na základě rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 50 Cm 100/2005-74 ze dne 22.11.2007, kterým bylo žalovanému dlužníku uloženo zaplatit Věřiteli částku 26.132.434,50 Kč. Odvolatelé jednali v dobré víře, že toto rozhodnutí je (z důvodů v něm vyložených) věcně i právně správné. Nelze jim přičítat k tíži, že dané nalézací řízení bylo zatíženo průtahy, které Věřiteli znemožnily uspět i proti podanému odvolání dlužníka, které v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek již nebylo projednáno. Z těchto důvodů je podle názoru odvolatelů použití § 178 IZ v rozporu s dobrými mravy. Nadto jsou přesvědčeni o tom, že aplikované ustanovení § 178 IZ ve znění účinném do 30.3.2011 je v rozporu s čl. 11 odst. 1 věty druhé a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhli, aby odvolací soud řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř.) přerušil a předmětné ustanovení § 178 IZ předložil k posouzení Ústavnímu soudu. Poukázali také na to, že na základě návrhu Vrchního soudu v Praze je již u Ústavního soudu pod sp.zn. Pl. ÚS 36/09 v obdobné věci vedeno řízení o návrhu na zrušení § 178, § 179, § 180 a § 181 IZ.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací při posuzování důvodnosti odvolání shledal, že ustanovení § 178 a 180 IZ (v jejich tehdejším znění platném do 30.3.2011), jichž má být v jím souzené věci použito, jsou pro kolizi s články 3 odst. 3, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v rozporu s ústavním pořádkem. Protože soulad jednotlivých ustanovení zákona s Listinou je oprávněn kvalifikovaně posoudit pouze Ústavní soud České republiky, a protože Vrchní soud v Praze již v odvolací věci vedené pod sp.zn. KSUL 77 INS 3582/2008, 1 VSPH 318/2009-P19 podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podal návrh na zrušení § 178, § 179 a § 180 IZ i souvisejících ustanovení § 181 a § 182 IZ, postupoval v dané odvolací věci dle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a usnesením č.j. KSPH 39 INS 4440/2008,-B-122 ze dne 11.4.2012 řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o jeho návrhu přerušil.

Následně Ústavní soud v řízení o podaném návrhu na zrušení ustanovení § 178 až § 182 IZ, vedeném pod sp.zn. Pl. ÚS 36/09, přípisem ze dne 12.3.2013 žádal Vrchní soud v Praze (navrhovatele), aby sdělil, zda přesto, že předmětná právní úprava prošla zčásti novelizací, setrvává na petitu návrhu tak, jak byl podán, případně zda nezváží změnu petitu v tom smyslu, že by bylo požadováno vyslovení protiústavnosti v mezičase novelizovaných napadených ustanovení. Vrchní soud v Praze v odpovědi ze dne 28.3.2013 sdělil, že navzdory částečné novelizaci předmětných ustanovení § 178 a 179 IZ provedené s účinností od 31.3.2011 zákonem č. 69/2011 Sb. nepovažoval za možné změnit podaný návrh tak, že by bylo nadále požadováno zrušení těchto ustanovení jen v novém (novelizovaném) znění, nebo zrušení těchto ustanovení jak v původním, tak v novém znění, neboť v posuzované odvolací věci má být aplikováno ustanovení § 178 IZ v jeho původním znění platném do 30.3.2011, jež právě spolu s ostatními souvisejícími ustanoveními (s přerušením odvolacího řízení dle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) bylo k ústavnímu přezkumu předloženo. K tomu Vrchní soud v Praze dodal, že pokud Ústavní soud (jak naznačuje jeho přípis) považuje za možné rozšířit podaný návrh i na ustanovení § 178 a § 179 ve znění platném od 31.3.2011, pak pro ten případ Vrchní soud v Praze navrhuje zrušit předmětná ustanovení i v tomto novém znění, neboť podle jeho názoru nedoznala novelizací takové změny, která by zásadní důvody jeho pochybností o ústavní konformitě předmětné právní úpravy odstranila.

Nato Ústavní soud usnesením sp.zn. Pl. ÚS 36/09 ze dne 23.4.2013 řízení o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 178, § 179, § 180, § 181 a § 182 IZ zastavil, a to s odkazem na § 67 zákona o Ústavním soudu, podle kterého jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jednotlivé ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví. Ústavní soud-jak uvedl v odůvodnění-vycházel z toho, že k jeho dotazu navrhovatel (Vrchní soud v Praze) i po dílčí novelizaci napadených ustanovení IZ setrval na návrhu na jejich zrušení tak, jak byl podán, a protože ta napadená ustanovení, která v průběhu řízení před Ústavním soudem nedoznala změn (§ 180, § 181 a § 182 IZ), nemohou samostatně tvořit předmět dalšího přezkumu, když s novelizovanými ustanoveními, jejichž zrušení je navrhováno, úzce souvisí, musel Ústavní soud podle § 67 zákona o Ústavním soudu řízení zastavit.

Ustanovení § 178 a § 180 IZ ve znění platném do 30.3.2011, jež mají být v dané věci aplikována, tak nebyla v rámci ústavního přezkumu odklizena a již k tomu ani dojít nemůže, neboť Ústavní soud, který jedině je k posouzení jejich konformity s ústavním pořádkem povolán, z výše uvedených důvodů (pro následnou novelizaci předmětné právní úpravy, byť samostatného ustanovení § 178 věty prvé IZ se nijak nedotkla) řízení o návrhu na jejich zrušení pravomocně zastavil.

Za této situace Vrchní soud v Praze pokračoval v odvolacím řízení. V něm-aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ]-přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

V dané věci soud prvního stupně-ve smyslu bodu 2. přechodných ustanovení novely IZ provedené s účinností od 31.3.2011 zákonem č. 69/2011 Sb.-ve věci správně aplikoval ustanovení § 178 IZ ve znění platném do 30.3.2011, podle nějž bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna.

Podle § 180 IZ nelze povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že usnesením č.j. KSPH 39 INS 4440/2008-A-40 ze dne 28.1.2009 soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Jana Camrdu a současně na den 20.3.2009 nařídil konání přezkumného jednání a bezprostředně následující schůze věřitelů.

Ve lhůtě stanovené v tomto usnesení Věřitel-přihláškou evidovanou pod P83, došlou soudu dne 26.2.2009 a podepsanou Věřitelovým jednatelem Danielem Kubelkou-přihlásil do insolvenčního řízení nevykonatelné pohledávky ze zprostředkovatelské smlouvy v celkové výši 28.132.434,50 Kč, sestávající z jistiny ve výši 2.000.000,-Kč a jejího příslušenství vyčísleného v celkové výši 26.132.434,50 Kč, do nějž Věřitel vedle úroků z prodlení a pohledávky nákladů řízení zařadil i nárok na 22% DPH. Z těchto pohledávek byla při přezkumném jednání konaném dne 20.3.2009 zjištěna pohledávka jistiny ve výši 2.000.000,-Kč. Ostatní nároky přihlášené jako příslušenství (celkem 26.132.434,50 Kč) insolvenční správce i dlužník zcela popřeli co do jejich pravosti. Následná žaloba Věřitele na určení pravosti těchto popřených pohledávek byla zamítnuta rozsudkem č.j. 54 CmI 10/2009-43 ze dne 12.2.2010, který poté, co jej k odvolání Věřitele Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudkem č.j. 10 Cmo 155/2010-67 ze dne 6.1.2011, nabyl dne 7.2.2011 právní moci.

Nato soud prvního stupně usnesením č.j. KSPH 39 INS 4440/2008-P83-4 ze dne 16.2.2011 podle § 185 IZ odmítl celou přihlášku pohledávek Věřitele ve výši 28.132.434,50 Kč a uvědomil ho o ukončení jeho účasti v řízení s tím, že jeho pohledávka byla zjištěna jen do výše 2.000.000,-Kč, což je méně než 50 % celkové přihlášené pohledávky, a proto se k ní dle § 178 věty prvé IZ ani ohledně zjištěné části nepřihlíží. Přestože toto rozhodnutí bylo zjevně nesprávné (soud nerespektoval jednotlivé přihlášené pohledávky Věřitele, z nichž samostatná pohledávka jistiny ve výši byla zcela zjištěna, a tedy se vůči ní sankční úprava § 178 věty prvé IZ nemohla uplatnit), Věřitel rozhodnutí odvolání nenapadl a nabylo tak dne 19.3.2011 právní moci.

Z uvedeného plyne, že ve skutečnosti byly pouze jednotlivé pohledávky Věřitele v celkové výši 26.132.434,50 Kč zjištěny v rozsahu menším než 50 % jejich přihlášené výše. Protože však tyto pohledávky po jejich popření zůstaly nezjištěny v celé jejich výši, pak právě v tomto rozsahu (26.132.434,50 Kč) mohla být vůči Věřiteli uvažována platební sankce dle § 178 poslední věty IZ. Soud prvního stupně nakonec dospěl k této částce, byť přitom nepostupoval popsaným způsobem, když při kalkulaci výše platební sankce-místo, aby bral v úvahu jen jednotlivé nezjištěné pohledávky-opět nahlížel na Věřitelovy přezkoumané nároky jako na jedinou pohledávku a za rozhodný pak bral rozdíl, o který tyto nezjištěné pohledávky převýšily zjištěnou pohledávku jistiny.

Zjevně nesprávné je napadené usnesení potud, že soud prvního stupně uložil předmětnou platební povinnost solidárně Věřiteli i jeho jednateli, který přihlášku podepsal. Tento jednatel je podle § 181 IZ osobou, jež (pouze) ručí za splnění povinnosti uložené věřiteli podle § 178 poslední věty IZ a jíž proto současně s dotčeným věřitelem povinnost k zaplacení určené částky do podstaty uložit nelze. Ručení této osoby se totiž uplatní teprve v případě, že věřitel uloženou povinnost nesplní.

Především však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naplněnými okolnosti, za nichž by bylo možno Věřiteli podle § 178 poslední věty IZ povinnost k zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty uložit.

Aplikace této platební sankce spojené se situací, kdy přihlášená pohledávka věřitele nebyla po jejím přezkoumání zjištěna ani v rozsahu 50 % její přihlášené výše, je ve smyslu

§ 180 IZ vždy podmíněna tím, že věřitel v průběhu insolvenčního řízení vykonával práva spojená s nezjištěnou pohledávkou. Bez takového jednání věřitele nemá tato sankce (s ohledem na jí sledovaný účel popsaný níže) žádné opodstatnění.

Zákon v § 180 IZ (ani v jiných svých ustanoveních) pojem výkon práv spojených s pohledávkou nijak výslovně nedefinuje. Při výkladu obsahu tohoto pojmu ve sledovaných souvislostech je tudíž nutno vycházet především ze smyslu sankční úpravy obsažené v § 178 ve spojení s § 180 IZ. Tím je-jak plyne i z důvodové zprávy k těmto ustanovením IZ-snaha postihnout v insolvenčním řízení vědomé (či dokonce úmyslné) přihlášení pohledávky ve vyšší výši, než jaká věřiteli ve skutečnosti náleží, a to i v souvislosti s potenciálem věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení, jenž se od výše přihlášené pohledávky určující rozsah jeho hlasovacích práv odvíjí (tedy předejít účelovým manipulacím s přihláškami). Výklad podmínek pro aplikaci předmětné platební sankce přitom principielně nelze vést způsobem, který by věřitele pohledávek, které jsou dosud ve více než padesátiprocentním rozsahu sporné anebo ještě ani přezkoumány nebyly (a to i věřitele, kteří jsou o oprávněnosti svých pohledávek přesvědčeni či kteří s nimi také v řízení uspějí), vedl ve svém důsledku k procesní pasivitě-k rezignaci na jakýkoli výkon práv spojených s jejich pohledávkou či s její zatím nezjištěnou částí. Tím by byla oslabena možnost dosáhnout jednoho ze stěžejních záměrů nové úpravy, kterou zákonodárce sledoval, a sice dosáhnout většího aktivního zapojení věřitelů do insolvenčního řízení, které je nutné k naplnění jejich posílených rozhodovacích kompetencí a s tím spojené společné odpovědnosti za průběh a výsledek tohoto řízení.

Se zřetelem k tomu je odvolací soud přesvědčen, že za výkon práv spojených s pohledávkou, který má § 180 IZ na mysli co objektivně nežádoucí jednání, jehož se musí věřitel k odvrácení sankce dle § 178 poslední věty IZ v insolvenčním řízení vyvarovat, je třeba považovat především užití hlasu věřitele spojeného s jeho pohledávkou na schůzi věřitelů, které (ať již aktivním užitím věřitelova hlasu nebo jen pouhou jeho účastí, jestliže byla rozhodná pro dosažení kvóra potřebného k platnosti usnesení schůze věřitelů) ovlivnilo výsledek hlasování, a to v otázce, která pro další průběh insolvenčního řízení a jeho výsledek měla (mohla mít) nikoli zanedbatelný význam.

Soud prvního stupně svůj závěr o Věřitelově výkonu práv spojených s nezjištěnými pohledávkami postavil na tom, že se účastnil schůzí věřitelů, na kterých hlasoval a byl vahou svého hlasu (za pomoci své nezjištěné pohledávky) a hlasu věřitele č. 96 BENNETT REAL, s.r.o. zvolen členem věřitelského výboru.

Věřitel se vskutku zúčastnil dvou schůzí zřitelů, nicméně samu účast na takové schůzi nelze (bez dalšího) pokládat za výkon práv spojených s pohledávkou ve smyslu § 180 IZ.

Na první schůzi věřitelů konané dne 20.3.2009 (po ukončení přezkumného jednání) vystupoval Věřitel-prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce Mgr. Ing. Vojtěcha Třísky-pouze tak, že se zúčastnil hlasování o přiznání hlasovacího práva ohledně popřené pohledávce věřitele č. 12. Toto hlasování však bylo anulováno, protože Věřitel i další přítomní opustili jednací síň; opakovaného hlasování v této věci ani žádného dalšího se tak již Věřitel neúčastnil. Na druhé schůzi věřitelů konané dne 4.12.2009 pak Věřitel (prostřednictvím svého jednatele) navrhl doplnit stávající soudem jmenovaný tříčlenný prozatímní věřitelský výbor o další dva členy, k jeho návrhu se připojil i přítomný věřitel č. 96 BENNETT REAL, s.r.o. Podle soudem zaznamenaného výsledku hlasování pak oba navrhující věřitelé hlasovali (s 52,83 % hlasů) pro svůj návrh, ostatní 2 přítomní věřitelé s právem hlasu (členové prozatímního věřitelského výboru) byli proti a návrh byl přijat. Do funkce nových dvou členů prozatímního věřitelského výboru (za nezajištěné věřitele) byli navrženi Věřitel a věřitel č. 96, za nezajištěné věřitele nebyl žádný návrh podán. Soud zaznamenal, že pro tuto volbu hlasovali oba navržení věřitelé, proti byl jediný další přítomný věřitel s právem hlasu (tedy při tomto hlasování již byli přítomni jen 3 věřitelé s hlasovacími právy). Soud danou volbu nepotvrdil jen ohledně zvolení věřitele č. 96, který se proti tomuto rozhodnutí odvolal, a Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne (B-72) změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že volbu věřitele č. 96 do funkce člena věřitelského výboru potvrdil.

Z uvedeného je zřejmé, že Věřitel na první schůzi věřitelů (na níž mu bylo usnesením této schůze přiznáno hlasovací právo dle § 51 odst. 1 IZ i ohledně jeho popřených pohledávek, přestože již v té době nebyl na schůzi přítomen) ve skutečnosti práva spojená s přihlášenou pohledávkou účinně nevykonal (hlasování, jehož se zúčastnil, soud anuloval).

Na druhé schůzi věřitelů aktivně užil svého hlasu jen při hlasování schůze o tom, že prozatímní tříčlenný věřitelský výbor (který může být maximálně sedmičlenný-§ 56 odst. 2 IZ) bude doplněn o dva další členy. Rozšíření počtu členů věřitelského orgánu samo o sobě nelze považovat za změnu, která má pro další průběh insolvenčního řízení větší význam; z hlediska potenciálu tohoto orgánu reprezentovat a prosazovat společný zájem věřitelů jde přitom spíše o změnu pozitivní. Věřitel (spolu s věřitelem č. 96) pak vskutku hlasoval pro své zvolení do funkce dalšího člena prozatímního věřitelského výboru (k němuž také došlo), ovšem jiní věřitelé se o takové angažmá ani ucházet nemohli, neboť na schůzi v té době byli přítomni jen ti, kteří již členy tohoto věřitelského orgánu byli. Navíc nelze pouštět ze zřetele, že věřitelský výbor přijímá svá rozhodnutí většinou svých členů bez ohledu na výši jejich pohledávek (§ 58 odst. 3 IZ), a tudíž čím početnější je tento orgán, tím méně v něm má jediný věřitel možnost prosadit svoji vůli (jestliže nebude sdílena dostatečným počtem ostatních členů).

Ze spisu však současně plyne, že k dané volbě (hlasy Věřitele a věřitele č. 96) došlo na druhé schůzi věřitelů za situace, kdy soud prvního stupně považoval Věřitele za vybaveného hlasovacími právy ohledně jeho popřených pohledávek na základě rozhodnutí první schůze věřitelů, která mu tato hlasovací práva přiznala. To však byla úvaha zjevně nesprávná, neboť hlasovací práva (od nichž jedině se výsledek hlasování dle § 49 IZ-dosažení potřebného kvóra-odvíjí) se na schůzi věřitelů přiznávají toliko pro danou schůzi, nikoli i pro případnou další schůzi (třebaže by na ní byly projednávány ty body programu, které nebyly naplněny na předchozí schůzi, jak se stalo v daném případě). Jinak řečeno, věřitelům, kteří nejsou vybaveni hlasovacími právy bez dalšího tím, že jejich pohledávky jsou již zjištěny, mají na dané konané schůzi věřitelů hlasovací práva, jen pokud jim byla na této schůzi v souladu s § 51 IZ (rozhodnutím schůze nebo soudu) přiznána. V dané věci však na druhé schůzi věřitelů (v důsledku uvedené nesprávné úvahy soudu) nebylo o hlasovacích právech Věřitele ohledně jeho popřených pohledávek (v celkové výši 26.132.434,50 Kč) rozhodnuto, a tudíž soud neměl Věřiteli v tomto rozsahu (nad rámec hlasů spojených se jeho zjištěnou pohledávkou ve výši 2.000.000,-Kč) účast na hlasování vůbec umožnit a v jeho výsledku ji zohlednit (fakticky k Věřitelovu hlasování v daném rozsahu vůbec nedošlo). Ve skutečnosti tak Věřitel na dané schůzi věřitelů rozhodným hlasem nevládl (nebyl jím zákonem předpokládaným způsobem vybaven), a tedy správně vzato neměl potenciál výsledek tohoto hlasování ovlivnit. Ani tuto okolnost nelze pouštět ze zřetele, byť otázka výsledku daného hlasování je již procesně vzato nezvratně uzavřena. K tomu je třeba dodat, že žádná následná osobní aktivita Věřitele ve věřitelském výboru, nesouladná se stanoviskem ostatních jeho členů, není ze spisu patrná, ostatně nic takového mu soud prvního stupně ani nevytýkal.

Protože žádný jiný úkon, k němuž by využil svých přihlášených pohledávek, Věřitel v insolvenčním řízení neučinil (a soud mu také jiný nepřičítal), nelze za popsané situace dospět k jinému závěru, než že se Věřitel ve smyslu § 180 IZ nedopustil výkonu práv spojených s jeho (posléze) nezjištěnými pohledávkami, kterým by na sebe mohl uvrhnout dopad sankce dle § 178 poslední věty IZ.

Protože tak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody k tomu, aby Věřiteli a jeho jednateli byla uložena platební sankce dle § 178 poslední věty IZ, napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se těmto osobám neukládá povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku 26.132.434,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 19. prosince 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová